První mimo-zemský kontakt-ní formulář

Varování: Článek obsahuje ironii, sarkasmus a nadsázku!

Co je to mimozemský?

Říká se, že máme stát nohama na zemi a ne létat v oblacích - nemyšleno do slova a do písmene. Ale když je něco mimo-zemi, znamená to mimo naší planetu, nebo mimo náš svět, mimo realitu či se jen vznáší kousek na povrchem? A když se pak jedná o první kontakt mimo zemi či Zemi, nemusí to být zrovna invaze šedivců.

Velmi zajímavé je, jak si se slovním spojením poradí strejda Google když přidáme na správné místo jednu jedinou mezeru.

Zajímavé opravdu - poměr 8:2 v neprospěch tykadelníků. Vím, že Google je individuální ve svém doporučování vyhledaných hesel, ale tohle je i na mě moc. Rozhodně mám blíž k vyhledávání informací o slizkých tvorech ze silikonu s křišťálovou lebkou a ne k EU.

Mimozem-šťané se podle mě pohybují totiž hlavně mezi námi a jsou to stejně tak lidé jako my. Jen jsou prostě jiní. Lítají si třeba v oblacích myšlenkami, nebo sedí za přepážkami České pošty či na Úřadě a chodí na kontroly jako inspektoři. Proto není zase takový problém s nimi zažít první kontakt. A co teprve když před vás předloží 20ti stránkový kontaktní formulář a chtějí ho vyplnit.
(Připomíná mi to Comeback a ISSS na Úřadu práce "Stačí naťukat Vaše rodný číslo!" - "Občas přijdou formuláře jiný, tak z toho neděláme vědu a používáme, co máme" - A jak to mám vyplnit?" - "Normálně! Do kolonky katastrální území napíšete jméno, do počtu kompresorových stanic počet dětí a pohlaví do kolonky porost"!)

Takže bychom se určitě neměli zaměřovat na ty mimozemšťany mimo Zemi, ale na ty na Zemi. Hlavně co se týká EU, žádostí, formulářů, tabulek a podobných ptákovin, které nikdo jiný, než mimo-zemšťan nemá šanci pochopit a participovat na podobných kravinách, které stejně všem jenom otravují život, je naprostá blbost. My zákonitě musíme na razítka, vyplňování tabulek a papírování vyhynout. Každý má Achillovu patu - dinosauři měli nejspíš meteorit, my budeme mít formuláře.

Co vy na to? Co vám vyhledal Google jako první při zadání hesla "mimo zem"?

Masové kuličky plněné sýrem s houbovou omáčkou

Už delší dobu nepřebyl žádný recept. Bylo to z toho důvodu, že jsem doma moc nevařila, od září chodím na obědy do naší školní jídelny a tak občas jen něco uklohním o víkendu. Dlouho to ale nestálo za zveřejnění. Nyní jsem se ale pustila do vaření lahodného jídla, našeho oblíbeného. Věřím, že i vám bude chutnat.

Suroviny na masové kuličky:

• 500 g mletého hovězího (nebo směsi)
• sýr na kostičky - já dala chedar a nivu
• vejce
• sůl, pepř, mletý kmín

Suroviny na omáčku:

• 1 červená cibule
• olej
• sůl, pepř, mletý kmín
• houby dle chuti - já dala hříbky, co se podařilo nasbírat, ale dají se dát i obdělané zamražené, či čerstvé žampiony, ne sušené!
• mléko
• 2 dcl bílého vína
• 1 kelímek smetany ke šlehání 31-33%
• 2 lžíce zakysané smetany
• lžíce mouky

Nejprve jsem si připravila kuličky. Dělám je v troubě, protože nerada smažím a navíc je to tak dietnější a bez práce. Vezmeme si tedy mleté maso, řádně osolíme, opepříme, dala jsem ještě mletý kmín, vejce a pořádně promícháme. Sýry nakrájíme na kostičky o straně cca 0,5 cm, pak si lžičkou krájíme maso a do něj balíme kostičky, aby nikde nečouhaly. Dáváme na pečící papír na plech, pečeme na 200°C asi 20 minut, musí být do zlatova, každá trouba je jiná. Můžeme během pečení i otáčet, pak ale pravděpodobně část sýra vyteče.

Jakmile jsou kuličky v troubě, pustíme se do omáčky. Na jemno červenou cibulku a orestovat na trošce oleje, pak přidáme nakrájené houby, či zamrazené.

Osolíme, opepříme a mletým kmínem nešetříme, dusíme do měkka a přilijeme bílé víno, necháme odpařit alkohol a zalijeme mlékem. Necháme, aby se znovu vše začalo vařit a přidáme zakysanou smetanu a smetanu ke šlehání, pomalu aby se to nezdrclo a rychle mícháme. Necháme provařit, pokud je omáčka moc řídká, zaděláme si v hrnečku trochu mouky s mlékem a zahustíme. Já to nedělala, nebylo potřeba, ale záleží na každém, jakou konzistenci na konci chce mít.

Podáváme ideálně s těstovinami. Je to jídlo už podzimní a dost syté. Ale moooc dobré.

