Kafe @ cigárko - Marie Doležalová

Kniha mi přišla do rukou náhodou při výběru v knihovně a upřímně jsem vůbec nevěděla, co nich vůbec držím a co čekat. Naštěstí mi to rychle došlo, protože o Mariině blogu Kafe @ cigárko jsem už slyšela a myslím, že jsem i něco četla.

Název: Kafe @ cigárko

Autor: Marie Doležalová
Rok vydání: 2015
Počet stran: 272
Nakladatelství: Domino
ISBN: 978-80-7498-116-6

Kniha je papírovým vydání internetového blogu Kafe @ cigárko, kam Marie Doležalová - herečka - psala své fejetony a příhody ze života. A nejen z toho hereckého, ale i svého soukromého. Vše je doplněno ilustracemi Jana Hofmana, které je zároveň i autorem obálky knihy. A jelikož se jedná o kratší samostatné příběhy a příhody, nejde děj popsat jako u klasické knihy. Vrhnu se proto hned na recenzi.

Marie Doležalová je má oblíbená herečka a proto jsem neváhala ani chvíli, když jsem zpozorovala její knihu v knihovně. Už na pohled se mi moc zalíbila, ale hned po otevření mě polilo horko. Kniha je totiž řešená originálně na šířku, jak můžete vidět níž. Docela dost to ale ztěžuje četbu mimo domov, nemluvě o tom, že mi na ní nepasuje žádný ušitý či zakoupený obal na knihu. Musela jsem se spolehnout na knihovní fólii. Při čtení mi to ale vadilo nadále, protože jsem chvílema měla pocit, že hřbet zlomím či jinak zničím. A protože jsem doma v té době četl Faju, měla jsem tuhle knihu na cestu do práce a z práce - dalo mi dost zabrat jí číst a neničit.

Zpočátku jsem nevěděla, že se jedná o knižně vydané články z internetového blogu, ale "příběhový systém" mě zaujal a líbil se mi. Vždy jsem se snažila dočíst danou část. Hned od začátku jsem byla nadšená ze stylu autorky i jejího smyslu pro humor. Je mi velmi blízký a to, jak popisuje situace a své vlastní trapasy mě potěšilo. Je to naprosto moje krevní skupina a proto jsem si čtení vyloženě užívala. Je to psáno lehce a jednoduše s velkou dávnou nadsázky a ironie - dokonalost sama.

Fejetony se týkají nejen jejího profesního života herečky, ale i jejího soukromí, kde se nebojí ukázat své chyby. Toho si moc cením. Dnešní svět není pro chyby dělaný, jsou člověku otřískávány o hlavu a především veřejně známé osobnosti jsou prezentované jako bezchybné. Pokud nějakou chybu mají, tisk jim to dá řádně najevo. Proto mě tak potěšilo, že Maruška nemá problém o sobě napsat, jak pohořela, nebo jak mizerně řídí. Člověk má pak hned pocit, že čte o normálním člověku a ne o povýšené či jinak nadřazené osobě.

Z profesního života mě velmi zaujaly podrobnosti ohledně divadelní tvorby, protože o tomto prostředí jsem doposud moc informací neměla. A když, nevěděla jsem, zda jim věřit. Marušce věřím a dost jsem se u toho pobavila. Ono i ohledně televizních seriálů a pořadů jsem neměla moc informací, ale ty nebyly až tak zajímavé, i přes skvělé podání. Autorka se nám zde otevírá i ohledně soukromí, svých emocí i strachů.

Anotace

Jak v době blogové vytvořit ze svého blogu fenomén, který se pro zástupy čtenářů stane čtvrteční drogou? Jak přetavit spontánní (rozuměj úplnou náhodou vzniklý) nápad v prestižní Magnesii Literu? A jak dosáhnout toho, že vám lidi za celý rok nenapíšou jediný negativní ohlas?

Jednoduše: především nesmíte mít nic z toho v úmyslu. Právě naopak! Vy musíte jen tak mimochodem uskutečňovat sen o vlastním blogu, aniž byste si stavěli jakékoli vyšší cíle.

Pak už zbývá jen pár dalších předpokladů: důvěrně znát svět, o kterém píšete. Psát tak, aby se všichni aktéři popisovaných příhod poznali, a cítili se polichoceni či pobaveni, nikoli dotčeni. Musíte být vtipná a inteligentní a psát tak dobře, že vaše články vyhledávají i lidé, kteří by za jiných okolností žádný blog ani historky z hereckého zákulisí nikdy nečetli (ze zásady). A hlavně - musíte umět shodit sama sebe a dělat to s takovým šarmem a grácií, že všechny vaše chyby a trapasy budou čtenáři milovat.

Zkrátka a dobře: musíte psát jako Marie Doležalová.

A když se k tomu přidají geniální ilustrace Jana Hofmana, vznikne kniha, kterou prostě chcete mít. Kterou chcete dát jako dárek. Protože tahle kniha vám zvedne náladu tak jako žádná jiná!

zdroj

Moje hodnocení: Marie Doležalové zde ukázala, že je nejen skvělá herečka, ale i spisovatelka. Její fejetony jsou ze života, věrné, jednoduché, velmi čtivé a neskutečně vtipné. Moc jsem si knihu užila a je mi líto, že blog už není aktivní, protože bych se určitě stala pravidelnou čtenářkou. I teď si občas zalistuji novějšími články, které nebyly vydány knižně a je vidět, že články neztratily energii ani po vydání knihy. Stále stejná Maruška. Snad časem vyjde další podobný formát (kniha Jeden kopeček šmoulový je z trochu jiného soudku). Hodnotím určitě 5 hvězdičkami.

Hudba a knihy dohromady

Musím se s vámi podělit o jednu novou zkušenost. Dobře, není úplně nová, ale nějak mě nenapadlo se o tom podělit s vámi. Zkoušela jsem to ve skupinách na FB i v mé skupině Knižní zážitky, nedostalo se mi žádné odezvy. Narazila jsem totiž na věc, kterou si nejsem schopná vysvětlit a moje blízké okolí na mě v této věci hledí jako na blázna či návštěvníka z kosmu. Abych to neprotahovala a dostala se k jádru věci.

Stala se mi totiž velice zvláštní věc, kterou musím ale uvést trošku více zeširoka. Při čtení knih poslouchám vždy nějakou zvukovou kulisu - v MHD mám sluchátka s hudbou, doma si pustím i YT a něco, co znám a u toho čtu. Nebo třeba nějaký oposlouchaný seriál. Nemohu číst v tichu, protože mě rozptyluje každé vrznutí podlahy, sjetí výtahu nebo štěkot psa. A tudíž mám leckteré knihy propojené s hudbou. Dodnes když slyším Natalii Oreiro vybarují se mi romány Lenky Lanczové - období mých asi 15 - 16 let, je tedy vidět, že to tak mám odjakživa. Opačně se mi to však ještě nestalo a to je právě ta záhadná věc, co se mi stala nyní.

Poslední rok jsem si oblíbila skupinu Within Temptation - toho jste si mohli ostatně všimnout i v mé rubrice Hudba a občasných článcích, kde se tato kapela objevuje docela často. A proto jsem narazila začátkem února na song s názvem Raise Your Banner a už asi v první třetině jsem prostě cítila, že ta písnička patří k sérii Propast času od Romana Bureše. Neviděla jsem klip, jen z jiné místnosti slyšela zřetelně část písně. Prostě to tak bylo a já nevěděla proč, ani jsem nezvládla postřehnout text písně. A když jsem si jí poslechla znovu, abych porozuměla textu - bylo to tam. Děj knihy, shrnutý, bojovný.

Ale okamžitě mi hlava začala šrotovat - jak je to možné? Proč mi při songu hned naskočila tahle kniha? První, co mě napadlo, že mi na YT prostě proběhla při čtení druhého dílu s názvem Císařovna a já jí akorát nezaznamenala. Držela jsem se této teorie pár dnů, než mi sjel zrak na datum vydání songu - 15.11.2018! Aha! Ale já knihu Císařovna (2. díl Propasti času) dočetla 30.9.2018 a ke třetímu dílu jsem se ještě nedostala. Tím pádem není možné, abych si to propojila takhle. A nastává tedy otázka - jak je možné, že se mi to v hlavě okamžitě tak propojilo. Nebylo přece možné, aby moje hlava rozluštila text, který v životě předtím neslyšela a přiřadila ho knize.

Stalo se vám někdy něco podobného? Něco, co se nedá prostě racionálně vysvětlit, ale je to tak?
Pokud by pro mě měl někdo nějaké vysvětlení, prosím sem s ním. I když je to už téměř dva měsíce, svrbí mě z toho mozek pořád.

Zde máte samotnou písničku, třeba se zalíbí i vám. Pro toho, kdo četl Propast času - vidím v té dívce Serenu, jak šplhá ke svému robotovi a praporec pozvedá Antonie ☺

Zajímalo by mě také, zda dokážete při čtení poslouchat hudbu, jinou kulisu, či musíte mít naprosté ticho a klid. Napište mi to prosím do komentářů nebo do zprávy. Děkuji.

Faja - Petra Stehlíková

Druhý díl Naslouchače od Petry Stehlíkové. Pustila jsem se do něj hned, ale nemám do úvodu co napsat, abych hned nevyzradila, jak se mi to líbilo. Nejprve tedy bibliografické údaje a pak se na to hned vrhneme. Recenze Naslouchače ZDE.

Název: Faja

Autor: Petra Stehlíková
Rok vydání: 2017
Počet stran: 440
Nakladatelství: Host
ISBN: 978-80-7577-176-6

Ilan je stále ve službách pětadvacítky, s nimi se snaží poznat život v nížinách, který je tak moc rozdílný oproti světu, co sama od narození zná. Dostane se i k brusičům energetického sklenitu, kteří ji učí. Bohužel časem objeví tak hrozné tajemství samotného kapitána, že s ním nechce mít nic společného. Když je vyhlášen poplach, jedou na pomoc městu Vortol, jež napadly nasterey. Opět se ukáže Ilanin důvtip a smysl pro detail, když si dá dohromady informace a zachrání tím město, ne však několik lidí svého druhu. Cítí, že se nejedná o poslední boj, ale že má vše mnohem hlubší význam - souvisí to s tajemnými krví psanými nápisy ve městech, ale i se samotným kapitánem a jeho "spolupracovnicí", která se před mnoha lety ztratila. Dokáže to tajemství rozluštit? Pochopí i situaci, ve které se její svět ocitl?

