"Ten, kdo čte, žije s každou další knihou život navíc. Kdo nečte, má jen ten svůj." Oscar Wilde

pátek 7. září 2018

Vykupitel duší - Iveta Pačutová

Na tuto knihu jsem přišla úplnou náhodou a to když jsem hledala knihy podobné Žítkovským bohyním od Kateřiny Tučkové (recenze ZDE) a jelikož měla dobré hodnocení, hned jsem pro ní zamířila do knihovny. V první řadě musím říct, že jediné, co mají tyto dvě knihy společné, je to, že jsou to románová zpracování a tím to končí. A Vykupitel duší je milionkrát lepší, pojďme se na to podívat.

Název: Vykupitel duší
Název v originále: Vykupiteľ duší
Autor: Iveta Pačutová
Překlad: Miroslav Zelinský
Rok vydání: 2014
Počet stran: 366
Nakladatelství: Knihovnice.cz - Radek Červený
ISBN: 978-80-87362-06-8

On je všudypřítomný, sleduje životy lidí a vzteky rozpoutá bouřku nevídaných rozměrů. Bratři Imro a Matěj se svými ženami Zunou a Julkou pracují na poli, když je bouře zastihne. Julka je v pokročilém stadiu těhotenství a tak se jí Matěj snaží co nejšetrněji dostat domů, stejně ale nakonec začne rodit. Utíká proto pro bylinkářku Johanu, tu musí násilím dovléci příšernou bouří, protože by dobrovolně nešla. Když se blíží k jejich domu, nachází polomrtvou cikánku s miminkem v náručí. Opatří oba, snaží se jim pomoci a Julka přivádí během noci na svět dceru Idu. Mladá cikánka v noci však umírá a zůstává po ní malá holčička. Zuna jí pojmenuje Róza a tak k ní přilne, že si prosadí její ponechání, vychovává jí tedy jako svou. Tímto okamžikem se seznamujeme s rodinou Halajových a začínáme s nimi žít radosti i strasti. Jak plyne příběh, děvčátka vyrůstají, u Idy se projeví postižení - narodila se hluchoněmá a jediný, kdo jí rozumí je Róza s krásnýma fialovýma očima. Všichni začínají chápat, že děvčátko je neobyčejné, vidí a cítí to, co nikdo jiný, navíc jako jediná vidí Nikoho. Nikdo k ní promlouvá, radí jí a má pro ní pochopení. Ani radosti, avšak ani smrt se nevyhne jejich rodině.



Člověk má ihned pocit, že je součástí všeho vyprávění a ne úplně jako bezduchý pozorovatel, ale jako člen jejich rodiny. Příběh mě pohltil okamžitě na několika stránkách a nebyla jsem schopná se odtrhnout. Neměla jsem v tu dobu zrovna moc času na čtení, takže jsem s knihou pravidelně usínala a ráno složitě hledala, kde jsem skončila. S hrdiny jsem prožívala vše až do živých ran bych si troufla říct, všechny strasti, které je potkaly. Róza mě fascinovala od začátku a abych se přiznala, význam vykupitele duší jsem poznala až asi v jedné třetina. Ano, stydím se. Avšak od té chvíle jsem si tento až trochu pohádkový prvek velmi považovala a vynáším ho do nebes.

Oproti Žítkovským bohyním je to tak jiné a specifické, že to asi neumím úplně popsat. Ony neměli to, co má vykupitel duší - tajemnou postavu, která může tolik ovlivnit životy lidí, pokud se do nich začne míchat a přitom se bez něj nelze obejít. Líbí se mi, že se autorka nezdržovala popisem kde se vzal, jak, proč a co přesně za tím vězí - jen by to kazilo výsledný dojem. Tajemno, které díky tomu vzniklo je mnohem lákavější a přitažlivé.

Jazyk příběhu je velmi příjemný, čtivý, hladivý a milý. Moc mě potěšil, četlo se to samo a mohla jsem se plně soustředit na obsah příběhu. Nevím, jak je to ve slovenském originále, ale určitě na tom má svůj podíl i překladatel Miroslav Zelinský. Mám v plánu si knihu přečíst ještě ve slovenštině a porovnat rozdíly. Podoba knihy mě velmi potěšila - pevná vazba s přebalem a k tomu bělený hladký papír s velmi kvalitním tiskem. Kniha celá není těžká ani v poměru k počtu stran, není ani silná a ačkoliv byla kniha z knihovny a byl na ní pořadník (tedy velmi žádaná a čtená), nebyla v nijak hrozném stavu. Jen odrbané růžky, jinak vazba naprosto v pořádku, ani se nehnula. Musím tedy ocenit i velmi kvalitní zpracování samotné knihy.