Dobrou chuť!

Moje nejvzácnější knihy (Vondruška / Alenský)

Jak asi už víte, jsem milovnice knih spisovatele Vlastimila Vondrušky a jelikož jsem se rozhodla si v nejbližších letech zkompletovat celou jeho tvorbu, chci mít kompletní sbírku.
To první, co jsem doma musela mít, byly jeho prvotiny. Ty publikoval ještě pod pseudonymem Jan Alenský a vyšly v nakladatelství W-servis postupně v roce 1996. Až poté začal pan Vondruška vydávat další knihy pod svým jménem, ale s těmi už jsem vás postupně začala seznamovat.

Knihy, které vyšly v roce 1996, měly jen kolem 100 stran a jsou to paperbacky. Už tyto knihy zařadil autor do edice Hříšní lidé království českého, celkem jich vyšlo pět. Nesou název Příběh o úkladech a intrikách, Případ plzeňských mordů, Případ nešťastného šlechtice, Falešný tolar a Osudný turnaj. Příběhy můžete najít trochu přepracované v nově vydaných knihách o Oldřichovi z Chlumu. Navíc povídka Osudny turnaj z knihy Vražda v ambitu byla také zfilmovaná pod názvem Jménem krále. Oldrřicha z Chlumu si zde zahrál Karel Roden, panoše Otu Jan Dolanský, Marka z Vartemberka Lukáš Vaculík, Kláru z Vartemberka Klára Issová a třeba Hynka Berku z Dubé Jan Kanyza, ale i další role byly hvězdně obsazené Markétou Hrubešovou, Davidem Prachařem, Sašou Rašilovem atd.

Knižní prvotiny se mi dlouho nedařilo nikde sehnat, nakonec jsem sbírku dala dohromady a to od lidí z celé ČR. Nebudu říkat úplně přesně, kolik mě tyto vzácné knihy stály, ale můžu říct, že jedna v průměru vyšla více jak dvojnásobek toho, co stojí běžně knižní novinky v knihkupectví. O tom to ale není a i kdyby stály ještě víc, stejně bych si je pořídila, protože je to pro mě moc velká cennost. Navíc se mi podařilo 28.3.2018 v Kolovratech, kde měl pan Vondruška v knihovně posezení se čtenáři, si je od něj nechat podepsat, takže mám doma teď skutečné skvosty podepsané autorem.

Máte také u svého oblíbeného autora takovéhle nějaké knižní poklady, za které byste dali cokoliv?

Máte některou z těchto knih doma?

Veselou sebevraždu a šťastný Nový rok - Sophie de Villenoisy

Kniha, kterou jsem si zvolila do Čtenářské výzvy 2018 v bodu 3 - kniha s vánoční tématikou. Pustila jsem se do ní prakticky ihned a jelikož byla z těch tenčích, přečetla jsem jí za 2 dny. Nasmála jsem se moc a vůbec to není depresivní, jako by mohl být název knihy zavádějící v tomto ohledu. Ráda se o to s vámi podělím.

Název: Veselou sebevraždu a šťastný Nový rok!

Název v originále: Joyeux suicide et bonne année!
Autor: Sophie de Villenoisy
Rok vydání: 2017
Počet stran: 168
Nakladatelství: Motto
ISBN: 978-80-2670-961-9

Sylvie je žena ve středních letech a sama se staví do pozice "staré panny". Začíná své vyprávění krátce po zesnutí otce, posledního příbuzného, kterého měla. Vychovávaná byla k naprosté poslušnosti, což zároveň svedlo její sebevědomí do mínusových hodnot. Jen v práci je schopná se realizovat a bez problémů plnit veškeré příkazy na právním oddělení velké firmy. Plácá se životem sama a rozhodne se, že toho má už plné zuby a naplánuji svou vlastní sebevraždu na 25.12. Nechce být dál sama, avšak nějakýmm pohnutkem se zároveň rozhodne navštívit psychologa, aby s ním vše probrala. Volba padne na mladého a pěkného muže, který jí zaplňuje život domácími úkoly, které by jí nikdy nenapadlo skutečně realizovat. Díky tomu však nachází sama sebe, vyskakuje z ulity a hledí vstříc možná sice krátké budoucnosti, ale i tak si chce do své sebevraždy vše užít. Její myšlení však definitivně změní událost v metru, která jí otevírá oči naplno.

Od knihy jsem prakticky nic moc nečekala, možná se trochu pobavit a spíš si oddechnout. Tento přístup se mi vyplatil, místy mě příběh opravdu překvapil a já se měla chuť smát na celé kolo. Párkrát jsem byla i trochu smutná či dojatá, takže na emoce kniha působit zvládne. Je to asi individuální a také o momentálním rozpoložení. Mě však vše sedlo jak mělo a určitě nelituji přečtení.