Musím říct, že po prvním dílu - Naslouchači - jsem se do Faji pustila až po pár dnech, čekala jsem, než mi dorazí zásilka z Knižního klubu. Věděla jsem, že další díl vyjde možná na podzim a nedovedla jsem si představit, že opouštím Ilanin svět do jiných knih a tak jsem si chtěla požitek vychutnat co nejdéle. Poprvé jsem si tedy zavedla systém "denních přídělů", kdy jsem měla 40-50 stran na den a víc ani kousek (občas jsem si povolila dočíst kapitolu). Takže mi kniha vydržela více než týden. Po práci jsem se těšila domů, kdy jsem si sedla, vzala čtecí polštářek a svůj příděl stran jsem si pěkně pomalu vychutnávala. Stejně mi to uteklo a teď jsem v pokušení se znovu pustit do prvního dílu, abych se udržela ve formě, než vyjde díl třetí. ☺

Nyní už ale k recenzi samotné. Stylově i jazykově je kniha naprosto srovnatelná s prvním dílem, žádné změny jsem nezachytila a ani zde se nevyskytují žádné pravopisné chyby. Ich forma v minulém čase zůstává i zde naštěstí. Nově jsou zde další výrazy z budoucího světa a nechybí samozřejmě ani slovníček na konci. Já jsem ho tentokrát nevyužila, vše jsem si pamatovala buď z prvního dílu a nebo pochytila v klidu z příběhu. Děj mě uchvátil od první strany a musím říct, že nebýt přídělů, přečetla bych to na jeden zátah klidně přes celou noc.

Příběh navazuje prakticky tam, kde první díl skončil, řekla bych téměř na den. Co se mi líbí, je jak autorka uvede začátek knihy. Člověk má pocit, že se ztratil, ale jedná se o část příběhu z asi první třetiny knihy, kdy je to trochu jako úvod, pak se vrací k ději a jakmile dočtete do fáze, která navazuje na tu úvodní, vše se vám v hlavě spojí. To je hodně originální a pro mě velmi příjemné. Celkově způsob, jak autorka dokáže pracovat a možná i čarovat s jazykem a výrazy je naprosto dokonalý. Ještě jsem se nesetkala s knihou, která by byla tak čtivá, strhující a hladce napsaná. Některá slovní spojení ve mě vzbuzovaly vyloženě silné emoce.

Ano a emocionální stránka knihy je také naprosto odlišná od toho, s čím jsem se doposud setkala. V knize je smutek, radost, dojetí, zklamání, , zmatek, hrůza, bolest i nesouhlas. Vše se míchá dohromady, prolíná se a když to nejméně čekáte, udeří na vaši psychiku. Je to jakoby jste tam byli a proživali to s hlavními hrdiny. V druhém díle se nevyskytl nikdo, kdo by mě vyloženě iritoval, nebo mi vadil. Všechny postavy tam mají své místo a pasují tam, a tak to má být.

Musím říct, že druhý díl mě nadchl úplně stejně jako ten první a vím, že ani třetí díl nebude výjimkou. Z této série se stala má nejoblíbenější, opečovávám si knihy samotné a pročítám si některé pasáže z obou dílů i při čtení dalších knih. Vzpomínky a emoce se jitří i po delší době od dočtení a jen tak asi neutichnou. V tomto případě se nestydím říct, že do série jsem se zamilovala, naprosto bláznivě a doslova.

Anotace

Návrat do temného světa, kde se na pravdu a naději téměr zapomnělo.

Ilan vstoupila do nížin, které jsou pro ni světem naprosto odlišným od toho sklenářského. Přátelství s kapitánem pětadvacítky je stále nové a Ilan si uvědomuje, že takový vztah nevzniká jen tak. Zvlášť když se jedná o pětadvacet bojovníků, jejichž nohy kráčí po zemi dlouhá léta a kteří za svůj život ovlivnili mnoho dění ve světě. Aby mohla o lidech, kteří zotročili její lid, smýšlet jako o přátelích, musí se hlavně naučit odpouštět.

Klid ve sklenářských městech je ke všemu narušen, když se po mnoha generacích znovu objevuje starodávný nápis, jen krátká věta, která kdysi byla součástí svobodného sklenářského světa. Ale kdo ji píše na zdi palutulů a sklenářských ghett, když ti, kdo znali její význam, jsou dávno mrtví? Jaký příběh vypráví ta tři slova, na první pohled tak jasná, přesto nepochopitelná?

Ilan bude muset čelit mnohým nebezpečím, aby odhalila význam starobylého odkazu a objevila v něm nové poselství.

zdroj

Ukázka

První, co jsem uviděla, když jsem s pětadvacítkou opustila mrtvé město, byl rapler. Stroj, jenž měl schopnost létat jako pták. Mohla jsem si ho představovat, jak jsem chtěla, správného výsledku bych se nikdy nedobrala. Rapler byl velký, lesklý a kulatý, pokud stál nehnutě na zemi. Jakmile v něm ožila energie ze sklenitu a stroj se vznesl k obloze, měnil tvar podle požadované rychlosti. Za zvuku připomínajícího lámání kostí se prodlužoval a zužoval stejně jako člověk, který si po ránu protahuje ztuhlé tělo. Během mrknutí oka dokázal přeletět nad celým městem a stejně snadno mohl nehnutě stát v oblacích. Přestože se zdál velký, prostor uvnitř byl stísněný. Směr jeho letu řídil člověk nazývající se pilotem. S pětadvacítkou jsme seděli ve dvou řadách naproti sobě, mezi námi zela propast. Trvalo mi dlouho, než jsem byla ochotná na neviditelnou podlahu položit nohu. Když jsem se nakonec přece jen odhodlala, bez dechu jsem klečela ve vzduchoprázdnu a sledovala zem pod sebou. Stejně průhledná byla i přední část rapleru. Mraky do nás za rychlého letu narážely a následně se tříštily, jako by chtěly stroj pohltit. Pod námi se míhala lesklá města,
lesy, hluboká jezera nebo prudké řeky. Vše ale mělo dokonalý tvar, vše bylo příliš přesné na to, aby to vytvořila příroda. A čím víc jsme se vzdalovali od mrtvého města, tím víc ubývalo zelených stromů. Vše, co jsem znala z Duvalského pohoří, zmizelo. Pevně jsem se tiskla ke kapitánovým nohám a nechala jeho ruku dotýkat se mé hlavy, zatímco Vargas jako jediný se mnou seděl na neviditelné zemi a vše popisoval. Sem tam se ozval někdo další z pětadvacítky, aby vyprávění doplnil, když první pobočník něco vynechal. Párkrát dokonce něco poznamenal i sám kapitán.

Moje hodnocení: Podle toho, co jste si mohli přečíst výš je vám asi jasné, že nemám knize co vytknout. A je to tak, nenašla jsem na ní jedinou chybu. Možné méně akce v druhém díle? Ale ono se to nedá takhle říct, protože tady byla zase úplně jiná než v prvním díle. Nebudu tedy hnidopyšit a nechám i druhý díl bezchybný a dokonalý. Protože tak jsem ho celou dobu vnímala. Během čtení jsem brečela několikrát, stejně tak se i mnohokrát smála, držela palce, usmívala se a nebo kroutila hlavou. Příběh ve mě vzbudil snad všechny emoce, co kniha může a já jsem ráda, že i druhý díl jsem si mohla vychutnat a nezklamal mě. Budu se opakovat, ale miluji svět, co autorka stvořila a nejraději bych se tam nastěhovala ☺ Je tedy jasné, že dávám opět plný počet - 5 hvězdiček - a netrpělivě očekávám třetí díl.

Rekonstrukce v plném proudu

Dlouho jsem váhala, zda takový článek vůbec vytvořit a zveřejnit. Je to mnohem větší zásah do soukromí, než když se vám tu a tam svěřím s něčím, co se mi stalo. Navíc vše bude zdokumentováno fotografiemi a je možné, že někteří určití lidé ty fotky poznají. Na druhou stranu je tohle článek a retrospektiva i pro mě, až se na to za pár let podívám - budu tam už bydlet a budu si říkat, jaká to tehdy byla náročná hrůza. Nakonec o něj tedy nepřijdete a koho to nezajímá, nečte a přeskakuje (ono těch článků bude ve finále asi více).

Předem chci upozornit na situaci, ve které jsem - starý kamenný baráček jsem dostala od tatínka (já domeček, sestra byt) a jelikož byl v neobyvatelném stavu, musel se rekonstruovat. Neobyvatelný stav znamená stará rozklížená dřevěná špaletová okna, žádná teplá voda (jen malý průtokový ohřívač), žádné topení - jen dvoje kamna na uhlí, prakticky žádná koupelna, kuchyň bez sporáku splácaná ze starých linek z bytů od babičky a našich, plesnivá dřevěná podlaha polepená linem či kobercem a kvůli tomu, že tam více jak 3 roky nikdo nebyl ani přes léto, tak do metru a půl totálně promočené zdi, stará elektřina (4 zásuvky v celém domě) natahané cik cak před 50 lety. S tím bylo prostě nutné něco udělat, nešlo se do toho jen tak nastěhovat. A protože jsem s rekonstrukcí počítala asi 5-7 let, šetřila jsem si tak dlouho i pár korun právě na opravy. Veškeré formality jsou také vyřízené - opět ráda poradím, co a jak je třeba zařídit - a proto započala rekonstrukce, kterou s největší pravděpodobností zvládnu ufinancovat z vlastních úspor. Proto se mě na hypotéku a půjčky zatím neptejte, nezařizovala jsem a nemám to ani v plánu.

Baráček mám na okraji Prahy, bude to rozložením 3+kk, přesné rozměry teď nejsou známé, protože se srovnávají zdi do roviny a dělají se nové podlahy. Domeček má obdélníkový tvar, spíš podlouhlý. Rozvržení místností bude z chodby (která je víceméně přesně uprostřed domu) napravo velká místnost kuchyň + obývák, uprostřed koupelna a kotelna = užitková místnost, nalevo dvě místnosti za sebou, průchozí - dětský pokoj a ložnice. A abyste viděli, jak to bylo u mě a co by vás třeba v podobné situaci mohlo potkat, nebudu vůbec stručná. Vezmeme to postupně, nejprve nějaká fakta - co, kdy a jak se stalo.

V létě loňského roku (2018) jsme vše vystěhovali, nábytek rozbili a odvozili vše na sběrný dvůr. Pro ten účel jsem nechala na své autíčko namontovat tažné zařízení a zapůjčili jsme si u mamky přítele vozík. Ponechalo se jen pár kusů nábytku a lehce vybavená kuchyňka, aby mohli dělníci uvnitř fungovat (ohřát a sníst jídlo, občas jim něco upeču). V tu dobu padlo rozhodnutí, že se musí začít téměř hned a padl mi do oka moc šikovný člověk v práci, který mi udělal kalkulaci a slíbil, že se to přes zimu a do léta vše stihne, má na to firmu a pod sebou pár šikovných chlapů. Ihned začalo zařizování, protože do baráčku chci zavést plyn - na kotel a vaření, což je dnes hrozně náročné a všichni od toho spíš ustupují. Já však nechtěla tuhá paliva a elektřinu už vůbec ne.

