Mami, kdy už konečně umřeš? - Martina Rosenberg

Kniha od známé novinářky, vyprávěná dle skutečných událostí. Téma knihy je pro mě úplně nové, nikdy jsem nečetla ani beletrii, ani autobiografii o někom, kdo se staral o těžce nemocného člověka. Natož pak z rodiny. A proto jsem to brala jako okénko do mnou neprobádané oblasti.

Název: Mami, kdy už konečně umřeš?

Název v originále: Mutter, wann stirbst du endlich?
Autor: Martina Rosenberg
Překlad: Štěpánka Podlešáková
Rok vydání: 2016
Počet stran: 176
Nakladatelství: Portál
ISBN: 978-80-262-1017-7

Martina se s manželem a dcerkou po delší době vrací do Německa. Rodiče jim nabídnou možnost bydlet v jejich vícegeneračním domku a jim to přijde jako fajn nápad. Dcera bude mít hlídání, oni se budou moci věnovat práci a přitom si bude rodina blízko. Zvelebili si své prostory k obrazu svému, brzy však dojde k tomu, že matka začne zapomínat, být zmatená, nepoznává blízké a začne se měnit i její osobnost. Otec na to reaguje neadekvátně, snaží se na sebe strhávat pozornost, protože byl zvyklý, že se rodina točila kolem něj. A především jeho manželka, matka Martiny. Až později se zjistí, co za nemoc ji trápí. A zhoršování je velmi smutné a těžké. Martina obětuje úplně vše - čas, peníze, energii i vlastní fyzické a duševní zdraví, aby rodičům pomáhala a žití jim ulehčila. I když je to nevděčná a nedoceněná práce, potýká se především s odmítáním a agresí ze strany otce. Avšak v dálce jí svítí světlo naděje - smrt.

I když obvykle u autobiografií či svědeckých výpovědí nepíšu obsah, tato kniha si zasloužila shrnout a popsat, o čem vlastně je. Mě samotné to až do třetiny knihy nebylo úplně jasné. Ale ve chvíli, kdy se Martiny kolotoč rozjel naplno, jsem pochopila její bezmoc a bezradnost. Už přeci jen to, že někdo vysloví název knihy nahlas, nebo v duchu, je hrůzná. Nemyslela jsem si, že tato slova pochopím, nebo je budu vnímat v kladném hledisku. A přesto se to v průběhu čtení stalo.

Autorka pojala veškeré vyprávění velmi osobně, niterně a upřímně. Ano, situace v Německu je sice do zdravotní a sociální péče odlišná, přesto pocity jsou stále stejné. Je to dcera, která se dívá na příšerný a nedůstojný konec svých rodičů. Nejen nemocné matky, ale i silně ovlivněného a nesmířeného otce. I když si myslím, že tohle je to, co děti svým rodičům dluží, číst realitu pro mě byl silný zážitek.

Pro ty, kdo s podobnou situací nikdy nepřišli do styku, jako já, je to výčet aspektů od začátku do konce. Musím říct, že asi ve dvou třetinách jsem měla chuť knihu odložit, protože některé myšlenkové pochody autorky jsem nesdílela a přišly mi nedůstojné i nelidské. Na konci jsem však vše pochopila. Je to sice krutost světa, ale smrt k životu patří. Pokud se pak může blízká osoba rozhodnout o důstojnosti odchodu, měla by mít tu možnost. Na druhou stranu se mi líbilo, že se autorka nebála napsat ani o svých negativních pocitech, jež by mnozí mohli pokládat za bezcitné či sobecké. Chápu však, že po určité době začne vlastní mysl vše vidět z jiné perspektivy, než lidé mimo tuto problematiku.

Nečekejte, že je to snadné čtení. Je to sice nádherně a čtivě napsané, autorka umí hezky pracovat s jazykem (a překladatelka na tom má jistě své přičinění), ale téma je skutečně náročné. Jde to skutečně vše až na dřeň, bez servítek, tak jako to je. Text je členěn do kapitol dle období - po pár letech. Zezačátku delší období, na konci kratší v řádu dvou tří let. Do příběhu se lehce začtete a máte pocit, že jste součástí rodiny, proto mi nedělalo problém s Martinou sdílet bolest i smutek. Závěr mě nepřekvapil, poskytl rozřešení všem a ukázal, že jinak než smrtí život nikoho z nás skončit nemůže. Životní kruh se nám uzavírá.