Způsob a jazyk, jakým je kniha napsána je zvláštní a trochu se mi pletl s některou německou autorkou (jméno ze mě ale nevydolujete ani násilím, i když jsem chvíli hledala), až asi ve třetině knihy mi došlo, že se děj odehrává v Paříži a ne v nějakém malém německém městečku. Od té chvíle jsem se začala zapojovat i to, co o franouzskách vím a to mi dokreslilo obraz zoufalé, ale hezké ženy, která dělá jednu botu za druhou, jedná místy jako puberťačka, na konci však prozře a změní svůj život. Ano, je to trochu červená knihovna a trochu klišé, avšak mezičlánky humoru, vsunuté do příběh jen tak náhodou, tomu dodávají šarm a švih.

Příběh není nijak obsáhlý, text je v příjemném řádkování, je to přehledné a dobře se to čte. Písmo akorát velké a formán knihy je dokonalý. Tenká menší knížka se vleze i do malé kabelky. Žádné závažné chyby jsem tam také nezaznamenala, což opravdu oceňuji. Bohužel i přesto jsem neměla úplně dobré pocity při čtení, kniha sice pobaví, mám možnost se zasmát, ale těch okamžiků nebylo zase tolik, abych z toho byla úplně odvařená. Zbytek je takový suchý, nemastný neslaný a ne úplně mě to bavilo.

Docela jsem se musela po dočtení zamyslet, a došlo mi, že taková Sylvie je téměř v každém z nás, každý má nějakou tu svou skořápku, za kterou se schovává před okolním světem, ne všichni jsou však schovaní tolik jako Sylvie. I přesto, že je kniha humorná a zábavná, donutí vás k zamyšlení nad vlastním životem, chováním k ostatním a také tím, jak na okolí sami působíte.

Anotace

Osamělá zakřiknutá Sylvie se necítí ve své kůži, po otcově smrti propadne depresi a nabude dojmu, že je k ničemu a žádné štěstí už ji nečeká. Proto se rozhodne, že o Vánocích spolyká prášky a ve voňavé koupeli skoncuje se životem. Na radu psychoterapeuta zažívá neuvěřitelné situace, jimž by se za normálních okolností obloukem vyhnula: kupuje si skandálně drahé oblečení, krade v obchodě, zpívá bezdomovkyni, a dokonce si začne hledat přítele.

zdroj

Moje hodnocení: Jsem celkem ráda, že jsem si knihu přečetla, pobavila, neurazila, ale ani nenadchla. Místy zábavné pasáže mě opravdu rozesmály, zbytek však je obyčený a ničím mě nepřekvapil. Nelituji přečtení, avšak znovu se do knihy rozhodně nepustím. Oddechovka je to příjemná, na dovolenou ideální, i nějaký hlubší význam tam je, ale není to to pravé, co bych vynášela do nebe, chválila nebo k čemu bych se vracela. Humorný střed, ve kterém se nachází nepřeberné množství knih, takže důvod, proč si vybrat zrovnu tuhle, neznám. Třeba na ní narazíte z nějakého zvláštního důvodu, jako já kvůli Čtenářské výzvě 2018, pak ale neváhejte a sáhněte po ní. Litovat nebudete. Proto dávám 4 hvězdičky, protože své volby nelituji.

(Ne)funguje Blog.cz?

Lidičky, omlouvám se, ale ztrácím trpělivost. V práci toho je na mě moc, protože mě letos čeká 5 hodin výuky navíc a ještě vedení čtenářského kroužku. Sotva stíhám psát články tak, aby vycházeli pravidelně, jak jste zvyklí - tedy pondělí, středa a pátek. Časově se snažím, aby to bylo vždy mezi 10. a 11. hodinou (někdy je to dříve, někdy později).

Každopádně jste si mohli všimnout, že již skoro týden se mi to nedaří. V pátek jsem klasicky naplánovala publikování článku, večer zkontrolovala a článek nikde. Přihlásila jsem se do administrace a zjistila, že článek zmizel úplně. Jednalo se o recenzi na knihu Vykupitel duší, kterou jsem připravovala celkem dlouho, mnohokrát jí upravovala a těšila jsem se na ohlasy, až vyjde. Nic z toho se bohužel nekonalo, protože článek zmizel. Byla jsem hodně naštvaná, protože si články zálohuji zpětně, ne předem (nyní jsem změnila názor). Mísil se ve mě vztek a smutek, protože mi na tomto článku hodně záleželo, ale zaspala jsem to. V sobotu jsem byla celý den mimo domov a večer, když jsem se vrátila, mě napadlo zkontrolovat situaci. Článek na úvodní stránce blogu stále zveřejněný nebyl, náhodou jsem ho ale našla v dané rubrice, kde byl celý a v pořádku. To mě trochu uklidnilo.

V neděli vyšel na Srdci blogu článek (kdo nečetl, stačí kliknout), kde najdete mnoho odpovědí na otázky, které si tu asi klade každý z nás. Navíc je tam požadavek na dobrovolníky při novém rozjezdu Autorského klubu. Kdo tedy může a má zájem, určitě se ozvěte na FB Blog.cz či emailem na blog@blog.cz. Já už jsem se přihlásila a doufám, že nás brzy bude dost na to, rozjet to vše v plném rozsahu.

Co jsem ale hlavně chtěla tímto článkem říct je to, že všechno, co se teď děje je nutné zlo, které bychom měli vydržet, abychom se konečně dočkali nového a lepšího prostředí a možností pro svou tvorbu. Máte šanci se sami zapojit, pojďte do toho!