Na podzim se provedla výměna oken, poté hned nastoupili topenáři, kteří nacenili topení a kotel, a hlavně se musel připravit komín - vyvložkovat, přivést ještě trubku na odsávání z kuchyně nad sporákem. A především na to vše sehnat kulatá razítka. Hned v závěsu za nimi elektrikář kvůli elektřině. V tu dobu jsem musela mít už představu, jaká světla chci mít (zvolila jsem stropní bodová), kde chci zásuvky, kolik a jakou barvu. Rozkreslení proběhlo jak na papír, tak i fixou na zeď. Započalo se zadními místnostmi najednou. Jak bylo toto hotové, vykopaly se podlahy do hloubky více jak půl metru - tam se dal písek, štěrk, "želvy" na odvětrávání, a dvě vrstvy betonu. Vše je napojené na odvětrávání zvenku a do komína.

Pak se zedníci vrhli na zdi - seškrábali starou omítku, na strop dali sádrokarton a vykroužili světla. Vše se vyštukovalo, natáhlo do lepidla, perlinkou začistilo a natřelo na bílou barvu (můj požadavek byla barva s příměsí vápna, aby to lépe vysychalo i chytalo). Nedávno mi nainstalovali do těchto dvou začištěných místností topení a parapety na okna. Z toho jsem opravdu hodně nadšená, protože když pominu beton na podlaze, dalo by se hned bydlet. A jsme prakticky v současnosti - ano tohle všechno se zvládlo za něco přes 3 měsíce.

Nyní jsou všechny věci přestěhovány v těchto zadních místnostech a to samé se děje ve velké přední místnosti. Oškrábané zdi, vykopaná podlaha a čeká se na instalaci plynu. Už někdy v záři jsem si podávala žádost o připojení k distribuční síti u Pražské plynárenské a s potvrzenou smlouvou mi poslali i technické parametry připojení. Chybělo ještě sehnat plynaře, který by vše zařídil, posvětil, připojil a hlavně mi dal kulaté razítko. Vypadá to, že je to už zařízené a opět se pohneme někam dál. Hodně se teď těším na to, až se budou bourat dveře z chodby do velkého pokoje, protože tam ve 40. nebo 50. letech můj pradědeček s prababičkou něco zazdili (dveře tam dříve bývaly) - tatínek se zmiňoval o dokumentech, vzorcích peněz, hmoždíři, nářadí a fotografiích! Pokud tam něco najdeme, stane se to ozdobou samotného domečku.

V tuhle chvíli tedy víc nevím, sama už ale pár týdnů spím obložená katalogy kuchyní a koupelen a nemůžu si nic vybrat. Na 90% si zvolím kuchyně Oresi, kteří mi vytvoří návrh a já si pak už vše jen poskládám, jak budu potřebovat. S koupelnami je to horší, Siko sice nabízí koupelnu na klíč, ale já bych ráda obkladače, které mám už ozkoušené. Je spoustu drobností, které nevím a nebo se nemohu rozhodnout - například co na zadní stěnu kuchyňské plochy. Tvrzené sklo? Dlaždice? Stejný materiál jako je pracovní plocha? Nebo mozaiku se skleněných kostiček? Nevím nevím nevím a proto potřebuji poslední dobou vysokou dávku čaje na uklidnění a dobrý spánek, který si okořením 20 kapkami kozlíku lékařského ☺

>

Určitě se brzy podělím s tím, jak vše pokračuje a co se událo nového. Fotografie jsou převážně mé, ale ty s horší kvalitou jsou od dělníků, kteří mi tam pracují. Je to z doby, jak jsem byla nemocná a nemohla jsem tam sama dojet, proto jsem jim moc vděčná, že mé prosbě vyhověli a všechny fotografie mi poslali. A vy se na ně nyní můžete podívat. Plán je momentálně takový, že do konce června bude hotová hrubá stavba + doufám koupelna. My si o prázdninách položíme podlahy do všech tří místností, tatínek mi slíbil vyrobit velké vestavěné skříně do zadních místností, objednám si kuchyň na míru a začne se vybavovat - podle toho, kolik mi zbyde financí.

Pokud by vás cokoliv zajímalo podrobněji, určitě mi napište buď do komentářů, nebo v Menu je Napsat autorovi, přijde mi to na email a můžeme zabrousit i do konkrétních věcí. Budu ráda napomocná, hlavně pro ty, co řeší stejné věci a neví si třeba rady kam s čím se obrátit a jak to či ono zařídit.

Přeji všem nádherný den a určitě dám dohromady brzy další článek o tom, jak práce postupují, tak se těšte.

Jsem citlivá bytost aneb srdce nezná mapu - Eve Ensler

Během čtení Faji jsem se pustila ještě do této knihy a upřímně ani nevím, co jsem očekávala, že tam najdu. (Pro ty, co se ptají, proč jsem nečetla Faju najednou - musela jsem si přidělit denní limity, abych nemusela Ilanin svět opustit přes noc, další díl vyjde až na podzim asi, více o tom píšu ZDE). To, co jsem našla uvnitř, jsem si nepředstavovala vůbec, dost mě to překvapilo, ale nemyslím si, že by to byl hlavní význam samotné knihy.

Název: Jsem citlivá bytost aneb Srdce nezná mapu

Název v originále: I am an emotional creature
Autor: Eve Ensler
Překlad: Bronislava Bartoňová

Rok vydání: 2011
Počet stran: 168
Nakladatelství: Práh
ISBN: 978-80-7252-331-3

Úvodní část a předmluva nám nedává najevo, že by kniha neměla být klasická příběhová, či lehce "naučná". Jsou tam prvky a lehké náznaky feminismu, ale nic nápadného, co by mě štvalo. My ženy, kor ty emancipované, k tomu máme sklony. Jakmile však tato část končí, přichází "příspěvky" dívek z různých částí světa. Ať už mají podobu básně, příběhu, změti slov s konečným významem nebo prostě jen zachycení myšlenek, některé z nich jsou dosti silné. Četlo se mi to však dobře, odhaduji dobu čtení na asi hodinu a půl, více ne. Není rozsáhlá, spoustu stran zabírají básně či krátké myšlenky a tedy textu méně.

Co mě štvalo asi nejvíc jsou témata, kterým se autorka v knize věnuje a vlastně nevěnuje. Vše důležité je nakousnuto, zmíněno, ale už nerozvedeno. Najdete zde domácí násilí, únosy dívek, znásilňování, obchod s bílým masem a proti tomu v luxusu žijící dívky, jejichž jediným problémem jsou nové boty a boty těch ostatních. Upřímně jsou tyto dívky vlastně ze všech koutů světa, žijí v tak rozdílných nejen kulturách, že to vypadá jako jiný vesmír. Ze všeho jsem měla spíš depresivní pocity, přišlo mi to téměř vše smutné a nemyslím si, že je dobré ukazovat vždy jen to špatné, protože citlivá bytost znamená i empatii, pozitivní pocity, dojetí, lásku a pozitivitu.

Pokud to autorka zamýšlela podat v duchu odvrácené tváře, měla to tak i uvést. Na první pohled i podle úvodu a předmluvy jsem já nabyla pocit, že se bude jednat o citlivost ženské duše a jejího potlačování v dnešním životě. Témata, která nakousla jsou smutná a víme, že v tom má pravdu. Nikdo se už asi nezamýšlí moc nad tím, že i ty ženy, co si to zažívají jsou citlivé bytosti a je s nimi zacházeno jako s majetkem. Některé z věcí přináší i sama doba a vynucuje si tento postoj. V tom s autorkou souhlasím. Navíc to, co by si zasloužílo rozvedení a pokračování v načaté myšlence, dovedeno k ničemu není. Vše je nakousnuté a vymizí do ztracena.

Celkově i z této recenze určitě chápete, že vůbec nevím, jak se mám k takové knize postavit. Po dočtení mě ovládly neutrální až možná místy protichudné pocity a nevím, jaký si na to udělat konečný názor. Možná jsem knihu nepochopila tak, jak jí autorka zamýšlela, protože je pro mě nová. Její bestseller Monology vagíny jsem bohužel nečetla, ale upřímně nemám po tomhle ani chuť si to přečíst. O knize vám asi více nepovím, protože asi někde nastala chyba - buď jsem jí nepochopila v tom správném smyslu a nebo nejsem ve stavu, kdy jsem schopná její váhu ocenit. Na to vše ukazuje i hodnocení na Databázi knih a ČBDB, kde se pohybuje těsně nad 70% (protichůdné názory od čtenářů).

Anotace

Utajený život dívek z různých koutů světa Od autorky bestselleru Vagina monology Dnešní dívka se často ocitá jako mezi dvěma mlýnskými kameny - chce potěšit druhé a vyhovět nejrůznějším očekáváním svého okolí, ale zároveň by ráda zůstala věrná sama sobě. Odmalička se učí, že nesmí být příliš horlivá, příliš vášnivá, příliš rázná, příliš laskavá, příliš otevřená. Je vedena k tomu, aby potlačovala své instinkty, svůj hněv, své touhy a sny, aby byla vždy zdvořilá, aby dodržovala pravidla. Kniha JSEM CITLIVÁ BYTOST ANEB SRDCE NEZNÁ MAPU je oslavou opravdového vnitřního hlasu každé dívky a výzva všem dívkám, aby se nebály říct nahlas, co chtějí, aby šly za svými sny a staly se ženami, jakými si přejí být. Mezi dívkami, které Enslerová stvořila, najdeme mladou Američanku, která na maloměstské střední škole vzdoruje tlaku svých vrstevníků, anorektičku, která si píše deník o tom, jak hladoví, mladou keňskou Masajku, která si nechce nechat zohavit ohanbí obřízkou, čtrnáctiletou bulharskou sexuální otrokyni, čínskou dělnici, která vyrábí panenky Barbie, íránskou studentku, která se nechá přesvědčit k plastické operaci nosu, nebo těhotnou dívku, která se rozhoduje, jestli si má své dítě nechat.

zdroj

Moje hodnocení: Nevím, tuto knihu si asi budete muset přečíst sami a zaujmout svůj vlastní postoj. Myšlenky a pocity každého z nás jsou rozdílné a je možné, že pokud bych si knihu přečetla v určitém nervovém rozpoložení, zapůsobila by na mě úplně jinak. Teď nejsem schopná ani doporučit, ani nedoporučit. Každopádně si myslím, že je to kniha určená především ženskému pokolení. Témata jsou určitě zajímavá, i pojetí knihy samotné, četla se rychle a celkem hladce, ale nic není probráno do hloubky. A to by knize určitě prospělo. Za mě je to na 3 hvězdičky - neutrální a uvidíme, třeba časem dospěju i k Monologům vagíny ☺

Krásný nový knižní design

Po více jak roce se mi můj blogový design okoukal (od 4. března 2018 - článek ZDE). Pokoušela jsem se nejprve o menší úpravy, ke kterým nebylo potřeba tvořit novou grafiku, ale nebylo to ono. Nevypadalo to dobře a celkově jsem s tím nebyla spokojená. A protože mám úžasného přítele, co si umí poradit se vším, během nedělního večera mi vytvořil nádherný nový design, který teď můžete vidět. Je to krása, akorát to není ještě úplně hotové. Přibudou ještě stejně barevné nápisy do Menu, na ty ale už nebyl čas. Během týdne už bude vše jak má být.