Autorka mě velmi překvapila, protože toto dílo je její prvotina. Čekala jsem někoho v mém věku (do 30ti let) a proto zjištění, že je již trochu vzdálenějšího věku a tudíž i asi trochu jiného přemýšlení, bylo zvláštní. Její věk je vyšší než 50 let a přesto dokázala napsat dílo o mladých lidech, popsat pocity a myšlenky mladých tak, jak to málokdo dokáže. Za to má určitě můj obdiv. Doufám, že bude ve své tvorbě pokračovat a určitě se stanu její vášnivou čtenářkou.

Nevím, jak dál a více popsat své pocity, protože to, co ve mě kniha zanechala neumím lépe popsat. Našli jsme si dohromady své rozpoložení a sladili se dohromady až ve splynutí. Nevím, kdy naposledy mě kniha tolik ovlivnila v normálním životě. Naposledy trochu Tajemství porodní báby, ale to byla krátkodobá záležitost, toto je trvalejší a mnohem silnější. Na tohle mám jen jedno slovo a to citoslovce: "Áááááách". Kniha byla dokonalost sama a oproti zmíněným Žítkovským bohyním by si každý měl naopak přečíst toto dílo. Román jako román a zde je hluboká a silná myšlenka, která jen nepůsobí na vaše city, ale která se s vámi spojí a předá vám mnohem víc. Vše co má. A k tomu slova ubíhají, věty i souvětí běží a vy jste součástí toho všeho.

Úryvek
Pod Ostrým vrchem zatím bratři Halajovi nakládali seno.
O pěknou, rozlehlou louku se příkladně starali. Když skončila zima, přišli i se ženami, aby udělali všechno, co třeba. Posbírali kameny, které jako by ze země rostly. Vždycky jich nanosili i několik košů a vysypali dole u řeky. Vysekali křoví, které se tam rozrůstalo, rozhrabali krtince a mraveniště, aby jim později při kosení nepřekážely.
Koník stál poslušně zapřažen do vozu a čekal, kdy ho někdo popožene a bude se moct zase o pár kroků posunout. Chlapi vidlemi nabírali seno a podávali ho nahoru na vůz, kde ho odebírala Zuna, žena staršího z bratrů. Julka kráčela za nimi a hráběmi sbírala to, co po nich zůstalo. Dali jí nejlehčí práci. Ostatní tři by však byli radši, kdyby si sedla někde do stínu a dívala se na ně. Byla už hodně široká a svou snahou být i teď užitečná všechny jen znepokojovala. Matěj ji prosil, aby se šetřila, ale nedala si říct.
"Vždyť si tady jen přešlapuju z nohy na nohu a hrabu. Co je to za práci?" Nechtělo se jí jen tak posedávat. Takto i jí čas utekl rychleji a dobře se cítila. Sama nejlépe věděla, že si musí dávat pozor. Nebylo to její první těhotenství. Už čtyři roky byla vdaná a za tu dobu třikrát porodila. Ani jedno z dětí nepřežilo. První bylo děvčátko a potom dva chlapci. Jen jeden z chlapců žil asi týden. Ostatní se narodili mrtví. Pokaždé jí to trhalo srdce, když nehybné tělíčko odevzdávali zemi. Mohla si oči vyplakat. Její bolest ještě zvětšovalo Matějovo chování. Stával se zatvrzelým. Nerozuměla mužské duši. Věděla velmi dobře, že taky trpí, ale prožíval to úplně jinak než ona. Nikdy se neuměl z bolesti vyplakat. Spíš býval trudnomyslný.
Chodil zamyšlený, svaly na zatnutých čelistech mu poskakovaly a někdy se ho i třikrát musela zeptat na totéž, aby zareagoval. Vždycky mu trvalo několik týdnů, než se vzpamatoval. Možná ani netušil, jak moc je to na něm vidět. Julka z hloubi duše věřila, že tentokrát všechno dobře dopadne. Nepřestávala v to doufat hlavně proto, že se sama cítila mnohem lépe než dříve. Nebývalo jí po ránu tak špatně jako u prvníc
h tří. Toto dítě se jí navíc zdálo i jakési živější. Hýbalo se a naléhavě bojovalo o svůj prostor.
Vždycky se s Matějem smáli, že by mělo brát ohled i na Julku. Vždyť i matka si potřebuje oddechnout. Teď konečně po delším čase prožívali šťastné období. Měla z toho radost o to víc, že měla v čerstvé paměti nedávné smutné časy. Nikdy na sobě nedávala znát, že se trápí. Ani se nepokoušela Matěje měnit. Byla ještě mladá, ale tušila, že člověka nezmění výčitkami, trucováním ani hádkami. Když se někdo trápí, musí si to prožít sám a sám najít východisko.
Největší pomocí je trpělivost. A Julka trpělivá byla. Shrabovala všechno poztrácené seno na pravou stranu, aby z něj udělala nevelké kupky. Až Imro otočí koně a pojede s vozem dolů, posbírají je. Určitě to udělá místo ní Matěj. Nelíbí se mu, že nesedí stranou a neodpočívá. Chudák, bojí se o ni. Bylo příjemné to vědět. Zastavila se a pohlédla na něj. Ráda ho sledovala při práci, hlavně, když to nemohl vidět. Byl vysoký, urostlý a tak hezký, že když za ní začal chodit, všechna děvčata ve vsi jí ho záviděla. Teď byl zpocený, ale ani to mu na kráse neubralo. Snědá, opálená záda se mu leskla na slunci a mohutné svaly se napjaly vždy, když se shýbl pro seno a potom se s plnými vidlemi napřáhl nahoru na vůz. Černé vlnité vlasy se mu v pramíncích lepily na krk. Stále ho měla ráda stejně jako na počátku. Byl prvním mužem v jejím životě. Tehdy byl pro ni nejúžasnější a tak to i zůstalo.
Imro chytil opratě a popohnal koně. Vůz se pohnul, Zuna se neudržela a padla se smíchem do sena. Když se opět postavila, měla stébla všude. Vybírala si je z vlasů a vytřepávala z blůzky. "Počkej, Zuno, vylezu k tobě a pomůžu ti. Zpod šatů se ti to samotné špatně vytahuje," smál se Imro. Zuna se jen ušklíbla a pustila se zase do práce. Žertovala, jen když byli sami. Lidé si mohli myslet, že je nafoukaná nebo sebevědomá. Pyšná. Už se k ní doneslo, že se nosí po vsi jako pávice. Imrovi často záviděla bezprostřednost. Neuměla být taková, i kdyby chtěla. Něco hluboko uvnitř ji svazovalo. Také teď se od srdce zasmál, rukávem si otřel mokré čelo a vůbec ho netrápilo, že se jeho žertíky nebaví. Světlou košili měl propocenou od celodenní námahy.
Nechtěl si ji svléknout, protože měl světlou pokožku a slunko by ho lehce spálilo. Jako často v minulosti, když na to při práci pozapomněl. Krk a ramena měl potom červená a bolavá. Občas se mu udělaly i puchýře. Večer, když se umyl, natírala ho kyselým mlékem. Sykal, chudák, bolestí. Litovala ho. Odjakživa byl pracovitý. Uměl dřít od rána do večera. Takovou bolest si za celodenní dřinu nezasloužil. Co na tom, že se říkalo, že jeho bratr je větší krasavec. Kdyby je pozoroval někdo, kdo je neznal, neřekl by, že jsou bratři. Imro Halaj byl menší, ale podsaditý. Plavé vlasy měl nakrátko ostříhané. Nedalo se mluvit o hřívě, protože i když byl ještě mladý, měl je řidší a nad čelem jich řádně ubylo. Zastavil a oddechl si. Utřel si pot z tváře a rozhlédl se. Odhadoval, jestli se jim seno podaří svézt nadvakrát nebo natřikrát. Hned však čelil posměchu mladšího bratra.
"Co Imro, ještě můžeš? Nějak se ti podlamují nohy." "Ty se o mě neboj. Můžu, ale musím pomaleji, Zuna nestačí odebírat."