Nyní však jsem v takové časové tísni, kdy nejsem schopná denně kontrolovat, zda článek opravdu vyšel, v jaké podobě a či je celý. Proto pravidelnost článků padá, budu se snažit to i tak plnit, ale pokud se nepodaří, nebudu to hrotit. Snad na mé recenze a články nezanevřete a i tak sem občas zavítáte.

Jakmile bude vše napraveno, vracím vše zpět do svých starých kolejí a doufám, že to bude brzy.

Přeji všem krásný den a doufám, že problémy brzy ustanou.

Vaše LazyŠárka :-)

Vykupitel duší - Iveta Pačutová

Na tuto knihu jsem přišla úplnou náhodou a to když jsem hledala knihy podobné Žítkovským bohyním od Kateřiny Tučkové (recenze ZDE) a jelikož měla dobré hodnocení, hned jsem pro ní zamířila do knihovny. V první řadě musím říct, že jediné, co mají tyto dvě knihy společné, je to, že jsou to románová zpracování a tím to končí. A Vykupitel duší je milionkrát lepší, pojďme se na to podívat.

Název: Vykupitel duší

Název v originále: Vykupiteľ duší
Autor: Iveta Pačutová
Překlad: Miroslav Zelinský
Rok vydání: 2014
Počet stran: 366
Nakladatelství: Knihovnice.cz - Radek Červený
ISBN: 978-80-87362-06-8

On je všudypřítomný, sleduje životy lidí a vzteky rozpoutá bouřku nevídaných rozměrů. Bratři Imro a Matěj se svými ženami Zunou a Julkou pracují na poli, když je bouře zastihne. Julka je v pokročilém stadiu těhotenství a tak se jí Matěj snaží co nejšetrněji dostat domů, stejně ale nakonec začne rodit. Utíká proto pro bylinkářku Johanu, tu musí násilím dovléci příšernou bouří, protože by dobrovolně nešla. Když se blíží k jejich domu, nachází polomrtvou cikánku s miminkem v náručí. Opatří oba, snaží se jim pomoci a Julka přivádí během noci na svět dceru Idu. Mladá cikánka v noci však umírá a zůstává po ní malá holčička. Zuna jí pojmenuje Róza a tak k ní přilne, že si prosadí její ponechání, vychovává jí tedy jako svou. Tímto okamžikem se seznamujeme s rodinou Halajových a začínáme s nimi žít radosti i strasti. Jak plyne příběh, děvčátka vyrůstají, u Idy se projeví postižení - narodila se hluchoněmá a jediný, kdo jí rozumí je Róza s krásnýma fialovýma očima. Všichni začínají chápat, že děvčátko je neobyčejné, vidí a cítí to, co nikdo jiný, navíc jako jediná vidí Nikoho. Nikdo k ní promlouvá, radí jí a má pro ní pochopení. Ani radosti, avšak ani smrt se nevyhne jejich rodině.

Člověk má ihned pocit, že je součástí všeho vyprávění a ne úplně jako bezduchý pozorovatel, ale jako člen jejich rodiny. Příběh mě pohltil okamžitě na několika stránkách a nebyla jsem schopná se odtrhnout. Neměla jsem v tu dobu zrovna moc času na čtení, takže jsem s knihou pravidelně usínala a ráno složitě hledala, kde jsem skončila. S hrdiny jsem prožívala vše až do živých ran bych si troufla říct, všechny strasti, které je potkaly. Róza mě fascinovala od začátku a abych se přiznala, význam vykupitele duší jsem poznala až asi v jedné třetina. Ano, stydím se. Avšak od té chvíle jsem si tento až trochu pohádkový prvek velmi považovala a vynáším ho do nebes.

Oproti Žítkovským bohyním je to tak jiné a specifické, že to asi neumím úplně popsat. Ony neměli to, co má vykupitel duší - tajemnou postavu, která může tolik ovlivnit životy lidí, pokud se do nich začne míchat a přitom se bez něj nelze obejít. Líbí se mi, že se autorka nezdržovala popisem kde se vzal, jak, proč a co přesně za tím vězí - jen by to kazilo výsledný dojem. Tajemno, které díky tomu vzniklo je mnohem lákavější a přitažlivé.

Jazyk příběhu je velmi příjemný, čtivý, hladivý a milý. Moc mě potěšil, četlo se to samo a mohla jsem se plně soustředit na obsah příběhu. Nevím, jak je to ve slovenském originále, ale určitě na tom má svůj podíl i překladatel Miroslav Zelinský. Mám v plánu si knihu přečíst ještě ve slovenštině a porovnat rozdíly. Podoba knihy mě velmi potěšila - pevná vazba s přebalem a k tomu bělený hladký papír s velmi kvalitním tiskem. Kniha celá není těžká ani v poměru k počtu stran, není ani silná a ačkoliv byla kniha z knihovny a byl na ní pořadník (tedy velmi žádaná a čtená), nebyla v nijak hrozném stavu. Jen odrbané růžky, jinak vazba naprosto v pořádku, ani se nehnula. Musím tedy ocenit i velmi kvalitní zpracování samotné knihy.