Je to teprve třetí vzhled blogu, když nepočítám nepovedené obrázky v malování do záhlaví z doby kdy tento blog neměl ještě vyhraněné zaměření. A všechny byly moc hezké, nebýt přítele, nevím co bych dělala a jak by to tu vypadalo. No skvěle se doplňujeme - on dělá vizuální stránku, já obsah ☺

Zde vám dávám jako vzpomínku screeny posledního designu. Moc se mi líbil, byl hezký, veselý, ale nebyla jsem s ním úplně spokojená.

A takhle vypadal design v dobu, kdy jsem ho poprvé vyladila ke své spokojenosti, co se rozměrů, odsazení, velikostí a všeho ostatního týká.

Věřím, že i tento se mnou vydrží rok, je jednoduchý, snadno nastavitelný, akorát ještě ladím barvy pozadí, protože ve světlých pastelových tónech je to těžké. Ne vše vypadá dobře.

Který design se vám líbí víc? Starý nebo nový? Mě oba a za oba jsem hrozně moc vděčná.

Všem přeji nádherné pondělí,
vaše LazyCat

Terapie sdílením vol. 2 - Ester Geislerová, Josefina Bakošová

První díl Terapie sdílením mám doma a občas si ho otevřu, jen pro pobavení. Proto mi nemohl doma chybět druhý díl vydaný jako valentinská edice. Moc jsem se na ní těšila a vzhledově je opravdu nádherná. Jelikož ale kniha postrádá děj, je to stejně jako první díl nebo třeba Odposlechnuto v Praze jen výtažek z příspěvků lidí na sociálních sítích.

Název: Terapie sdílením vol. 2

Autor: Ester Geislerová, Josefina Bakošová
Rok vydání: 2019
Počet stran: 224
Nakladatelství: Listen
ISBN:978-80-7617-248

I druhý díl se skládá z příspěvků na sociálních sítích a proto má i takovou podobu - bublin v různých barvách odlišujících konverzanty. Příspěvky jsou rozdělené dle témat - například na milé, manželské a podobně. Abyste věděli, co očekávat. Občas mi něco přišlo jako špatně zařažené nebo nevýstižné. Možná jsem to jen špatně pochopila.

Co se konkrétních příspěvků týká, s přítelem jsme se našli asi ve třech, z toho v jenom úplně nejvíc. Byl to manželský příspěvek a já vím, že jednou budeme takhle spolu jednat (asi po 20 letech manželství). Nad některými příspěvky jsme se pousmáli, ale nebylo to ono. Budu zde určitě dost porovnávat s prvními dílem, protože se jedná o knihu stejného typu (někteří ho nazývají mrhání papírem), ale mě se to líbí. Je fajn mít vždy po ruce nějakou knihu, která vás rychle a upřímně rozesměje a dostane z nejhoršího smutku nebo depky. Terapie sdílením toto určitě splňují a to hlavně pro mladší generaci, která denně přes sociální sítě komunikuje a toto prostředí zná.

Druhý díl vyšel jako valentinská edica a jeho podoba tomu také odpovídá. Obálka je nádherná stříbrně holografická asi. Prostě velmi zvláštní, připomíná mi trochu odlesk rybích šupin, prostě krása. Obsah už je horší, rozsah také - je určitě viditelně útlejší, tedy méně obsahu. Je tam i méně textu na úvod, protože je to vlastně to samé. Co mě ale tady hodně mrzí, je výběr, který byl publikován, protože stoupá nudnost. V prvním díle bylo jen pár stránek, které jsme s přítelem bez reakce přešli, zde to však bylo prakticky pořád. Na prstech obou rukou bych spočítala ty, které nás opravdu zaujaly či pobavily. Je to velká škoda, potenciál obrovský, když si vezmu třeba právě knihu Odposlechnuto v Praze, ale u Terapie "dvojky" se to fakt nepovedlo.

Anotace

Ester Geislerová a Josefina Bakošová zahájily na sociálních sítích revoluci. Zveřejnily několik mrazivých a zároveň cynický úsměv vzbuzujících vět, kterými se jistý muž rozešel s jejich kamarádkou. Toto malé gesto spustilo lavinu; během následujících týdnů jim čtenáři začali posílat své rozchodové věty. Hashtag "terapie sdilenim" se stal doslova kultovním a rozčísl poklidnou českou hladinku sociálních sítí naprosto nečekaným způsobem. Miliony lidí najednou získaly pocit, že nejsou ve virtuálním světě na reálné vztahy samy a že někteří jsou na tom vlastně ještě mnohem hůř než oni. Terapie zabrala. Netrvalo dlouho a vznikla kniha, která byla naprosto věrným obrazem autentického prostředí chatů a messengerů, kde se často odehrávají začátky, ale také konce vztahů. Kniha zaznamenala tak velký úspěch, že její pokračovaní bylo jen otázkou času. Terapie sdílením: Valentýnská edice je na světě! Tentokrát nejen o trpkém rozcházení, ale také o vztazích jako takových - někdy úsměvných a někdy až krutě smutných.

zdroj

Moje hodnocení: Doufám, že pokud bude další díl, výběr bude lepší a zábavnější. Nyní jsem věděla, do čeho jdu a co mám očekávat, přesto je to docela zklamání. Chápu, že pro ty, kteří vůbec neví, jak kniha vypadá a co uvnitř naleznou, to je asi překvapení a nelíbí se jim to vůbec, proto tak nízké hodnocení na Databázi knih (43%) i ČBDB (53%). Já sama však nebudu hodnotit jinak, dávám 3 hvězdičky - neutrální vyhodnocení. Nemohu dát více, protože 4 dostal první díl a ten je rozhodně lepší. A na 2 to také není, protože to by byl zase odpad. Zkuste si v tom každý najít to své, třeba se zadaří.

Moje nákupy na Aliexpress VII.

Dorazila další várka produktů z Aliexpressu a tak se s vámi jdu podělit. Některé mám doma teda již nějakou chvíli, ale chtěla jsem vše pořádně vyzkoušet, abych mohla říct, jak mi to vyhovuje nebo nevyhovuje. Pojďme se podívat, co mi zase podařilo najít za pár korun.

HLAVICE NA ZUBNÍ KARTÁČEK ORAL B - došly za 38 dnů, cena 2,16 USD za 4 kusy v balení

Čekala jsem a chtěla jsem toto pořádně ozkoušet, než vám přinesu svůj názor, takže hlavice mám doma již delší dobu. U nás v obchodech jsou hlavice na tento kartáček strašně drahé - kolem 300 Kč za 2 kusy. A zubaři doporučují měnit kartáček po 3 týdnech až měsíci. To by se mi dost prodražilo. Narazila jsem na Ali na tyto hlavice, které by měly do Oral B kartáčeku sedět a zkusila jsem objednat. Balení 4 kusů vychází v přepočtu na přibližně 52 Kč, což je krásná cena, akorát doprava trvala hrozně dlouho, už jsem si myslela, že balíček vůbec nedorazí. U daného produktu máte na výběr z asi 14 variant tvarů a barev hlavic, které se liší i cenově. Já si zvolila verzi YE625 - oblý tvar s různobarevnými štětinami a jsem s nimi moc spokojená. Nejsou moc tvrdé, ale ani měkké. Jediné, co je škoda, že barva uvnitř, která je tam kvůli rozlišení toho, kdyby kartáček používalo více lidí, se přenesla na vnitřek kartáčku, který obarvila. Takže po sundání hlavice mám momentálně kartáček žlutý, ale to je drobnost, to si stejně do pusy nestrkám. Určitě vyzkouším i další varianty. Je fakt tedy, že ta hlavice nevydrží tolik, co originál Oral B, ale jelikož měním opravdu přibližně po měsíci, nevadí mi to. Doporučuji tedy i tento produkt, jsem opravdu spokojená.

KRAJKY NA ZDOBENÍ LÁTKOVÝCH OBALŮ NA KNIHY (světlé) - došly za 35 dnů, cena 0,21 USD a 0,40 USD za půl metru (50 cm)

Krajky byly nepostradatelnou položkou při našívání zdobících obrázků na látkové obaly - postup vlastní výroby ZDE. Našít obrázek, přechody neřešit a přešít přes ně hezkou zdobenou krajku. To byl můj hlavní záměr a tak jsem si vybrala dvě krásné za mizivou cenu asi 5 Kč a 9 Kč za půl metru, jen tak na zkoušku. Pominu-li opět to, že jsem blbka a špatně jsem se podívala, jsem docela spokojená. Chtěla jsem bílé krajky, na fotkách to tak vypadalo, níž jsem se nedívala a objednala, až pozdě jsem si všimla, že mají být barvy krémové, bohužel po doručení jsou spíš béžové, než krémové (posuďte sami).

Zpracování je hezké, jsou docela hrubé, tak opravdu spíš na zdobení než na nošení. Jsou pevné, netřepí se, nerozjíždí a nejsou elastické, takže se s nimi bude při našívání dobře pracovat. Ještě jsem je nepoužila, ale mám to v plánu brzy. Pokud jste s podobnými krajkami už pracovali, myslím, že se vyplatí zakoupit z Ali, protože cena je to opravdu směšná (10 kč za metr) - to jsem neviděla nikde v okolí. Doporučuji počítat s tím, že jsou opravdu spíš běžové.

KRAJKY NA ZDOBENÍ LÁTKOVÝCH OBALŮ NA KNIHY (černé) I. - došly za 39 dnů, cena 0,20 USD za 1 yard (91,44 cm)

KRAJKY NA ZDOBENÍ LÁTKOVÝCH OBALŮ NA KNIHY (černé) II. - došly za 39 dnů, cena 0,23 USD za 1 yard (91,44 cm)

Dala jsem tyto dva produkty pod sebe a budu psát hromadně o obou, protože jsou od jednoho prodejce. V první řadě musím říct, že v tuto chvíli nejsou již k dispozici, odkazy vás přesměrují na výčet toho, jak předmět vypadal a dole budete mít podobné předměty. Jak jste si přečetli, objednávala jsem krajky z důvodu zdobení našitých obrázky na látkové obaly na knihy, je to snazší než začišťování, ne však s těmito krajkami. Jsou sice opravdu černé, jak prodejce sliboval, jsou však tak hrubé a na výšku vysoké, že to můj stroj nechce brát. Buď se mi to krčí nebo se jehla prostě zasekne. Z jednoho produktu jsem si vybrala jeden typ, z druhého dva a jeden z nich je zdobený zlatým proužkem. Musím říct, že ten se mi líbí nejvíce, ale nitky z toho vylézají.
Důležité je také to, že cena a balení není po metru, ale po yardu, který je o necelých 9 cm kratší než náš metr. Na vyzkoušení je to však pořád ideální délka. Pokud chcete tyto krajky našívat ručně a vyzdobit si jimi cokoliv, asi jsou vhodné. Na práci se strojem jsou moc hrubé a vystouplé, bude se vám s nimi pracovat docela špatně. Nevybírejte si tu se zlatým zdobením, snadno se rozpadá (rozplétá) a budete z toho smutní jako já. I když je cena opravdu směšná (mezi 5 a 6 Kč za yard), je možná lepší si jít krajku přímo osahat a vybrat do obchodu u nás a trochu připlatit. Tyto produkty určitě doporučit nemohu.