Kniha je vydána v měkké vazbě s klopami na stranách, které se dají použít jako záložky. Tomu nahrává i to, že je kniha docela útlá. Písmo je menší, trochu zhuštěnější, než na co jsem byla poslední dobou zvyklá, ale stále se vše četlo moc hezky. Žádné motání textu, pletení řádků a podobně. Papír je bělený celkem tenký, je tedy třeba kapku opatrnosti při otáčení. Na stará vydání paperbacků Zdeny Frýbové to ale nemá. (Kdo je má doma, tak určitě ví.)

Anotace

Autorka v knize vypráví svůj příběh o tom, jak se nastěhovala ke svým rodičům, aby se mohla starat o svou matku, která trpěla demencí. Snažila se dělat všechno správně, ale musela se vyrovnávat s tím, že její matka se pomalu, ale jistě začala stávat neznámým člověkem. Žena, kterou kdysi milovala, už zmizela, najednou tu místo ní byla dementní osoba, která trápila své okolí záchvaty agrese. Jednoho dne se Martina přistihla, že říká: "Mami, teď už můžeš jít. Prosím, jdi už."

Martinin příběh není ojedinělý...

zdroj

Moje hodnocení: V celku se mi kniha líbila a i přes obavy ohledně náročnosti tématu jsem se lehce začetla. Samozřejmě se zhoršováním příznaků bylo čtení náročnější na vstřebání i psychiku, ale rozhodně stojí za to. Vím, že mnohým se nelíbila hlavně z důvodu autorčina uvažování, já v něm však spatřovala smysl. Její obětavost rozhodně nezaslouží odsuzování. I přesto, že je to náročná výpověď těžkého období jedné rodiny, dokázala to napsat čtivě, smysluplně a poutavě. Nedělalo mi problém si představovat, že je to skutečně výpověď člověka, co to zažil. Neviděla jsem v tom beletrii a to je pro mě ten hlavní ukazatel, jak dobře je toto téma zpracováno. Znovu jistě číst nebudu, ale já přečtení rozhodně doporučuji. Minimálně si uděláte svůj vlastní názor. Moje hodnocení je plný počet - 5 hvězdiček.

Duch domu Ashburnů - Darcy Coates

Po Kingovi jsem se pustila do hodně propagovaného hororu od nové autorky Darcy Coates. Přeci jen duchařina v knihách - to je moje. U knih se oproti filmům nebojím tolik a přeci jen to známé mrazení v zádech a husí kůže za to stojí.

Název: Duch domu Ashburnů

Název v originále: The Haunting of Ashburn House
Autor: Darcy Coates
Překlad: Alexandr Neuman
Rok vydání: 2019
Počet stran: 256
Nakladatelství: Fobos
ISBN: 978-80-7585-161-1

Adrienne zdědí dům po neznámé tetě, a jelikož je na mizině, je to její šance na začátek nového života ve svém. Jediná vzpomínka na tetu je z deštivé noci, kdy ji matka tiskla k sobě a urychleně opouštěla Ashburne house. Její teta Edith stála ve dveřích a smutně je sledovala. Když se dostává k domu, cítí z ní nepříjemné pocity a brzy se dozvídá, že není jediná. Dům nemá dobrou pověst a Edith jí moc nepomohla. Kromě toho, že se v něm odehrál masakr, který přežila jen Edith, po dosažení plnoletosti se tam vrátila, dům opravila a pak tam žila do své smrti. Nosila těžké černé starodávné šaty, měla své rituály a prakticky s nikým se nesblížila. Navíc kolem domu obíhalo mezi lidmi i mnoho duchařských historek a tak se mu obyvatelé městečka sami vyhýbali. Jenže tajemství je mnohem temnější, než mohlo kohokoliv napadnout. Adrienne začíná bojovat o svůj prostor, život i nové přátele, jenže netušila, s čím bude muset soupeřit.