Autorka mě velmi překvapila, protože toto dílo je její prvotina. Čekala jsem někoho v mém věku (do 30ti let) a proto zjištění, že je již trochu vzdálenějšího věku a tudíž i asi trochu jiného přemýšlení, bylo zvláštní. Její věk je vyšší než 50 let a přesto dokázala napsat dílo o mladých lidech, popsat pocity a myšlenky mladých tak, jak to málokdo dokáže. Za to má určitě můj obdiv. Doufám, že bude ve své tvorbě pokračovat a určitě se stanu její vášnivou čtenářkou.

Nevím, jak dál a více popsat své pocity, protože to, co ve mě kniha zanechala neumím lépe popsat. Našli jsme si dohromady své rozpoložení a sladili se dohromady až ve splynutí. Nevím, kdy naposledy mě kniha tolik ovlivnila v normálním životě. Naposledy trochu Tajemství porodní báby, ale to byla krátkodobá záležitost, toto je trvalejší a mnohem silnější. Na tohle mám jen jedno slovo a to citoslovce: "Áááááách". Kniha byla dokonalost sama a oproti zmíněným Žítkovským bohyním by si každý měl naopak přečíst toto dílo. Román jako román a zde je hluboká a silná myšlenka, která jen nepůsobí na vaše city, ale která se s vámi spojí a předá vám mnohem víc. Vše co má. A k tomu slova ubíhají, věty i souvětí běží a vy jste součástí toho všeho.

Úryvek
Pod Ostrým vrchem zatím bratři Halajovi nakládali seno.

O pěknou, rozlehlou louku se příkladně starali. Když skončila zima, přišli i se ženami, aby udělali všechno, co třeba. Posbírali kameny, které jako by ze země rostly. Vždycky jich nanosili i několik košů a vysypali dole u řeky. Vysekali křoví, které se tam rozrůstalo, rozhrabali krtince a mraveniště, aby jim později při kosení nepřekážely.

Koník stál poslušně zapřažen do vozu a čekal, kdy ho někdo popožene a bude se moct zase o pár kroků posunout. Chlapi vidlemi nabírali seno a podávali ho nahoru na vůz, kde ho odebírala Zuna, žena staršího z bratrů. Julka kráčela za nimi a hráběmi sbírala to, co po nich zůstalo. Dali jí nejlehčí práci. Ostatní tři by však byli radši, kdyby si sedla někde do stínu a dívala se na ně. Byla už hodně široká a svou snahou být i teď užitečná všechny jen znepokojovala. Matěj ji prosil, aby se šetřila, ale nedala si říct.

"Vždyť si tady jen přešlapuju z nohy na nohu a hrabu. Co je to za práci?" Nechtělo se jí jen tak posedávat. Takto i jí čas utekl rychleji a dobře se cítila. Sama nejlépe věděla, že si musí dávat pozor. Nebylo to její první těhotenství. Už čtyři roky byla vdaná a za tu dobu třikrát porodila. Ani jedno z dětí nepřežilo. První bylo děvčátko a potom dva chlapci. Jen jeden z chlapců žil asi týden. Ostatní se narodili mrtví. Pokaždé jí to trhalo srdce, když nehybné tělíčko odevzdávali zemi. Mohla si oči vyplakat. Její bolest ještě zvětšovalo Matějovo chování. Stával se zatvrzelým. Nerozuměla mužské duši. Věděla velmi dobře, že taky trpí, ale prožíval to úplně jinak než ona. Nikdy se neuměl z bolesti vyplakat. Spíš býval trudnomyslný.

Chodil zamyšlený, svaly na zatnutých čelistech mu poskakovaly a někdy se ho i třikrát musela zeptat na totéž, aby zareagoval. Vždycky mu trvalo několik týdnů, než se vzpamatoval. Možná ani netušil, jak moc je to na něm vidět. Julka z hloubi duše věřila, že tentokrát všechno dobře dopadne. Nepřestávala v to doufat hlavně proto, že se sama cítila mnohem lépe než dříve. Nebývalo jí po ránu tak špatně jako u prvníc
h tří. Toto dítě se jí navíc zdálo i jakési živější. Hýbalo se a naléhavě bojovalo o svůj prostor.

Vždycky se s Matějem smáli, že by mělo brát ohled i na Julku. Vždyť i matka si potřebuje oddechnout. Teď konečně po delším čase prožívali šťastné období. Měla z toho radost o to víc, že měla v čerstvé paměti nedávné smutné časy. Nikdy na sobě nedávala znát, že se trápí. Ani se nepokoušela Matěje měnit. Byla ještě mladá, ale tušila, že člověka nezmění výčitkami, trucováním ani hádkami. Když se někdo trápí, musí si to prožít sám a sám najít východisko.