Anotace
Vykupitel duší je prvotina slovenské autorky Ivety Pačutové, která se rozhodla nesvézt se na vlně popularity erotických románů či romantických fantasy hororů, ale obdobně jako slavná Kateřina Tučková s Žítkovskými bohyněmi, či Vladimíra Klimecká v knize Druhý život Marýny G., nás zavádí do podhorského prostředí chudých vesnic. Její námětově netradiční příběh se odehrává na slovenské dědině pod Tatrami v blíže neurčené době 19. století. Venkovské drama dvou bratří začíná během velké bouře, která kromě zmaru a strachu přinesla jednomu z nich nečekaného hosta - umírající mladou cikánku s malým dítětem v náručí. Příchod nezvyklého nového člena do rodiny je jen počátkem dramatické ságy jednoho rodu a jedné vesnice, ve kterém autorka skvěle vyobrazila život tehdejšího venkovského světa, ovládaného nejen společenským postavením a penězi, ale taktéž emocemi. Celý tento lidský kolorit jemně doplnila svébytným fantaskním prvkem.

Vykupitel duší


Moje hodnocení: Celý příběh ve mě zanechal silnou stopu a i když tuto recenzi píšu skoro týden po dočtení, stále to cítím. Mám chuť knihu okamžitě začít číst od začátku a tak pořád dokola. Slova jen hladí a plynou klidným tempem, občas si zabouří, stejně jako celá kniha a vlastně i samotný život. Donutila mě se zamyslet nad mnoha věcmi a jsem ráda, že já si vybrala knihu a kniha mě. Je málo takových, jako je tato. Neumím úplně popsat to kouzelné TO, které mě v knize dostalo a připoutalo si mě, je to něco pohádkového. Nemohu se dočkat dalších děl autorky a k této se určitě brzy vrátím. Je vám asi jasné, že nemohu hodnotit jinak, než 5 hvězdičkami. Kdybych mohla, dám jich milion :-D

Žádné komentáře:

Okomentovat