JEDNORÁZOVÉ SAMOVÁZACÍ / STAHOVACÍ PÁSKY ("ZDRCPÁSKY") I. - malé černé (100 x 3 mm), došly za 32 dnů, cena 0,89 USD za 100 kusů (necelých 22 Kč za 100 ks = asi 20 haléřů za kus)

JEDNORÁZOVÉ SAMOVÁZACÍ / STAHOVACÍ PÁSKY ("ZDRCPÁSKY") II. - velké černé (250 x 5 mm), došly za 41 dnů, cena 1,88 USD za 50 kusů (asi 45 Kč za balení = necelá 1 Kč za kus)

JEDNORÁZOVÉ SAMOVÁZACÍ / STAHOVACÍ PÁSKY ("ZDRCPÁSKY") III. - střední barevné (200 x 4 mm), došly za 38 dnů, cena 2,40 USD za 100 ks (necelých 58 Kč za balení = asi 60 haléřů za kus)

Náhodou jsem na samovázací pásky narazila v reklamě a říkala jsem si, že se tyto věci v domácnosti hodí vždycky. Jednou potřebujete stáhnou kabely k sobě, jindy je třeba něco někde přichytit, utrhne se očko a podobně. Tohle se doma nejen neztratí, ale ani nezkazí ☺ A tak jsem se podívala, zda je možné sehnat to za nějakou dobrou
cenu na Ali, prestože ani u nás to není drahé, nespěchala jsem na to a každá koruna dobrá. Výš jsem vám u každého rozepsala jaké rozměry pásky mají i přepočet ceny na 1 kus. Vybrala jsem si tenké - na kabely, drobné opravy a musím říct, že jsou dost pevné, žádná se nepřetrhla, dobře drží a nejsou tak nápadné, délka 10 cm mi zatím vždy stačila. Nejbizarnější použití bylo nahrazení zipu u bundy - nouzové řešení.

Druhý typ jsou velké černé a docela silné - ty jsou spíš na ven, teď s nimi mám zajištěné poklice na autě, abych je neztratila, než koupím nové, spojené hadice na zahradě a jednou jsem je použila i k nahrazení utženého ucha u kýblu. Jejich délka 25 cm už umožňuje širší využití hlavně v exteriéru. Jsou opravdu pevné a výborně drží.
Poslední jsem si vybrala kvůli jejich originalitě, je to totiž směs barevných pásek v délce 20 cm. Využijeme je asi doma na takové kreativnější věci, zatím se na ně ale nedostalo, nemohu tedy uvést žádný příklad použití. Ale jsem z nich nadšená, mají krásné syté barvy, škála je akorát, co se týče výdrže a pevnosti, zatím nevím.

U každého produktu si můžete zvolit šířku i délku pásků, já chtěla vyzkoušet různé prodejce a neprohloupila jsem. V7běr rozměrů je opravdu obrovský, stejně tak je možnost výběru mezi bílými a černými.
První dvoje mohu doporučit určitě, věřte mi, že pro ně najdete využití, když to budete nejvíce potřebovat. Ty poslední barevné vám nedoporočím, protože jsem je pořádně nevyzkoušela a jsou docela drahé. Pokud tedy nevíte, jak přesně využít zrovna barevné pásky, vezměte si ty černé.

V tomto díle toho nebylo moc, ale už napjatě čekám na další balíčky, co mi přijdou, abych to mohla vyzkoušet. A těším se na to, až se o to s vámi budu moct podělit.

Spáčka a vřeteno - Neil Gaiman

Trochu jinak zpracovaná pohádka o Šípkové Růžence s na pohled nádhernými ilustracemi Chrise Riddella. Zde se bohužel nesetkáte s mou klasickou recenzí, na kterou jste zvyklí, ale vynechám část shrnutí obsahu. U knihy malého rozsahu je prakticky nemožné bez spoilerů převyprávět, co se tam dělo. Co budu moct, odhalím v samotném textu recenze, bude i tak ale o dost kratší.

Název: Spáčka a vřeteno

Název v originále: The Sleeper and The Spindle
Autor: Neal Gaiman
Překlad: Viktor Janiš
Rok vydání: 2015
Počet stran: 72
Nakladatelství: Albatros
ISBN: 978-80-00-04099-8

Daleko za horami v sousedním království se začíná šířit kletba, i když v růžemi zarostlém hradu už 80 let spí kráska, kletba se začala tak prudce šířit až teď. Ohrožuje království mladé královny, která se sice chystá na svatbu, ale ihned se vydává na výpravu pouze s trpaslíky. Chce zachránit především lid ve svém království před stálým spánkem, který sama zažila na vlastní kůži.

Bezejmenná pohádka - nikdo nemá jméno, ani královna, ani trpaslíci, lidé, nikdo v královstvích. Lépe řečeno oni jména mají, ale nejsou v knize vyřčena, důvod neznámý. To mě vadilo asi nejvíce, protože ke konci už to bylo několik trpaslíků, dívka, žena, královna - prostě mnoho ženských postav a ztrácela jsem se. Netuším tedy, zda je kniha určená opravdu primárně pro děti a mladší čtenáře (v knihovně je zařazena do dětského oddělení), ale oficiálně je to pouze pohádka. Původně jsem si knihu půjčila, že si jí budeme číst ve škole s dětmi, ale ustoupila jsem od toho. Pohádka, kde je smíchaná Sněhurka, Šípková Růženka a i pár dalších prvků z jiných pohádek, jim udělá v hlavě takový guláš, že už bych do konce pololetí nedělala nic jiného, než vysvětlovala. Možná s těmi staršími to zkusíme.

Jsou tam ale také věci, kterých si podle mě všimnou jen dospělí. Například feminismus docela silně prostupuje celým příběhem - královna jde zachránit princeznu, snoubence nechá doma, cestuje s trpaslíky (poovičními muži), kteří ji na slovo poslouchali, a prostředí doplněné bezbrannými spícími muži po cestě. Další věc, které si nejde nevšimnout je dělenost příběhu, kdy se s postavami skáče z pole do hradu a zpátky (přehnaně řečeno), není to plynulé a hladce jemné, jako pohádky bývají. Třešničkou na dortu pro děti pak musí být spící "zombie", které zlá čarodějnice ovládá. To už by naše malé dětičky asi nedaly.

Já sama nejsem z knihy zklamaná, mě se docela líbila i přes ty textové a dějové nedostatky, protože se četla velmi dobře, stačila mi k tomu půl hodinka času. Jazykově je to hezké, jako bývají díla Neala Gaimana. Navíc je celá kniha doplněna nádhernými ilustracemi, které mnohdy zabírají i celou dvoustranu. Připomíná mi to rytiny. I obálka je moc hezky zpracovaná, vypadá černobílé, ale je doplněná jemnými tóny béžové či hnědé. Rozsah 72 stran vypadá obsáhle, ale většinu místa opravdu zabírají kresby, takže samotného textu je pomálu. Někde však kresby předstihují příběh.

Osobně mám ale určitě raději klasický výklad pohádek a můj úplně nejoblíbenější jsou české Erbenovy a pohádky Boženy Němcové. Ze zahraničních pro starší mám moc ráda pohádky bratří Grimmů. Tohle je něco mezi a nevím úplně jak si to v hlavě sama srovnat.

Anotace
Královnině zemi bylo ono království vzdušnou čarou nejblíže, ale přes horský hřbet, který sloužil jako hranice mezi těmito dvěma královstvími, nedokázaly přelétnout ani vrány. Možná si myslíte, že ten příběh znáte. Vystupuje v něm mladá královna, která se má vdávat. Dále pár dobrých, statečných, houževnatých trpaslíků, hrad zarostlý trním a princezna, kterou čarodějnice proklela, aby spala navěky. Jenže tady nikdo nečeká, až se objeví šlechetný princ na věrném oři. Tahle pohádka se spřádá z nití černé magie, která se kroutí a stáčí a pableskuje a září. Královna by si snad mohla vysloužit hrdinské ostruhy, pokud princezna potřebuje zachránit.

zdroj

Úryvek

"To čarodějnice!" odpověděl opilec.

"Zlá víla sudička," opravil ho chlap s odulými tvářemi.

"Já slyšela, že to byla kouzelnice," vložila se do řeči číšnice.

"Ať už je to jak chce," dodal opilec, "nepozvali ji na oslavu princeznina narození."

"Láry fáry," ozval se dráteník. "Ta by princeznu proklela, i kdyby ji bývali pozvali.

Patří k těm lesním čarodějkám, vytlačeným na okraj před tisícem let, a k tomu má

duši černou jako uhel. Po narození té holčičky na ni seslala kletbu, že až jí bude osmnáct, píchne se do prstu a navěky usne."

Chlap s odulými tvářemi si otřel čelo. Potil se, i když nebylo teplo. "Já jsem zas

slyšel, že měla zemřít, ale jiná víla sudička, tentokrát dobrá, ten kouzelný rozsudek

smrti zmírnila na spánek. Kouzelný spánek," dodal.

"Takže…" řekl opilec. "Píchla se něčím do prstu. A usnula. A ostatní lidé v hradu -

hradní pán a paní, řezník, pekař, dojička, komorná - všichni usnuli jako ona. Od té

doby, co zavřeli oči, nikdo z nich nezestárl ani o den."

"A rostly tam růže," ozvala se číšnice. "Kvetly všude kolem hradu. A les houstl

a houstl, až byl úplně neproniknutelným. To bylo tak… před sto lety?"

"Před šedesáti. Možná osmdesáti," pronesla žena, která do té doby mlčela. "Vím to,

protože moje teta Leticie si pamatovala, že se to stalo za jejího dětství, a nebylo jí víc

než sedmdesát, když zemřela na úplavici, a to bylo teprve před pěti roky koncem léta."

"A chrabří muži," pokračovala číšnice, "a říká se, že i chrabré ženy, se pokoušeli dostat do Acairského lesa, do hradu v jeho nitru, aby vzbudili princeznu a s ní

i všechny spáče, ale všichni tito hrdinové přišli o život v lese, zavraždili je bandité

nebo skončili nabodnutí na trny růžových keřů lemujících hrad -"

tyle="text-align:left">"Vzbudit? Jak?" zeptal se středně velký trpaslík, jenž stále v dlani svíral kámen

a který vždy myslel na to nejpodstatnější.