Určitě je to velmi čtivá kniha hned od začátku, protože mě se nechtělo odtrhávat, přes den jsem na knihu myslela, domýšlela si, jak bude pokračovat a byla napnutá. Ona se ta ponurá atmosféra a lehký strach začíná projevovat dost brzy. Strašidelné prostředí domu je popisováno a zapojeno hned od první chvíle. A postupujícím příběhem se to stupňuje až do druhé poloviny, kdy jsem měla opravdu husí kůži, běhal mi mráz po zádech a třásly se mi ruce. Jak autorka dokázala tak krásně a bravurně vše popsat? Nechápu. Je to fakt skvělé a bála jsem se více jak u Kinga.

Myšlenka a rozuzlení, na které se prokoušete příběhem, je možná trochu přitažené za vlasy, ale o to v hororu přeci jde. Nejde o to vše racionálně vysvětlit, naopak nás to má vyděsit a postrašit. Zde na mě strach působil mnohem více než u knih Stephena Kinga, které jsem četla (Řbitov zviřátek, Zhubni, Pytel kostí, a další). Duchařina se tu mění na strach z konkrétní věci, vysvětlení je ale postupné a odkrývá děsivá tajemství rodiny Ashburnů.

Jak příběh postupuje, my máme možnost poznat, čemu hlavní hrdinka čelí, myslela jsem si, že strach poleví. Obvykle když člověk ztratí ten strach z neznáma a ví, proti čemu stojí, přestane se bát. Tady to tak bohužel nebylo, odehrávalo se mi to jako film v hlavě, kdy jsem čekala, odkud a kdy nebezpečí vyskočí a udeří. Drželo mě to ve střehu.

Hlavní hrdinka mi byla sympatická do chvíle, kdy poznala nebezpečí, proti kterému stojí. Nechápu, jak se se vším tak vyrovnala a nechápu vůbec její chování. V tuto chvíli se naše cesty rozešly, protože já bych to asi nezvládla a přeskočilo by mi. Možná by se to dalo nazvat neskutečně statečná, ale pro mě je to iracionální. Je zvláštní, že mi přijde iracionální její chování, to proti čemu stála však ne. Teď mi to přijde úsměvné.

Závěrečné vysvětlení je naprosto dostačující a vyhovující. Objasnil se mi každý aspekt i otázka, co se vytvořili během čtení knihy. Navíc mě úplný konec knihy potěšil a měla jsem z něj takový hezký a hřejivý pocit. Každopádně autorka píše neskutečně čtivě, poutavě a hladce. Žádné komplikace, nudné pasáže ani hluchá místa. Přímé řeči tak akorát, je odlišené to, co se děje ve příběhu od myšlenek hlavní hrdinky i od dopisů a nápisů. Ty zde hrají velkou roli. Pak také to, že je příběh psán v er formě z pohledu Adrienne a v minulém čase tomu všemu dodává na čtivosti.

Rozsah je akorát, ani o stránku více či méně. Obálka má stejné zpracování jako papírový přebal, stejný motiv i grafiku. Je to pevná vazba s hrubým nažloutlým papírem, jehož vůni naprosto miluju. Kapitoly jsou číslované, neoddělené stránkami, prostě uprostřed stránky končí jedna kapitola a začíná druhá. Avšak myslím si, že kdyby bylo toto dělení do kapitol vypuštěno, nemělo by to na čtení žádný vliv. Pouze u uvedení dopisu, ale to je jen jeden případ. Kniha se mi moc líbilo po obsahové i fyzické stránce.

Anotace

O tomto domě se šířily podivné zvěsti bezmála sto let. Jeho majitelka, Edith, odmítala nechat kohokoli vstoupit dovnitř a nedaleké městečko navštěvovala jen málokdy. Po její smrti zdědila dům její jediná příbuzná, Adrienne. Vše co má, je jeden kufr, dvacet dolarů a milovaný kocour. Dům je pro ni příležitost, jak začít nový život, kterou si nemůže dovolit odmítnout.

Ačkoli na duchy nevěří, při zkoumání svého nového domova naráží na věci, které v ní vyvolávají neklid. Do tapet na zdech jsou vyryty podivné nápisy, v lese nedaleko domu je ukryt starý hrob a tajuplné portréty v chodbě v prvním patře jakoby sledovaly každý její pohyb.