Největší pomocí je trpělivost. A Julka trpělivá byla. Shrabovala všechno poztrácené seno na pravou stranu, aby z něj udělala nevelké kupky. Až Imro otočí koně a pojede s vozem dolů, posbírají je. Určitě to udělá místo ní Matěj. Nelíbí se mu, že nesedí stranou a neodpočívá. Chudák, bojí se o ni. Bylo příjemné to vědět. Zastavila se a pohlédla na něj. Ráda ho sledovala při práci, hlavně, když to nemohl vidět. Byl vysoký, urostlý a tak hezký, že když za ní začal chodit, všechna děvčata ve vsi jí ho záviděla. Teď byl zpocený, ale ani to mu na kráse neubralo. Snědá, opálená záda se mu leskla na slunci a mohutné svaly se napjaly vždy, když se shýbl pro seno a potom se s plnými vidlemi napřáhl nahoru na vůz. Černé vlnité vlasy se mu v pramíncích lepily na krk. Stále ho měla ráda stejně jako na počátku. Byl prvním mužem v jejím životě. Tehdy byl pro ni nejúžasnější a tak to i zůstalo.

Imro chytil opratě a popohnal koně. Vůz se pohnul, Zuna se neudržela a padla se smíchem do sena. Když se opět postavila, měla stébla všude. Vybírala si je z vlasů a vytřepávala z blůzky. "Počkej, Zuno, vylezu k tobě a pomůžu ti. Zpod šatů se ti to samotné špatně vytahuje," smál se Imro. Zuna se jen ušklíbla a pustila se zase do práce. Žertovala, jen když byli sami. Lidé si mohli myslet, že je nafoukaná nebo sebevědomá. Pyšná. Už se k ní doneslo, že se nosí po vsi jako pávice. Imrovi často záviděla bezprostřednost. Neuměla být taková, i kdyby chtěla. Něco hluboko uvnitř ji svazovalo. Také teď se od srdce zasmál, rukávem si otřel mokré čelo a vůbec ho netrápilo, že se jeho žertíky nebaví. Světlou košili měl propocenou od celodenní námahy.

Nechtěl si ji svléknout, protože měl světlou pokožku a slunko by ho lehce spálilo. Jako často v minulosti, když na to při práci pozapomněl. Krk a ramena měl potom červená a bolavá. Občas se mu udělaly i puchýře. Večer, když se umyl, natírala ho kyselým mlékem. Sykal, chudák, bolestí. Litovala ho. Odjakživa byl pracovitý. Uměl dřít od rána do večera. Takovou bolest si za celodenní dřinu nezasloužil. Co na tom, že se říkalo, že jeho bratr je větší krasavec. Kdyby je pozoroval někdo, kdo je neznal, neřekl by, že jsou bratři. Imro Halaj byl menší, ale podsaditý. Plavé vlasy měl nakrátko ostříhané. Nedalo se mluvit o hřívě, protože i když byl ještě mladý, měl je řidší a nad čelem jich řádně ubylo. Zastavil a oddechl si. Utřel si pot z tváře a rozhlédl se. Odhadoval, jestli se jim seno podaří svézt nadvakrát nebo natřikrát. Hned však čelil posměchu mladšího bratra.

"Co Imro, ještě můžeš? Nějak se ti podlamují nohy." "Ty se o mě neboj. Můžu, ale musím pomaleji, Zuna nestačí odebírat."

Anotace
Vykupitel duší je prvotina slovenské autorky Ivety Pačutové, která se rozhodla nesvézt se na vlně popularity erotických románů či romantických fantasy hororů, ale obdobně jako slavná Kateřina Tučková s Žítkovskými bohyněmi, či Vladimíra Klimecká v knize Druhý život Marýny G., nás zavádí do podhorského prostředí chudých vesnic. Její námětově netradiční příběh se odehrává na slovenské dědině pod Tatrami v blíže neurčené době 19. století. Venkovské drama dvou bratří začíná během velké bouře, která kromě zmaru a strachu přinesla jednomu z nich nečekaného hosta - umírající mladou cikánku s malým dítětem v náručí. Příchod nezvyklého nového člena do rodiny je jen počátkem dramatické ságy jednoho rodu a jedné vesnice, ve kterém autorka skvěle vyobrazila život tehdejšího venkovského světa, ovládaného nejen společenským postavením a penězi, ale taktéž emocemi. Celý tento lidský kolorit jemně doplnila svébytným fantaskním prvkem.

zdroj

Moje hodnocení: Celý příběh ve mě zanechal silnou stopu a i když tuto recenzi píšu skoro týden po dočtení, stále to cítím. Mám chuť knihu okamžitě začít číst od začátku a tak pořád dokola. Slova jen hladí a plynou klidným tempem, občas si zabouří, stejně jako celá kniha a vlastně i samotný život. Donutila mě se zamyslet nad mnoha věcmi a jsem ráda, že já si vybrala knihu a kniha mě. Je málo takových, jako je tato. Neumím úplně popsat to kouzelné TO, které mě v knize dostalo a připoutalo si mě, je to něco pohádkového. Nemohu se dočkat dalších děl autorky a k této se určitě brzy vrátím. Je vám asi jasné, že nemohu hodnotit jinak, než 5 hvězdičkami. Kdybych mohla, dám jich milion :-D

Odposlechnuto v Praze - Klub Srdcařů

O prázdninách jsem si pořídila tuto úžasnou knihu a jelikož je velmi specifická, nebude toto klasická recenze, na kterou jste zvyklí. Nechte se překvapit!