"Obvyklou metodou," odpověděla číšnice a zapýřila se. "Nebo aspoň tak se to

vypráví."

"Jasně," řekl nejvyšší trpaslík, který byl rovněž bezvousý. "Takže vychrstnout na

obličej džber studené vody a zařvat: ,Vstávat! Vstávat!'?"

"Políbit," opravil ho opilec. "Ale tak blízko se nikdo nikdy nedostal. Zkouší to už

víc než šedesát let. Říká se, že ta čarodějnice -"

"Víla," ozval se tlusťoch.

"Kouzelnice," opravila ho číšnice.

"To máte jedno," skočil jim do řeči opilec. "Zkrátka že ta ženská tam pořád

ještě je. To se vypráví. Jestli se dostanete tak blízko, jestli se proderete růžemi,

bude tam na vás čekat. Je stará jak Metuzalém, zlá jako had, zosobněná

zloba, magie a smrt."

Moje hodnocení: Myslela jsem si, že v ruce držím dětskou knížku, ale nemyslím si, že by byla vhodná především pro děti. Ocení ji určitě spíš vyspělejší čtenáři, kterým dojde i pozadí a decentně skryté významy. Nemyslím si, ale že by byla pohádka špatná, jen je velmi zvláštní. Netuším, zda budu mít chuť si ji přečíst znovu, ale je to originální zpracování klasických pohádek, které zná od mala snad každý. Jak vidíte, recenze je docela rozporuplná a chvilkama mám pocit, že si i trochu protiřečím. Je to tím, že nevím, jak se k tomuto dílu postavit, protože záleží zde hodně na úhlu pohledu a s čím to srovnáváte. Řekla bych, že pokud nevíte, prostě si to přečtěte a uvidíte sami, těch pár stránek máte přečtených hned. Já hodnotím 4 hvězdičkami za originalitu a hlavně za ty ilustrace, ty jsou prostě boží.

Dítě zvané "To" - Dave Pelzer

Po pár knihách mimo téma jsem se vrátila k týrání, zde však nepůjde o ženu, ale o dítě. Knížka je tenoučká a malého formátu, takže jsem se s ní vypořádala docela rychle.

Název: Dítě zvané "To"

Název v originále: Child called "IT"
Autor: Dave Pelzer
Překlad: Ivan Ryčovský
Rok vydání: 2007
Počet stran: 108
Nakladatelství: Columbus
ISBN: 978-80-7249-229-9

Dave je normální kluk a spolu se sourozenci zažívá krásné počátky dětství, jsou prostě šťastná rodina. Než oba jeho rodiče začnou čím dál více holdovat alkoholu. Z matky se postupem času stane někdo cizí, kdo si na něj "zasedne" a vytvoří si z něj i pro celou rodinu sluhu. Ostatní děti jsou dále milovány a opečovávány, musí však příhlížet šikaně bratra. Samozřejmě tomu nerozumí, ale matka vštípí Daveovi, že je zlý chlapec a podaří se jí o tom přesvědčit i bratry a tak se i oni k němu chovají špatně. Den pro něj znamená jen boj o život (občas doslova) a těžké práce střídá fyzické i psychické týrání. Otec raději uteče, než aby dále přihlížel.

Po tom, co jsem v nedávné době dočetla několik knih týkající se fyzického i psychického týrání žen, myslela jsem si, že mě nic nepřekvapí. Ale tohle? Poprvé při četbě tohoto tématu jsem pocítila fyzickou nevolnost. Bylo mi špatně, zvedal se mi žaludek a chtělo se mi brečet a křičet. Neuvědomovala jsem si, že nejde o román, můj mozek nechtěl přijmout to, že si tím autor skutečně takhle prošel. Některé události, které se tam odehrávaly, mi nešlo pochopit vůbec, prostě jsem nemohla pochopit, že tohle Dave přežil. Ani někteří dospělí by tohle nezvládli, ale on to ano - v jedenáctvi letech. Neskutečné.

Jeho příběh mě opravdu silně zasáhl, bylo to malé bezbranné dítě, které touží jen po lásce rodičů a matky nejvíce. On matku neměl, byla to bezcitná zrůda, co si libovala v jeho týrání a ovládání. Nejhorší pro mě bylo vědomí, že jeho sourozenci toto nezažívali, museli tomu příhlížet, samozřejmě to nechápali. Časem přijmuli vzorec chování jako normální a Dave zažíval i z jejich strany násilí a šikanu. Matka, slovo, které ve většině z nás probudí něhu, u něj probouzelo nejhorší noční můry. Matka - člověk, který vás 9 měsíců nosí, jste spojeni pupeční šňůrou, porodí a kojí vás, opečovává a dává vám to nejdůležitější - pocit bezpečí a lásky, se zde projevil jako nelidská hyena.

Nejtěžší pro mě bylo číst konkrétní praktiky - například topení ve vaně se studenou vodou, chemikálie v kbelíku nebo popírání základní lidských potřeb (jídlo, wc). Z toho mi bylo místy neskutečně špatně a musela jsem knihu na chvíli odložit. Na druhou stranu jsem se k ní rychle vracela, abych to měla za sebou. Ne proto, že by se mi kniha nelíbila, ale v tomhle případě je těžké brát v úvahu téma knihy a spojit ho s výrazem "kniha se mi líbila". Nelíbila - ne tedy její obsah, bouřil se ve mě veškerý zdravý rozum. O to víc, že sama pracuji s dětmi a taková tíže a stín knihy mě bude, nejen v práci, pronásledovat asi ještě dlouho.

Abych se ještě vyjádřila ke knize samotné, je to malá útlá knížka, na kterou vám bude stačit pár hodin - taková jednohubka. Ne však s odkládacíma pauzama. Je psána v ich-formě v minulém čase, to mi naprosto vyhovovalo. Je to čtivé, příjemné, jen na psychiku opravdu zátěžový test. Důležité je také upozornit, že se jedná o první díl z trilogie, kterou Dave Pelzer převyprávěl, oddělené je to podle let, první kniha končí ve 12 letech odebráním matce, druhý díl na to hned navazuje a tuším, že třetí se věnuje už dospělosti. Ale v tuhle chvíli si nejsem úplně jistá.

Anotace

Kniha Dítě zvané "To" je šokující historií jednoho z nejkřiklavějších případů týrání dětí v dějinách Kalifornie. David Pelzer v ní s ohromující otevřeností vypráví neradostný příběh vlastního dětství.

zdroj

Úryvek

"Udělals mi ze života peklo na zemi!" zasyčela nenávistně. "Je nejvyšší čas, abych ti předvedla, jak takové peklo vypadá." A podržela mi ruku ve žlutomodrém plameni. Myslel jsem, že mi samým žárem pukne kůže. Ve vzduchu byl cítit pach seškvařených chlupů z popálené ruky. Ať jsem se vzpíral sebevíc, nedokázal jsem se ze sevření vykroutit. Konečně jsem padl na podlahu na všechny čtyři a foukáním se snažil spáleninu ochladit. "Máš velkou smůlu, že tu není ten opilec, tvůj otec, aby tě zachránil," sykla matka. Pak mi nařídila, abych vylezl na sporák a lehl si do plamenů: prý chce vidět, jak hořím. Zavrtěl jsem hlavou, brečel jsem a prosil. Měl jsem takový strach, že jsem ve vzdoru dokonce zadupal. Ale matka opakovala, že mám vylézt nahoru. Hleděl jsem do plamenů a modlil se, aby došel plyn.

--------------------------

"Uvědom si to jednou provžy, ty malý zkurvysynu! Na mě žádný dojem neuděláš! Rozumíš? Jsi nula! Jsi To! Neexistuješ! Jseš obyčejnej parchant! Nesnáším tě! Kéž bys chcípl! Slyšíš? Chcípni!" (...) Slyšel jsem to už tolikrát, a přece mě matčino "To" zabolelo jako nikdy předtím. Matka mě zbavila samotné existence. Dělal jsem, co jsem mohl, abych dosáhl nějakého úspěchu a zalíbil se jí, ale ani tentokrát jsem neuspěl.

Moje hodnocení: Pokud se rozhodnete do knihy pustit, počítejte s opravdu těžkou atmosférou, ale s velmi čtivým a rychle ubíhajícím textem. Nejhorší jsou místy až hodně detailní popisy situací týrání, násilí a psychického teroru, popis následků, zranění a podobně. Nechápu lidi, kteří dokážou něco takového způsobit, ano i když jsou možná nemocní, nemají právo mít děti u sebe. Co mě neskutečně potěšilo, byly dodatky na konci knihy, kde jsou jmenované české instituce, telefoní čísla a adresy, kde mohou děti i dospělí hledat pomoc v nouzi, hlavně pokud by se ocitli ve stejné situaci jako Dave. Naprosto to ke knize patří a věřím, že to u nás i v zahraničí pomohlo mnoha čtenářům a třeba i lidem v jejich okolí. Kniha je pro mě velkým a cenným kouskem, ale do dalších dílů se zatím nehodlám pouštět, musím nějakou dobu zpracovávat tohle. Samozřejmě hodnotím plným počtem 5 hvězdiček, protože nic jiného v tomto případě ani dát nejde.

Naslouchač - Petra Stehlíková

Po dlouhé době otálení se mi do ruky dostala konečně fantasy kniha Naslouchač od české autorky Petry Stehlíkové. První díl ze série, která má nyní dva díly (Faja je ten druhý) a letos má vyjít třetí. Na české autory jsem na jeden čas zanevřela, ale třeba Martin Bečan a jeho Kaziměsti mi otevřeli cestu zpět a já znovu dávám šanci české fantasy literatuře.

Název: Naslouchač

Autor: Petra Stehlíková
Rok vydání: 2016
Počet stran: 374
Nakladatelství: Host
ISBN: 978-80-7491-383-9

Sklenit je nerost, který se objevil po Velké válce, takže se nacházíme v budoucnosti (okolo roku 2350), a tenhle nerost v sobě má velkou sílu. Tu se naučili využívat sklenaři, nerost opracovávají a díky štítu ze sklenitu je jejich svět v bezpečí před jedovatými mračny na druhé straně Duvalského pohoří (bývalý Ural). Sklenaři žili odděleně, ale lidé z nížin je napadli a zotročili, protože jen oni dokáží sklenit těžit a zpracovávat. Ilan se narodila vůdci města Amárie do špatné doby, kdy většina dětí měla nějaké deformace či poškození těla, ona však byla čistá a krásná. Matka věděla, že by jí čekal špatný osud jako dívku a tak jí od narození vydávala za zdeformovaného chlapce, což nikdo nemohl poznat kvůli hábitům a maskám (mantila a voala), které museli všichni nosit. Ona však byla obdarovaná, v raném dětském věku se u ní projeví dar slyšet sklenitové věže (turnuly) a tím pádem i štít (reteu), který je chrání. Její dar jí i její rodině v životě velmi pomůže, dostane se k mistru Agadonovi, který jí učí sklenitu naslouchat, vnímat ho a pracovat s ním. Je však daleko lepší, než ti dospělí. Proto se ve třinácti letech dostane do rukou kapitána Joela, který vede pětadvacítku rytířů ochraňujících města i doly a dohlížejících na těžbu sklenitu. Zde se však setkává s pravou tváří lidí mimo její ghetto, kteří se jí štítí a odsuzují ji. Ilan nezná normální chování a objevuje úplně nový svět, kde však stále musí myslet na ochranu tajemství svého pohlaví, protože na tom závisí její život i její rodiny. Ale o život nebude bojovat ojediněle a to nejen za svůj původ.

