Poslední aristokratka - Evžen Boček

Hlásím dočteno.
Dlouho jsem se na knihu od Evžena Bočka chystala, pak mi najednou mamka přinesla z práce z knihovny všechny 3 díly najednou a já si před Vánoci řekla, proč ne? Už při čtení obálky mi cukaly koutky, Marie v pořadí III. očekává, že 20. narozenin se nedožije a připojí se k dvěma Mariím, které už na Kostce straší.

Název: Poslední aristokratka

Autor: Evžen Boček
Rok vydání: 2012
Počet stran: 244
Nakladatelství: Druhé město
ISBN: 978-80-7227-320-1

Celá Mariina rodina je naprosto vzhůru nohama, Američanočeši, kterým byl vrácen majetek v restituci se jedou postarat o své rodové sídlo a nachází tam kuchařku, která miluje ořechovku a chov hus, kastelána, co k smrti nenávidí turisty a zahradníka, co je všechno, jen ne normální. Postupně se na sebe vzájemně adaptují a poznávají se. Z pana hraběte se záhy stává mrzout, vlivem absence financí, z matky Vivian se stává člověk, který se za celý svůj život nemůže nikdy naučit česky (vybavuje se mi část knihy, kde turisti její průvodcovský výklad považují za špatně srozumitelnou chorvatštinu) a sama Marie, která se celou dobu snaží udržet si zbytky svého rozumu.

V průběhu knihy se přidává ještě pár dalších postav, za důležité ovšem považuji především Miladu, která přichází se záchranným lanem v podobě nápadu, jak přilákat na Kostku turisty a zároveň peníze. Což je ovšem pravý opak toho, co by rád kastelán Josef, který turisty nazývá zásadně jen urážkami. A poslední postavou, kterou je nutno zmínit je Deniska, dcera právního zástupce Bendy. Toto mladé děvče milující nadpřizoreno, smrt a jiné ujeté věci, je jmenováno do funkce guvernantky Marie, avšak navenek působí jako modré zombie, a to kvůli své zálibě v modrých stínech na oči, rtěnce a laku na nehty.

Tito si na zámku spokojeně i nespokojeně žijí, přežívají, neužívají si a to dohromady přináší mraky vtipných, místy až absurdních situací, kterým se nejde nesmát.
Kniha je psaná formou deníkového záznamu právě zmíněné Marie Kostkové, takže události mají spád, kniha se čte jako po másle, je jednoduše psaná, ale rozhodně mě chytila a kdykoliv jsem měla čas, tak jsem četla a četla. Vzhledem ke grafické podobě není ani nijak obsáhlá, zato je nacpaná humorem.

Po dočtení jsem se ihned pustila do druhého dílu s názvem Aristokratka ve varu, takže je to rozhodně kniha do pohody, klidu a určitě pobaví.

Jmenuji se Marie Kostková z Kostky. V rodové historii jsem v pořadí třetí. Marii I. pochovali v roce 1450 do rodinné hrobky, aniž se přesvědčili, že je dostatečně mrtvá. Když o pár let později hrobku otevřeli, seděla na schodech. Od té doby jsme pohřbíváni v zatlučených rakvích. Zatlučená je i rakev Marie II., která při jednom z pokusů o výrobu kamene mudrců vynalezla zřejmě dynamit. Do rakve zatloukli pouze část jejího šatníku a paruku, protože tělo zmizelo spolu s věží, kde měla laboratoř. Obě jsou naše strašidla. Ani jedna se nedožila dvaceti. Když nepočítám desítky levobočků, jež během svého misijního působení v rovníkové Africe zplodil Karel Václav, jsem jediný příslušník rodu, narozený mimo evropský kontinent. Narodila jsem se v New Yorku. Byla jsem Američanka. Pro ostatní Američany jsem byla Mary Kostka. Můj otec byl taky Američan. Chtěl být nenápadným učitelem literatury, kterým taky byl. Kolegové a studenti mu říkali Franku. Nikdo z nich neměl ani ponětí, že je český aristokrat. Nikdo z nich neměl určitě ponětí ani o tom, že existují nějaké Čechy. Dnes jsme pochopitelně oba Češi. Můj otec je František Antonín Kostka z Kostky, ochránce Božího hrobu, člen řádu maltézských rytířů a patron kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kostce. Přestože používání šlechtických titulů bylo v Čechách zakázáno už v roce 1918, všichni mu říkají pane hrabě. Franku mu říká jedině moje matka. Matka je pořád Američanka. Jmenuje se Vivien. Kostka je naše rodové sídlo. Původně to byl hrad, který ve třináctém století postavil rytíř Mikuláš Kostka a nazval ho Kostka. Od té doby jsme Kostkové z Kostky. Dva měsíce po dokončení dobyli Kostku rytíři z řádu německých rytířů. Potom už dobyl Kostku v podstatě každý, kdo šel zrovna kolem. V osmnáctém století moji předkové Kostku přestavěli na barokní zámek. Z hradu se zachovaly jenom katakomby a hrobka. O Kostku jsme pětkrát přišli a pětkrát jsme ji dostali zpátky. Poprvé nám ji zabavil řád německých rytířů. Podruhé husité. Potřetí Ferdinand II. Habsburský, který ji daroval řádu německých rytířů. Počtvrté nám Kostku zabavil Adolf Hitler, který ji daroval Heinrichu Himmlerovi, který ji daroval SS. Popáté nám Kostku pochopitelně zabavili komunisté v roce 1948. V roce 1996 jsme Kostku dostali popáté zpátky.

zdroj

Hodnocení: Kdybych mohla dát 4,5 hvězdičky, dala bych je, avšak moje hodnocení je udělané na celé hvězdičky, tudíž dávám 5. Kniha mě mockrát pobavila, někdy jsem smíchy nemohla a brečela, párkrát jsem vybouchla i v metru po cestě do práce, či z práce, až se na mě lidi otočili. Je to prostě hodně povedený humorný román psaný deníkovou formou. Rozhodě doporučuji.