Jak odhaluje další a další tajemství domu, začíná věřit, že pověsti, které se o něm vyprávějí, mají možná pravdivější jádro, než předpokládala. Budova má chmurnou a děsivou minulost. Adrienne postupně zjišťuje, že o její život usiluje něco hluboce nepřirozeného a děsivě odporného.

zdroj

Moje hodnocení: Kniha mě okouzlila a předčila i některá díla mistra hororů Stephena Kinga. Je úžasně čtivá, napínavá, děsivá a poutavá. Moc se mi líbila a určitě to není poslední kniha, kterou si od autorky přečtu. (Právě vychází její další kniha Tajemství sídla Craven Manor.) Neustále mě to nutilo v příběhu pokračovat a četlo se to prakticky samo. Tomu pomohl i ne příliš velký rozsah, který ale ideálně sedí k příběhu. Jediné negativum vidím v ne úplném sžití s hlavní postavou a občasném přílišném "přitažení za vlasy". I když i to dodává knize originalitu a u mě to nemělo vliv na celkové pocity z knihy. Hodnotím rozhodně plným počtem hvězdiček a doufám, že další knihy nebudou jako přes kopírák, ale budou stejně originální jako tato. Pro milovníky hororu je to ideální volba.

Rekonstrukce pokračuje a snad i zdárně skončí

Já to vím, slibovala jsem brzy další článek ohledně pokračujících prací na rekonstrukci domečku. A ejhle, ono je to skoro půl roku. Jenže se toho dělo tolik. Nejprve byly úpravy, které nebyly na první pohled patrné - roztahání trubek, elektřiny a plynu. Na tom jsme se zasekli, protože nám to nikdo nechtěl jen tak udělat a připojit. Budeme na něj mít napojený kotel a plynovou varnou desku. Pak se začišťovala místnost, jež jste v minulém článku (odkaz ZDE) viděli na konci. A to asi metr pod úrovní podlah. A po položení odvětrávání, rozvodů a vrchního betonu se chlapi pustili do elektriky, stropů a plynu. Zazdily se dveře, které vedly v té době z kuchyňky do pokoje. Nyní jsou přímo z chodby, protože z bývalé kuchyňky je teď koupelna. To vše můžete vidět na fotografii.

Malá vsuvka k bourání dveří z chodby. Přesně tam se měla nacházet časová schránka s poklady ukrytými mými předky. K našemu velkému překvapení tam však nebylo vůbec nic. Kam tedy zmizely dané dokumenty, mince, fotografie a nářadí, to netušíme. Když skončila bombardovací fáze, začalo se se začišťováním a osazováním světel a zásuvek. To už vypadá trochu lépe, podívejte se sami. Přesně v tomto rohu bude má nová kuchyň. Joo nevypadá to tak. Opravdu ne.

A když jsme u kuchyně, zrovna nedávno se mi podařilo si objednat kuchyň, kterou jsem si přála. Využila jsem slevy u Oresi kuchyně, kde jsem dostala do konce srpna slevu 45% na skříňky. Vyšlo mě to ve výsledku o 70.000 Kč levněji. Budou se muset provést ještě nějaké úpravy ohledně instalací elektřiny, protože to nevyšlo tak, jak jsem předpokládala, ale hlavně, že mi jí přivezou - už začátkem listopadu. Teď je ve výrobě. Paní Dvořáková z Oresi v Čestlicích je opravdový profesionál a na 3 schůzky je vše tak, jak jsme chtěli. Pokud váháte, mohu rozhodně doporučit právě jí, občas bývá i v Praze v Edenu na prodejně Oresi. Má obrovský cit pro detaily, je pečlivá a ve všem poradí i doporučí. Ona zpracovala i finální vizualizaci, kterou vám tu teď ukážu. Velikost kuchyně je přibližně 3 x 3 metry, je rohová a vyšla by mě i se spotřebiči na 210.000 Kč. To by mě asi zabilo. Jenže díky slevám jak na skříňky, tak i garanci nejnižší ceny (pokud najdete produkt jinde levněji, zlevní ho i vám nehledě na původní cenu) je částka nyní na cca 140.000 Kč a to už je únosné. Přeci jen je to na desetiletí a ne na dva roky.