Od začátku jsem byla překvapená, jak tohle autorka vše vymyslela, její záběr je skutečně široký. Nejen, že i některá běžná slova mají své nové názvy (holčička = fetita), ale i nové předměty si toto žádají. Brzy jsem objevila slovniček na konci a to mi moc pomohlo se v ději orientovat, i když samo o sobě to vždy bylo vysvětleno krásně. Čtivost knihy mě strhla s sebou a já se nemohla a ani nechtěla bránit. Jména mi sama o sobě uvízla v paměti a neměla jsem problém se v ději vyznat. Co mě neskutečně překvapilo bylo vysvětlení událostí, které všemu předcházely a i některá místa v jejich světe byla popsána vzhledem k našemu světu. Například, že Duvalské pohoří je náš Ural, nebo to, jak se vyvíjely jazyky dle bývalých národů. Úplnou peckou je pak zařazení skutečné "aktuální" události do děje knihy odehrávající se v budoucnosti - mluvím teď o zániku Ďatlovy výpravy v roce 1959.

Vyprávění a tedy i čtení je příjemné, milé, nenásilné a neskutečně čtivé, do příběhu Ilan jsem se ponořila a nemohla knihu dát z ruky. Jedla jsem s ní, uklízela (to mi moc nešlo), dokonce i dělala večeři a musela jsem jí dočíst na jeden zátah. Už v první třetině jsem měla několikrát na krajíčku, a párkrát mi opravdu slza kápla - smutkem, dojetím i veselím. Nevím, jak je možné napsat něco tak dokonalého, krásného a silného. Ano silného, protože si nepamatuji, kdy naposledy na mě kniha zapůsobila tak neskutečně emocionálně silně. To se nepovedlo pár let ani žádnému filmu.

Autorka nám předložila dokonalé dílo a vůbec nechápu, jak tohle zvládla. Obvykle kombinace nových výrazů, většiho množství postav a cizích jmen nedopadá dobře, čte se to špatně, člověk se pořád vrací a nemá z toho radost. Zde je to přesně naopak, výrazy se mi vryly do paměti hned, stejně tak i postavy a jména. Prostředí je popsané na malém rozsahu stran a stejně člověk pochopí o co jedná, jako kdybych to měla někde v sobě a jen to znovu našla. Šlo to jako lusknutím prstu. Popisy prostředí i sociální vztahy a hierarchie - to jsou části knihy, které jsou obvykle nudné a nezáživné, zde jsem hltala každé slovo. Svůj podíl na tom má i to, že ne vše je nahrnuté na začátek, ale autorka spoustu důležitých věci vkládala do příběhu postupně a tak odkrývala čtenáři další fakta k utvoření kompletního obrazu.

Kapitoly jsou pouze číslované, písmo je příjemné, stejně tak řádkování a celková podoba textu. Vyprávění je z pohledu Ilan v ich-formě a v minulém čase, má nejoblíbenější kombinace. Tisk na hrubším žlutém papíru mám moc ráda, zde je to jen třešnička na dortu. Postavy mi přirostly k srdci všechny, kromě faji Bojana a Evalda mě nikdo vyloženě neiritoval. Zamilovala jsem si Ilan, Joela i Vargase úplně nejvíc. Obrovsky mě fascinoval popsaný rozdíl mezi vrstvami, vnímání lidí na opačných stranách společnosti a popis novodobého / středověkého otroctví. Uvedla jsem obojí, protože je to sice ne příliš vzdálená budoucnost, ale podmínky byly stejné jako ve středověku (sklenit rušil veškerou elektickou energii, proto byly podmínky těm středověkým dost podobné). Stejně tak jsem doteď nepochopila, jak mohla autorka nacpat všechny ty informace nenásilnou a velmi čtivou formou do tak malého rozsahu stran. Proto je děj strhující, mnoho událostí i zážitků, popis nebezpečných situací a vše dohromady tvoří výbušnou směs, která vás chytí a už nepustí.

Moc mě mrzí, že jsem tuhle knihu tak dlouho odkládala, když byla konečně k dispozici v knihovně, sáhla jsem po ní. Já na fantasy žánr moc nejsem, ale asi mu přícházím na chuť, protože Naslouchač o tom určitě svědčí. Do děje jsem se zbláznila, rozečetla jsem si knihu před pár dny - asi 20 stran, ale pak nebyl čas se k ní vrátit. Když jsem konečně čas našla, musela jsem jí dočíst na jeden zátah (do půl 2 do rána), a to se mi stalo naposledy před asi rokem. Nemluvě o tom, že od dočtení jsem knihu nedala z ruky a stále si přojíždím určité pasáže. Samozřejmě jsem ihned po dočtení udělala objednávku na Knižním klubu a objednala Naslouchače i Faju, jen nevím, jak vydržím do té doby, než mi druhý díl přijde. To asi Naslouchače přečtu ještě několikrát, protože se mi nechce opustit Ilanin svět a přesunout se do jiné knihy.

Anotace

Originální česká fantasy z fascinujícího temného světa.

Po Velké válce je svět rozdělen na dvě části, jedna je obyvatelná a druhá je zamořená jedovatými plyny. Obyvatelnou polovinu chrání štít, který čerpá energii ze zvláštního nerostu zvaného sklenit.v>

V blízkosti štítu žije národ sklenařů, kteří jako jediní dovedou sklenit těžit. Platí však za to vysokou daň. Nejenže energetické pole štítu odkazuje sklenaře k životu v téměř středověkých podmínkách. Těžba sklenitu způsobuje mnoho nemocí a znetvoření. Navíc byli sklenaři zotročeni lidmi z nížin.

Třináctiletá Ilan se jako jedno z mála dětí narodila bez deformací. Aby nebyla odvedena od své rodiny, od dětství se vydává za chlapce a skrývá se v hábitu s maskou, který musí sklenaři nosit na znamení podřízenosti. Díky své schopnosti naslouchat sklenitu se začíná učit sklenařským brusičem.

Její dar je tak výjimečný, že si ji vybere sám kapitán pětadvacítky, družiny bojovníků, jež má za úkol chránit sklenářská města před nebezpečnými tvory zrozenými z otráveneho vzduchu za štítem, kterým sklenaři říkají Nasterea.

Ilan ví, že musí za každou cenu uchránit své tajemství. Před pětadvaceti bojovníky, nepřáteli, kteří zotročili její lid. Přesto se nedokáže ubránit, postupně se s muži sbližuje a zjišťuje pravdu, která byla sklenařům po celá léta tajena.

zdroj

Ukázka

Byl to dechberoucí pohled. V tu chvíli jsem litovala, že na světě neexistuje nic, co by tuto vzpomínku uchovalo. Očima sem nenasytně hltala stovky svící zářících v pozlacených stojanech. Sál byl tak rozlehlý, že jsem stěží viděla, kde začíná a kde končí. Stěny zdobily obrazy namalované dávnými umělci. Strop se klenul vysoko nad kamennou podlahou. Sluhové v pestrých oblecích v barvách města pobíhali mezi hosty a nabízeli likéry ve zdobených stiklách. Ženy byly zahalené do těch nejkrásnějších rochií, jaké jsem kdy viděla. Jemná látka se kolem nich ovíjela ve změti složitých záhybů a zvýrazňovala jejich křivky. V lesklých dlouhých vlasech měly vpletené ozdoby, štíhlé krky zdobily šperky. Postávaly v hloučcích. Obdivované, dobývané a milované. Bylo jich tolik! Být mužem, nedokázala bych si vybrat. I přes silné sklo okna jsem slyšela smích. Na tento večer se všichni připravovali dny, možná týdny, napadlo mě. Obdivovala jsem jejich ladné pohyby a gesta. Snažila jsem se vrýt si do paměti vše, co se dělo přede mnou. Na okamžik jsem zavřela oči a zatoužila být jednou z nich. Pro jednou v životě mít krásný účes a lesklé vlasy. Pro jednou v životě nenosit mantii.

Moje hodnocení: Naslouchač mě odrovnal na delší dobu, jsem z knihy naprosto nadšená a před autorkou smekám, že dokázala stvořit něco tak dokonalého, nádherného a úžasného. Napsané je to úplně božsky, styl mi vyhovoval na tisíc procent, je to neskutečně čtivé a nejde se od příběhu odtrhnout. V jedné chvíli budete Ilan držet palce a fandit jí, po pár stránkách vám ukápne slza dojetím nad jejím osudem a pak si oddychnete, protože se projeví její odvaha a ojedinělé schopnosti. Nic lepšího jsem asi nečetla a nemyslím si, že by se v blízké době objevilo něco, co by tuhle knihu překonalo (Faja se nepočítá, u té to předpokládám). Pokud stejně jako já otálíte s přečtením Naslouchače, přestaňte s tím a pusťte se do ní. Litovat určitě nebudete. Zde jasně dávám 5 hvězdiček, ale kdybych mohla, dám jich tisíc.

Zhubni - Stephen King

Po nějaké době se vracím k mému oblíbenému autorovi a zároveň si tím splním jeden bod ve čtenářské výzvě 2019 na Databázi knih - kniha v rozkazovacím způsobu. A zde je to opravdu doslova. Zda mě král hororů potěšil či zklamal - uvidíme.

Název: Zhubni

Název v originále: Thinner
Autor: Stephen King

(pod pseudonymem Richard Bachman)
Překlad: Ivan Němeček
Rok vydání: 2012
Počet stran: 242
Nakladatelství: Beta - Dobrovský
ISBN: 978-80-7306-493-8

Billy Haleck zažije nepříjemnou věc - srazí autem starou cikánku a zabije ji. Po soudu, který ho osvobodí, se střetne s dalším cikánem z klanu, ten se ho dotkne a přitom pronese slovo "zhubni". Je to sice podivný zážitek, ale mávne nad tím rukou, protože jako člověk s docela velkou nadváhou toto slyší často. Slovo nabere jiný význam ve chvíli, kdy i přes neměnný životní styl začne skutečně hubnout. Vše se snaží řešit nejprve racionálně vědecky, podstoupí mnoho vyšetření, žádné však neukáže příčinu. Poté, co se setká s dalšími účastníky procesu (policistou a soudcem), kterým vstoupil tentýž cikán do života, dojde mu, že je to reálná kletba, která ho má zabít. Okolí mu nevěří - manželka ho má za blázna a chce s ním i tak zacházet, dceru drží stranou, lékaři mu také nevěří. Vydává se hledat cikánský klan, aby vše objasnil a požádal o sejmutí kletby. Cikáni však mají několikatýdenní náskok a jediný, kdo mu věří je italský mafián a ten jediný se mu také rozhodne pomoci. Podaří se mu cikány dohonit a vyjednat si zpět svůj život?