Název: Odposlechnuto v Praze

Autor: kolektiv autorů, Klub Srdcařů
Rok vydání: 2018
Počet stran: 252
Nakladatelství: Došel karamel
ISBN: 978-80-270-3972-2

Nejedná se tedy o klasickou knihu, jde o knižní vydání příspěvků členů FB skupiny Odposlechnuto v Praze. Klub Srdcařů se domluvil se správci této skupiny, která svým členům zpříjemňovala život denním přídělem smíchu. Vybrali ty nejlepší, nejzábavnější a nejdiskutovanější příspěvky, dali jim krásnou grafickou podobu a vznikla tato skvělá kniha.
Je to skvělý společník nejen na cesty, ale i do nepohody. Není to klasická kniha, kterou si člověk vezme a několik dnů čte, je to kniha na příděly. Ve chvíli, kdy vás bolí od smíchu celé tělo, odložíte a v případě abstinenčních příznaků se jí opět chopíte a necháváte se unést smíchem, zábavou a humorem, které je plná.

Knihu však neseženete v běžném knihkupectví, dá se pouze objednat přes webovou stránku www.odposlechnutovpraze.cz a stojí 249 Kč. Můžete si jí za poštovné a balné nechat poslat až k sobě domů (Česká pošta či Zásilkovna), to je samozřejmě dražší, nebo je možné si knihu osobně vyzvednou v Praze na metru A Bořislavka v kavárně Café Jirásek, vše až po emailu, že je kniha pro vás připravena k vyzvednutí. Platit můžete hotově při převzetí knihy v kavárně, předem online kartou či převodem. Není možná bohužel dobírka, avšak kdo má, může využít i Bitcoiny nebo superCash.

Já osobně jsem si knihu byla vyzvednout v Café Jirásek, protože to mám z práce kousek, a i přes moje neustálé úsměvy mi připadalo, že personál vyloženě obtěžuji, kyselé obličeje mě provázely až ven. Škoda. Avšak hned v metru po cestě domů jsem se do knihy pustila a div jsem se nekousala smíchy do ruky, jinak by o mě vědělo celé metro, nejen "můj" vagón :-D Doma jsme s přítelem pokračovali a musím říct, že předčítání nahlas je u této knihy skvělé, opravdu. Jeden druhému visí na rtech, čeká na pointu a pak se spolu můžete řezat smíchy jak dlouho je libo.

Dalším nesporným důvodem, proč jsem si knihu pořídila je její dobrý úmysl. Veškerý výtěžek z prodeje knihy je totiž věnován na pomoc sluchově postiženým. Komu již pomohli můžete sledovat na výše uvedené webové stránce, v záložce "Již jsme pomohli". Je to úžasná nejen myšlenka, ale i právě tento dobrý úmysl, díky kterému šíří mezi lidi zábavu a smích.

Grafické zpracování je také kouzelné, "rozmazané" fotografie Prahy, našeho každodenního života, vzhled textu připomíná psací stroj, což dodává nádech starých časů. O obsahu není třeba polemizovat, protože zvedne náladu v každé situaci a v každém případě. Pro mě je to jasné - je to nepostradatelná součást knihovny a přítel do nepohody. Navíc sleduji i FB skupinu a tak mám přehled i o nejaktuálnějším dění. Obojí moc doporučuji. Klub Srdcařů dělá záslužnou práci a jsem ráda, že se jim podařilo knihu protlačit do povědomí lidí.

Moje hodnocení: Nelituji koupě a nikdy litovat nebudu, už pro její dobročinný účel. Kniha se mi stala přítelem do smutných chvilek, depresivních stavů a celkově do momentů, kdy potřebuji zvednout náladu a nebo se třeba jen od srdce zasmát. Pročetla jsem jí již několikrát a neskutečně moc se mi líbí i její grafická stránka. Kniha je povedená ze všech směrů a za tu cenu, která je naprosto přijatelná, dostanete mnohem víc. Krásný pocit z pomoci druhým, zábavu tak koncentrovanou, že více to snad už nejde a na pohled krásnou knihu ideálních rozměrů. Určitě doporučuji a věřím, že se stane i vaším vtipným kamarádem. Nemůžu jinak, než dát 5 hvězdiček.

Mrazivé ticho - Wulf Dorn

Náhodou jsem v knihovně narazila na další díly z Lesní psychiatrické léčebny a neodolala jsem. První díl - Spouštěč (recenze ZDE) se mi moc líbil a tak jsem se pustila ihned do Mrazivého ticha. A pocity z knihy nejsou takové, jaké jsem čekala.