Poté se rozkopal střed domku před vchodem - chodba, koupelna a kotelna. Byla to hrůza, nedalo se tam projít, nebylo kam jít na záchod ani kde brát vodu. A nastaly prázdniny, tedy léto a čas dovolených. Chlapi, co mi to dělali, měli i jiné zakázky, kterým museli dostát, a díky tomu se stavba na tři týdny prakticky zastavila. A to mě začaly chytat nervy, protože nutnost nastěhovat se letošní podzim byla potvrzeně reálná. Nemohli jsme další zimu zůstat v tomto bytě a navíc by nám domek opět přes zimu promrzl a provlhl, takže veškeré malby a štuky by přišly vniveč.

Zatímco tedy střed domečku byl vybouraný, my jsme se pustili do výběru vybavení. Skříně a komody budou muset zatím počkat, začali jsme podlahami. Výběr byl pro mě jednoduchý, chtěla jsem lamino, protože je teplé, příjemné a snadné na výměnu. Vybrat jsme to zvládli během jedné návštěvy prodejny Hornbach v Čestlicích, další návštěvou pak lišty, spojky, vruty, lepidlo a mirelon, aby byl došlap měkký. Jakmile se pak chlapi vrátili z dovolených, pustili se do výstavby příčky na koupelnu a kotelnu. Ty díry nahoře jsou tam schválně, budou v nich čiré luxfery propouštějící světlo z okna v koupelně do temné chodby bez oken.

Po těch otřesných polských dveřích z Obi, Baumaxu či Hornbachu jsem se rozhodla si koupit pořádné bezpečnostní dveře. Volila jsem stejnou firmu jako u oken, mám tedy úplně stejný dekor, bezpečnostní i s malým okýnkem na propouštění světla. Jsou nádherné. Rodiče mi pak nabídli, že mi dveře zakoupí jako dárek k novému bydlení. Moc si jejich podpory a pomoci vážím a asi to tu ke konci článku budu omílat stále častěji. Bez jejich pomoci bych toto asi nikdy nedokončila.

Uvnitř se pokračovalo samozřejmě dalšími rozvody - elektřinou, vodou studenou a teplou z kotle. To by se mělo dokončovat v těchto dnes, spolu s vrchním betonem v chodbě, koupelně i kotelně. Začišťování místností a osazování světly i zásuvkami. Během té doby jsme opět s rodiči a přítelem pohnuli v tom, co zvládneme sami. Položili jsme podlahu v prvním zadním pokoji, v ložnici a druhý den jsme tam sešoubovali skříň. Upozorňuji, že tato skříň není polotovar ke složení a nelze ji nikde zakoupit. Prostor si tatínek sám vyměřit, spočítal, nechal si nařezat a ofornýrovat desky (my je pak dovezli), předvrtal, sestavil a sešrouboval. Je to čistě jeho dílo. A při montáži to vše sedlo na milimetr. Nechápu, jak to dělá, není to truhlář, je to zámečník a svářeč. Každopádně je to neskutečně dokonalé a krásné. Je vysoká 2,4 metru a široká 2,5 metru, byla fuška ji zvednout, ale obdivuji ho za to, co dokázal. Ve druhé místnosti bude ještě jedna menší. Obě budou mít lištu a posuvné dveře vepředu, tato troje, menší jen dvoje.

A takhle se nám místnosti pomalu začínají rýsovat k nastěhování. Zbývají nám necelé dva měsíce k dokončení a já doufám, že vše klapne jak má. Tento víkend jsme nakoupili a přivezli dlažbu a spárovací hmotu do chodby, zbývá jen dlažba a obklady do koupelny. Vana přijela minulý týden a je obrovská, spíš jako bazén. Už se blížíme tedy ve všech ohledech k dokončení, finance se bohužel kutálí čím dál rychleji a já se obávám, že budu muset využít nabídku svých rodičů ohledně půjčky z jejich úspor. Chci to zvládnout sama, celou dobu jsem doufala, že se to podaří a doufám v to dál. Ale i
přesto, že by to nevyšlo, nebudu to považovat za svou prohru, že jsem tuhle roční hrůzu nezvládla úplně sama. Jen si o to více budu vážit rodičů a budu jim o to vděčnější. Přeci jen je to velký dar mít vedle sebe od mala ty, kteří vás nenechají utopit. Co utopit, ani potopit, ale drží vám hlavu nad vodou za každou cenu.

