"Ten, kdo čte, žije s každou další knihou život navíc. Kdo nečte, má jen ten svůj." Oscar Wilde

pondělí 23. září 2019

Mami, kdy už konečně umřeš? - Martina Rosenberg

Kniha od známé novinářky, vyprávěná dle skutečných událostí. Téma knihy je pro mě úplně nové, nikdy jsem nečetla ani beletrii, ani autobiografii o někom, kdo se staral o těžce nemocného člověka. Natož pak z rodiny. A proto jsem to brala jako okénko do mnou neprobádané oblasti.

Název: Mami, kdy už konečně umřeš?
Název v originále: Mutter, wann stirbst du endlich?
Autor: Martina Rosenberg
Překlad: Štěpánka Podlešáková
Rok vydání: 2016
Počet stran: 176
Nakladatelství: Portál
ISBN: 978-80-262-1017-7


Martina se s manželem a dcerkou po delší době vrací do Německa. Rodiče jim nabídnou možnost bydlet v jejich vícegeneračním domku a jim to přijde jako fajn nápad. Dcera bude mít hlídání, oni se budou moci věnovat práci a přitom si bude rodina blízko. Zvelebili si své prostory k obrazu svému, brzy však dojde k tomu, že matka začne zapomínat, být zmatená, nepoznává blízké a začne se měnit i její osobnost. Otec na to reaguje neadekvátně, snaží se na sebe strhávat pozornost, protože byl zvyklý, že se rodina točila kolem něj. A především jeho manželka, matka Martiny. Až později se zjistí, co za nemoc ji trápí. A zhoršování je velmi smutné a těžké. Martina obětuje úplně vše - čas, peníze, energii i vlastní fyzické a duševní zdraví, aby rodičům pomáhala a žití jim ulehčila. I když je to nevděčná a nedoceněná práce, potýká se především s odmítáním a agresí ze strany otce. Avšak v dálce jí svítí světlo naděje - smrt.



I když obvykle u autobiografií či svědeckých výpovědí nepíšu obsah, tato kniha si zasloužila shrnout a popsat, o čem vlastně je. Mě samotné to až do třetiny knihy nebylo úplně jasné. Ale ve chvíli, kdy se Martiny kolotoč rozjel naplno, jsem pochopila její bezmoc a bezradnost. Už přeci jen to, že někdo vysloví název knihy nahlas, nebo v duchu, je hrůzná. Nemyslela jsem si, že tato slova pochopím, nebo je budu vnímat v kladném hledisku. A přesto se to v průběhu čtení stalo.

Autorka pojala veškeré vyprávění velmi osobně, niterně a upřímně. Ano, situace v Německu je sice do zdravotní a sociální péče odlišná, přesto pocity jsou stále stejné. Je to dcera, která se dívá na příšerný a nedůstojný konec svých rodičů. Nejen nemocné matky, ale i silně ovlivněného a nesmířeného otce. I když si myslím, že tohle je to, co děti svým rodičům dluží, číst realitu pro mě byl silný zážitek.

Pro ty, kdo s podobnou situací nikdy nepřišli do styku, jako já, je to výčet aspektů od začátku do konce. Musím říct, že asi ve dvou třetinách jsem měla chuť knihu odložit, protože některé myšlenkové pochody autorky jsem nesdílela a přišly mi nedůstojné i nelidské. Na konci jsem však vše pochopila. Je to sice krutost světa, ale smrt k životu patří. Pokud se pak může blízká osoba rozhodnout o důstojnosti odchodu, měla by mít tu možnost. Na druhou stranu se mi líbilo, že se autorka nebála napsat ani o svých negativních pocitech, jež by mnozí mohli pokládat za bezcitné či sobecké. Chápu však, že po určité době začne vlastní mysl vše vidět z jiné perspektivy, než lidé mimo tuto problematiku.

Nečekejte, že je to snadné čtení. Je to sice nádherně a čtivě napsané, autorka umí hezky pracovat s jazykem (a překladatelka na tom má jistě své přičinění), ale téma je skutečně náročné. Jde to skutečně vše až na dřeň, bez servítek, tak jako to je. Text je členěn do kapitol dle období - po pár letech. Zezačátku delší období, na konci kratší v řádu dvou tří let. Do příběhu se lehce začtete a máte pocit, že jste součástí rodiny, proto mi nedělalo problém s Martinou sdílet bolest i smutek. Závěr mě nepřekvapil, poskytl rozřešení všem a ukázal, že jinak než smrtí život nikoho z nás skončit nemůže. Životní kruh se nám uzavírá.

Kniha je vydána v měkké vazbě s klopami na stranách, které se dají použít jako záložky. Tomu nahrává i to, že je kniha docela útlá. Písmo je menší, trochu zhuštěnější, než na co jsem byla poslední dobou zvyklá, ale stále se vše četlo moc hezky. Žádné motání textu, pletení řádků a podobně. Papír je bělený celkem tenký, je tedy třeba kapku opatrnosti při otáčení. Na stará vydání paperbacků Zdeny Frýbové to ale nemá. (Kdo je má doma, tak určitě ví.)

Anotace
Autorka v knize vypráví svůj příběh o tom, jak se nastěhovala ke svým rodičům, aby se mohla starat o svou matku, která trpěla demencí. Snažila se dělat všechno správně, ale musela se vyrovnávat s tím, že její matka se pomalu, ale jistě začala stávat neznámým člověkem. Žena, kterou kdysi milovala, už zmizela, najednou tu místo ní byla dementní osoba, která trápila své okolí záchvaty agrese. Jednoho dne se Martina přistihla, že říká: "Mami, teď už můžeš jít. Prosím, jdi už."
Martinin příběh není ojedinělý...



Moje hodnocení: V celku se mi kniha líbila a i přes obavy ohledně náročnosti tématu jsem se lehce začetla. Samozřejmě se zhoršováním příznaků bylo čtení náročnější na vstřebání i psychiku, ale rozhodně stojí za to. Vím, že mnohým se nelíbila hlavně z důvodu autorčina uvažování, já v něm však spatřovala smysl. Její obětavost rozhodně nezaslouží odsuzování. I přesto, že je to náročná výpověď těžkého období jedné rodiny, dokázala to napsat čtivě, smysluplně a poutavě. Nedělalo mi problém si představovat, že je to skutečně výpověď člověka, co to zažil. Neviděla jsem v tom beletrii a to je pro mě ten hlavní ukazatel, jak dobře je toto téma zpracováno. Znovu jistě číst nebudu, ale já přečtení rozhodně doporučuji. Minimálně si uděláte svůj vlastní názor. Moje hodnocení je plný počet - 5 hvězdiček.

Žádné komentáře:

Okomentovat