Název: Mrazivé ticho

Název v originále: Kalte Stille
Autor: Wulf Dorn
Překlad: Rudolf Řežábek
Rok vydání: 2013
Počet stran: 368
Nakladatelství: Knižní klub
ISBN: 978-80-242-3717-6

Jan je hlavním hrdinou knihy a vrací se zpět do svého rodného městečka. Má za sebou od dětství samá traumata, při jedné mrazivé noci se mu téměř před očima ztratí mladší bratr Sven a zůstane mu po něm je magnetofonová nahrávka, hned poté se jeho otec na zledovatělé silnici vybourá a zemře. Zůstává sám, jen se svou vinou, že toto všechno způsobil on sám. Stává se z něj psychiatr, ale jeho minulost ho dohání i v dospělosti a zničí mu manželství. Po svém návratu není schopen se nastěhovat do jeho domu, útočiště mu nabídne soused, který je také poznamenán tragédií. Jeho dcera kdysi před Janovýma očima zemřela také. Vrací se do rodného města proto, že vedoucí místní psychiatrické léčebny a nabídne mu místo lékaře. Od té chvíle se však stává jedna sebevražda za druhou a věci, které spolu nejdříve vůbec nesouvisely, začínají dávat smysl a rozpohybují něco, co se již nedá zastavit.

Pustila jsem s nadšení do čtení této knihy a docela rychle jsem se začetla. Ale asi ve třetině knihy jsem si najednou uvědomila, že mě to vůbec nebaví. Ve chvíli, kdy se začal příběh plně rozvíjet a začaly umírat lidé kolem, došlo mi, že mě to spíš nudí. Neměla jsem chuť pokračovat, knihu jsem odkládala a četla opravdu jen na cestě do práce a z práce, doma mě to nelákalo. Tím pádem jsem o ději hodně přemýšlela a přišlo mi to dost přitažené za vlasy. Ano stává se, že při ztrátě někoho blízkého člověk nemá chuť dál žít a spáchá sebevraždu také. Ale na těch asi 100 stranách bylo 3 sebevraždy, 1 pokus a 1 napadení? To je fakt moc a chování některých hrdinů v knize bylo tak nepochopitelné, až to bilo do očí.

Chápu, že autor musí vše přizpůsobil směru, kam chce, aby se ubíral jeho děj, na druhou stranu by ale měl respektovat ty hlavní zásady. Ale pokud člověk pomine toto, bude to brát s nadhledem, může ho to bavit. Já však v poslední době přečetla docela dost thrillerů i detektivek, že mi mozek nedovolil se od toho odpoutat. Přibližně na začátku poslední třetiny jsem navíc začala tušit, co za tím je a také kdo. Měla jsem dvě teorie, z toho jedna z nich se ukázala na konci správná. Nějaké drobné detaily mě sice překvapily, ale velké odhalení se na konci nekonalo. Úplný závěr mě také neuspokojil.

Je to škoda, protože potenciál příběhu byl obrovský, po nadnesených a přehnaně citlivých postavách by trocha víc napětí, méně nápověd a zkrácení finále, které by místo toho mohlo být trochu lépe podané a více neočekávané. Navíc mě celým textem provázely chyby, u Knižního klubu to není moc obvyklé, sice by se daly spočítat na prstech jedné ruky, ale i tak mě to rozhodilo. Shoda podmětu s přísudkem, rozdělení slov a nedodržení rodů (on řekla) jsou věci, které by se do knih dostat neměly, vždyť dneska i Word dokáže takovéhle chyby opravit.

Zpracování knihy je povedené, pevná vazba s příjemnou obálkou, pevný papír a množství textu na stránce tak akorát, aby se četlo příjemně a člověk se v textu neztrácel. Až asi po dvou dnech jsem si uvědomila, že je obálka stejná, jako u knih Ursuly Poznanski - Pět, Slepí ptáci a Hlasy. Papírová jednobarevná obálka přelepená samolepkou s potiskem, upřímně zde je vše lépe zpracované, protože kniha se nikde neloupe, nepřečnívá a neodlupuje a navíc základní obálka není bílá, ale modrá.

Anotace

Magnetofonová nahrávka končící náhlým, nesnesitelným tichem. To je všechno, co Janovi po mladším bratrovi zůstalo. Před třiadvaceti lety Sven beze stopy zmizel. Tu noc havaroval za záhadných okolností i otec obou chlapců. Ani jeden z případů se nikdy nepodařilo objasnit. Když se Jan vrací na místo svého dětství, minulost ho opět začne dohánět. Mysteriózní sebevražda mladé ženy ho přivede k odhalení hrůzného tajemství.

zdroj

Moje hodnocení: Z knihy jsem byla docela zklamaná, tento žánr čtu hlavně kvůli napětí a konečnému překvapení, výbuchu emocí a hlavně rozpletení hlavní zápletky. O to jsem zde byla ochuzená, protože jsem to docela dost dopředu tušila. Celkové pojetí a prostředí knihy popsané skvěle, příběh čtivý, ale přitažený za vlasy, nereálný a místy malinko infantilní. Konečné dojmy z knihy jsou neutrální, trochu nemastné neslané a oproti prvnímu dílu zklamání. Přečtení úplně nelituji, ale znovu tedy ne. Teď se trochu bojím jít do třetího dílů s názvem Temné šílenství a doufám, že bude mnohem lepší. Dávám 3 hvězdičky a to hlavně za průměrnou čtivost příběhu a jednoduchost jazyka.