Jen pro obraz, moji rodiče jsou již šedesátníci, a když jsem je viděla, jak lezou po kolenou a pokládají mi podlahu, jak jsou sehraní a šikovní, měla jsem slzy na krajíčku. Nasávám to vše plnými doušky, učím se od nich a děkuji všemu a všem na světě za to, že je mám. Bez nich bych nezvládla ani polovinu, bez jejich rad bych se rozhodla špatně a bez jejich pomocné ruky bych čekala další rok na dokončení. Bohužel neexistuje nic, co bych jim nyní mohla dát, abych jim dostatečně poděkovala, mám jen ten vděk. Věřím ale, že jednou nastane chvíle, kdy jim to vše vynahradím a stonásobně oplatím.

Držte mi tedy prosím palce, ať se mi to konečně podaří dodělat a těšte se na fotografie z nového prostředí. Spolu s novým bydlením chci plně obnovit i sociální sítě, budu tam mít svou velkou knihovnu a hlavně místo k focení knih. Nemůžu se dočkat, jen je toho ještě plno přede mnou.

Mějte se krásně, užívejte posledních záchvěvů léta a važte si svých rodičů, jiné už nikdy mít nebudete.
Vaše "teď skutečně ne" LazyCat

Mapa dní - Ransom Riggs

Nemohla jsem se dočkat, až vyjde čtvrtý díl Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti. První tři díly se mi moc líbily a tak jakmile jsem se dozvěděla, že bude pokračování, byla jsem moc natěšená, až ji budu držet v ruce. A i když mi chvilku ležela v knihovně a čekala, už jsem to nemohla vydržet a pustila se do ní. A bylo to zklamání nebo ne?

Název: Mapa dní

Název v originále: A Map Of Days
Autor: Ransom Riggs
Překlad: Bronislava Grygová
Rok vydání: 2019
Počet stran: 504
Nakladatelství: Jota
ISBN: 978-80-7565-488-5

Jacobovi se skutečně nezdál žádný praštěný sen, jeho podivní přátelé byli opravdu v Americe a zachránily ho od pobytu v blázinci, kam ho rodiče chtěli odvézt. Jenže tím další patálie začínají. Jeho rodiče uspí práškem Matka Prach, ale to nemůže trvat věčně, musí vyřešit jak to udělat a co bude dál. S Emmou je vztah stejný jako ve smyčkách či při bojí o Ďáblův Akr. Slečna Peregrinová Jacoba požádá, aby se ujal modernizace všech členů společenství, protože v moderním světě zatím nejsou schopní fungovat. Vše je udivuje a považují to za magii - samozřejmě, když žili ve smyčce asi sto let staré. Navíc se vypraví do Akru, kde se však z Jacoba a jeho přátel stali něco jako hrdinní zachránci. Především Jacoba všichni poznávají, chtějí autogramy a děkují mu. S tím se on však těžko srovnává, je tu však jedna věc, kterou by rád pochopil. Život jeho dědy - lovce netvorů zatím skrývá spoustu tajemství a skříňku otevřou tím, že při cestě do nákupního centra Jacob náhodou odbočí špatně a dostanou se před Abeův dům. I ostatní chtějí dům prozkoumat a při tom objeví kryt s jeho deníkem. Chtějí se zkontaktovat s jeho spolupracovníkem zvaným H. A tím začíná mise po celých Spojených státech, kde se budou muset protlouct smyčkami, zkouškami, minulostí i přítomností až do bodu, kdy jim opět půjde o život. Jak z toho vybruslí a jak se jim podaří dostat zpět domů?

Příběh skutečně přesně na minutu navazuje tam, kde Knihovna duší končí, což mě neskutečně potěšilo. Mám ráda, když série navazuje bez hluchých míst a nevysvětlených otázek. Od začátku jsem se do příběhu ponořila a neskutečně mě to bavilo. Odkrývat útrapy a záhady jejich životů a po vydání se na cestu po USA bylo úžasné dobrodružství a moc mě to chytilo. Můj strach z kvality navazujícího dílu se rozplynulo. Navíc jsem Knihovnu duší četla před téměř dvěma lety a i přesto jsem si nepotřebovala nic připomínat, všechno naskočilo samo a co ne, to tam bylo znovu vysvětleno.