Na knihu od Stephena Kinga jsem se moc těšila, po dlouhé době jsem se vrátila do svých teenagerských let a ihned se ponořila do příběhu. Bohužel se mi vůbec nedařilo začíst. Nevím zda to bylo způsobeno trochu chaotickým vyprávěním, nebo ne úplně dostatečným uvedením do děje, ale zmítaly mnou rozporuplné pocity. Přes úvod jsem se prokousala a pořád čekala, co bude následovat. Přibližně do třetiny knihy jsem se docela nudila. Ve chvíli, kdy se Bill vydal na cestu pronásledování cikánů, začala i akce a tehdy se mi podařilo do příběhu proniknout a začetla jsem se. Během celé knihy mi však nedělalo problém kdykoliv knihu odložit.

Textově je kniha zvládnuta docela pěkně, přehledný text bez chyb, příjemné řádkování i hezky oddělená přímá řeč dost usnadňuje samotné čtení. Kurzivou rozlišené Billovy myšlenky mě vyloženě potěšily. Překlad je milý, nekostrbatý a uhlazený, určitě patří k povedeným. Dělení do kapitol je zde provedeno jak číslováním, tak i slovným názvem, který leckdy prozradí, na co se můžeme těšit. Potěšující byla absence obsáhlých nudných popisů osob i prostředí. To dalo příběhu trochu více dynamiky, protože jednoduchý a uhlazený text sám o sobě byl až moc obyčejný.

Co mě ale vyloženě štve je zařazení knihy mezi horory. Já se ráda bojím, mám ráda horory a třeba u Zimních lidí jsem měla opravdu husí kůži, Zde se efekt nedostavil vůbec, ani na chvilku. Téma je určitě nápadité - cikánská kletba ohrožující život, ale podle mě absolutně hororově nevyužité. Žádný překvapivý vývoj děje, naopak jsem očekávala či tušila, co najdu na další straně a tak se postupně dopracovala i k rozpletení a rozřešení příběhu. Velmi očekávaný závěr mě osobně dost naštval - nemám ráda otevřené konce a zde toho zůstalo nevyřčeno skutečně mnoho. A po takovémhle prokousání se více jak 200 stranami jsem měla pocit, že si čtenář zaslouží vědět, jak to autor myslel. Ale otevřené konce jsou čistě můj problém, i když se s nimi jen tak asi nesmířím ještě. Jen informace pro ty, kteří to vnímají stejně jako já.

Ještě jednu zajímavost bych ráda zmínila a toho jste si možná už všimli v úvodních informacích o knize. Stephen King ji nevydal pod svým jménem, ale pod pseudonymem Richard Bachman. Hledala jsem o tom něco víc na Googlu a trochu více pochopila proč. Mátlo mě totiž, že na obálce je obrovským písmem uvedeno Stephen King a pod tím malým písmem, že je vydána pod pseudonymem Richard Bachman. Jedná se totiž o trochu jinak zpracované knihy, někteří ho nazývají "bachmanovským stylem" a spoustou důležitých bodů se liší od klasických děl Stephena Kinga. Po přečtení informací jsem konečně pochopila, proč to tak je a že jsem měla špatná očekávání.

Anotace
Billy Haleck má všechno, co si může přát - drahý dům, hezkou rodinu a výnosné zaměstnání v advokátní kanceláři. Má však také silnou nadváhu a jeho doktor ho varuje před infarktem. Ve chvíli nepozornosti za volantem přejede cikánku, jejíž starý otec nad ním vysloví podivnou kletbu: "Zhubni," řekne mu a pohladí ho po tváři. Jedno jediné slovo, ale za šest týdnů je Billy o třiadevadesát liber lehčí a naprosto zoufalý a vyděšený. Vsadí všechno na jednu kartu a dostává se do souboje se silami zla, které způsobují, že dál nedobrovolně hubne.

zdroj

Moje hodnocení: Zhubni je kniha, která většinu asi k jásání nepřivede, pokud očekáváte horor. Já jsem bábovka, ale u tohohle jsem se nebála ani chvilku. Příběh je příjemný, druhá polovina rychle plyne, ale ničím moc nepřekvapí díky předvídavosti vývoje v ději. Po dočtení jsem měla hodně smíšené pocity a nevěděla, co si mám myslet. Ale asi se mi kniha líbila, celkově působí dobře, není to však nic, co by si člověk hrdě vystavil v knihovně a pravidelně se ke knize vracel. Slovo, které pro mě vystihuje knihu je - obyčejná. Myšlenka, kterou asi autor zamýšlel vyzdvihnout v knize "Každému se dostane toho, co si zaslouží" není úplně jasná, protože se týká hlavního hrdiny, ale těch ostatních už moc ne. Alespoň už vím, že Bachmanovi se mám příště vyhnout a sáhnout po klasickém Kingovi. Není to kniha hodná zatracení, to určitě ne, za přečtení stojí. Vracet se k ní já ale určitě nebudu, proto uděluji 4 hvězdičky.

Čtecí polštářek a nové knihy

Po chvíli, kdy vycházely jen recenze se s vámi chci podělit o novoty. Především o nové knihy a další čtecí proprietu - čtecí polštářek. Tím začneme.

Nechala jsem si ho ušít od úžasné a šikovné Týny na FB Hranaté šitíčko (odkaz vložen, stačí kliknout). Prvně jsem tam v prosinci nechávala ušít stejný čtecí polštářek pro maminku k Vánocům.

Když dorazil, věděla jsem, že ho potřebuju taky a zvolila jsem si látku jakou jinou, než kočičí. Jelikož ale už měla Týna plno na zakázky dokonce roku, domluvili jsme se až v lednu. Její i má nemoc vše protáhly, jinak je ušití i dodání bleskové - do měsíce maximálně. Musíte vzít v úvahu, že vše je vám šito na míru dle přání, pak je to super čas. A navíc jsem tentokrát za čekání dostala ještě malý dáreček v podobě obalu na knihu se slonama. Prostě individuální přístup, zlaté šikovné ruce, vkus a lidské vstřícné jednání - to můžete čekat při objednávání. A tady už je můj polštářek i s dárečkem. Upozorním ještě, že první dva obrázky jsou přímo od ní. Poslala mi je, abych schválila, zda mi to takhle vyhovuje, nebo zda chci nějakou úpravu před tím, než mi polštář odešle, to mě také velmi potěšilo.

Zamilovala jsem si ho na poprvé a ty kočičky? Dokonalost sama. Kvalita použitých materiálů je skvělá, vše pečlivě ušito, žádné nitky, pevná látka a navrch i ladící zdobení (v mém případě malá srdíčka). Nemůžu vytknout vůbec nic. A ještě zmíním cenu, snad to nebude vadit, ale určitě to spoustu z vás zajímá. Cena za polštářek je 650 Kč, pokud nemáte nějaké přehnané nároky (já mám klasickou verzi). Doprava stojí 115 Kč a probíhá přes DPD - Týna v pondělí odpoledne odeslala, ve středu jsem si vyzvedla na jednom z výdejních míst (do 48 hodin byl doma - luxus). Platba probíhá předem na účet, na email dostanete jak fakturu, tak daňový doklad - kdyby tu byli nějací EET rýpalové☺ Vše probíhá tak, že jí napíšete svou představu, já třeba rovnou vybrala, že chci nejprve srdíčka a pak kočičky, ona nabídne látky, co má k dispozici a podle vašeho výběru ušije. To je vše - nic složitého, ba naopak.

A nyní se mi ty dvě věci propojují. Ve středu mi polštářek přišel a den předtím mi dorazila objednávka Naslouchače a Faji. Kdo sleduje můj FB nebo IG, ví jak moc mě toto fantasy ovlivnilo a zasáhlo (recenze vychází s mírným zpožděním, protože jsou jen 3 do týdne, většinou ale přečtu více knih - pozn. autora). Důležité je, že jsem se nemohla Faji dočkat a po dodání polštářku měla právě tato kniha premiéru a okusila jsem čtení s ním. Je to úžasné, nemám na stránkách otisky prstů, netahám si stránky, vše tam krásně sedí a když si lehnu, ještě mi hřeje bříško a nohy.

Nemluvě tedy o tom, že jsem neskutečně šťastná po dodání mých TOP knihy od Petry Stehlíkové. Co se mi ale ještě asi nikdy nestalo je můj postoj k přečtení Faji. Ještě se mi nestalo, abych nechtěla knihu dočíst a nebylo to způsobeno tím, že se mi nelíbí. Faju miluju, je to boží kniha, děj, postavy, prostě žiju v tom jejich světě, líbí se mi tam a nechce se mi ven. Ale když jí dočtu, budu mít minimálně do podzimu utrum. Jsem schopná nejít spát a přelouskat jí za jednu noc, ale co budu dělat pak? Došlo tedy k tomu, že mám limit počtu stran za den a čtu i jinou knihu, abych čas zaplácla. Protože představa, že zítra už nebudu v Ilanině světě s Joelem a Vargasem? Ne! To je příšerný.

Ale přestanu básnit jen o knihách a podělím se s vámi ještě o jednu věc, co mi přišla spolu s knihami a to je hrneček. Padl mi do oka v nabídce mezi katalogy Knižního klubu, má nápis "Ptáci mají křídla, lidé mají knihy" a je z edice We love books. Přesně vystihuje to, jak já vnímám četbu a co mi přináší. Fotka knih i s hnečkem visí na IG, spolu s popiskem. Zde je pouze fotografie bez komentáře, pro představu, jak to vypadá. ZDE je odkaz přímo na hrneček a po kliknutí SEM se dostanete na kompletní nabídku knižních hrnečků. Vybrali byste si?

Třeba budou mé nákupy a nové přírůstky pro vás inspirací. Kdybyste měli jakékoliv dotazy ke čtecím polštářkům (použití, výhody, jak vybrat a podobně), napište mi do zpráv pro autora - levá strana Menu. Kdo by se rozhodl, že ho chce také, nebo třeba originální obal na knihu přímo pro sebe, kontaktujte rovnou Týnu na FB Hranaté šitíčko, určitě vám odpoví, poradí a domluvíte se, aby vše bylo dle vašich představ.

Teď už vám přeju jenom krásný slunečný den, udělejte si radost a mějte se rádi,
vaše LazyŠárka ☺