Autor díkybohu zachoval koncept zapojování fotografií do příběhu, přesně zapadaly do příběhu i s popisem. Z toho jsem byla vyloženě nadšená, protože při absenci by kniha ztratila podstatnou část své originality. Grafická stránka je opravdu úžasná - obálkou a přebalem počínaje, přes oddělovače kapitol až k počátečním písmenům kapitol. Nejvíce mne určitě zaujala obálka knihy, i když papírový přebal je také hezký, obálka je hrubá černá a má zlaté vlisování. Je naprosto božská. Ale kniha je menšího formátu a tím pádem docela tlustá (má přeci jen 500 stran), proto jsem se docela bála ji naplno otevřít, abych nepoškodila vazbu. To je takové malé mínus na fyzické podobě knihy. Avšak zase velké plus je zachování obálky ze zahraničí (stejně jako u předchozích dílů, když pomineme filmovou obálku), protože je nádherná.

Napětí a vyprávění zůstalo prakticky stejné, jakoby ti roky mezi díly ani neexistovaly. Autor si udržel vše takové, jako bývalo u předchozích tří dílů. Jazyk je stejný i čtivost. Nepřibylo nijak moc nudné přímé řeči, prostě se jede dál. Ačkoliv někdo tvrdí, že je tato kniha počátek nové série, myslím si, že tomu bude věřit málokdo. Příběh tak moc navazuje a je tak moc totožně vyprávěný, že mi to na mysl vůbec nepřišlo. Pro mě to je a zůstane prostě čtvrtý díl v sérii.

Ke konci jsem měla lehce rozporuplné pocity z postav, protože se najednou zachovaly tak, jak bych nečekala. Prostě takový větší zvrat a chaos v charakterech, ale u Jacoba mi to vše prostě došlo. Co se týká Emmy a některých dalších podivných, tam už k tomu nedošlo. A jelikož příběh končí neskutečně napínavě a prakticky uprostřed dějství, byla jsem konsternovaná a musela si to přečíst dvakrát, abych pochopila. Je to šílené, že teď nastává zase čekání a nejspíš bude zase docela dlouhé. Snad to uteče a vyjde brzy.

Anotace

Poté co odvrátil obrovskou hrozbu, která téměř zničila svět podivných, se Jacob Portman vrací tam, kde jeho příběh začal - na Floridu. Avšak s tím rozdílem, že teď jsou slečna Peregrinová, Emma a jejich podivní přátelé s ním a snaží se co nejlépe splynout se světem normálních. Ovšem bezstarostné dny na pláži a poznávání reálií 21. století brzy přeruší objev - podzemní bunkr, který patřil Abeovi, Jacobovu dědečkovi.

Na povrch vycházejí překvapivé informace o Abeově dvojím životě, dávná tajemství se odhalují přímo před očima. A Jacob začíná poznávat nebezpečný odkaz, který zdědil a který byl jeho součástí dávno předtím, než vstoupil do časové smyčky slečny Peregrinové.

V sázce je teď víc než kdykoli dříve. Jacob a jeho přátelé jsou vrženi do temného světa amerických podivných - do světa, v němž existuje jen několik ymbryn a téměř žádná pravidla. V brilantním pokračování úspěšné série o podivných dětech slečny Peregrinové na vás čekají nové zázraky, nebezpečí i láska. Příběh opět provázejí zvláštní dobové fotografie, v tomto zcela novém americkém dobrodružství dokonce barevné.

zdroj

Moje hodnocení: Navazující díl dělá čest své sérii, je úžasně napínavý, čtivý a obsahuje zase nově objevenou sféru ve světě podivných. Pohltilo mě to a moc bavilo. Postavy se vyvíjejí, nic nestojí na místě a navíc autor striktně dodržel podobu i styl vyprávění z předchozích dílů. Kdybyste ty čtyři díly svázali do jedné knihy, nikdo by nepoznal, že to byly dříve samostatné díly. Chvilku jsem čtení odkládala, ale byla to chyba. Moc jsem si to užila, byl to skvělý čtenářský zážitek a teď musím vydržet to čekání na pokračování. Je tedy jasné, že dávám plný počet hvězdiček a věřím, že autor kvalitu udrží a i pátý díl bude úžasný.