Návrat z temnoty - Liz Coley

Opět se vracím k thrillerům, už se mi stýskalo. Kniha Návrat z temnoty se hodně objevovala jak na sociálních sítích, tak i na webech knihkupectví a už vůbec nemluvím o Instagramu. Jelikož se jedná o hodně dobře hodnocený thriller, nesměl mi chybět v seznamu toho, co si chci přečíst. A konečně přišla řada.

Název: Návrat z temnoty

Název v originále: Pretty Girl-13
Autor: Liz Coley
Překlad: Milan Lžička
Rok vydání: 2013
Počet stran: 304
Nakladatelství: Fortuna Libri
ISBN: 978-80-7321-705-1

Zmizela beze stopy. Po třech letech je zpátky její šestnáctileté já, ale Angie se pořád cítí jako třináctiletá holčička. Nepoznává své tělo, co se s ní stalo, jak se sama dostala zpět domů a co se s ní dělo ty tři roky - to netuší. Má v hlavě tmu a čím dál častěji se jí stává, že má pocit mdlob. Po nějaké době se probere a zjistí, že neomdlela, jen fungovala bez svého vědomého "já". Za to mohou její ostatní "já", která se jí snaží chránit před tím vším, co prožila a na co si ona sama nemapamtuje. Snaha začlenit se zpět do kolektivu přátel se zdá neuskutečnitelná, oni jsou o tři roky ve škole výš, ona je ale nemůže následovat. Navíc se z ní po jejím zmizení stala senzace jak v místě bydliště, tak i v TV a novinách. Dokáže si Angie vůbec někdy vzpomenou na to, co se dělo? A chce to vůbec? Vyšetřování ještě neskončilo a navíc začne chodit na terapii k mladé paní doktorce, která odhalí její problém a začne ho léčit. Jak se s tím Angela vyrovná? Jak její rodiče a okolí? A jestli se jí podaří někdy vzpomenou na všechno, co prožila? To se dozvíte jen v knize.

Po thrilleru Dřív než půjdu spát, který mě nijak moc nenadchl a spíš jsem jím proplula, mě tento chytil hned od začátku. Už jen ten skok - dívka na táboře si odskočí do lesa na záchod a pak už nic neví, je o tři roky starší, nic si nepamatuje a své tělo nepoznává. Samo zjištění jejích "já" mě překvapilo a místy jsem se i pousmála. Úsměv mi však většinou rychle na ústech zmrzl.

Dost se mi líbil styl i jazyk, kterým byla kniha napsaná, hezky se to četlo bez zádrhelů. Angie je zpočátku hodně zmatená a tak i text tomu trochu odpovídá, její další "já" jsou však odlišena i graficky a tak má čtenář možnost vše pochopit dříve, než dojde k vysvětlení v ději. Tedy tak tomu bylo alespoň u mě a byla jsem za tu možnost vděčná.

Autorka vůbec netlačila děj násilně dopředu, nechávala ho volně plynout a to mi u podobných knih opravdu vyhovuje. Nemám ráda násilně tlačený děj kupředu i za cenu nereálných prvků. Zde to však nebylo, vše bylo vysvětlené a skutečně se to tak mohlo stát. Situace tedy děsivá a neskutečná, ale uvěřitelná. Až do úplného konce.

Ten mě zasáhl opravdu silně. Já vám ho samozřejmě odkrývat nebudu, ale nečekala jsem tak silný emoční závěr. I když celou knihu člověk tak nějak vnímá psychiku hlavně Angie, ale i jejího okolí. Přeci jen rodiče ji prakticky oplakali a chtěli se posunout dál a ona se najednou objeví a chce navázat tam, kde skončila. Což není proveditelné a i rodiče (především otec) to musí nějak zvládnout. Kor když se jedná o vyrovnání se i s věcmi, které se děly ještě před Angiiným únosem. Ale závěr? Celá kniha byla jen slabý odvar psychologie a emocí - oproti závěru knihy, kdy ze mě vše muselo ven.

Ano, i zde mi ukápla slza a po dočtení jsem musela jít vše rozchodit a prostě zaměstnat ruce. Hodně mě to zasáhlo. Nechám však vás, abyste si udělali názor, zda to tak bylo správné, či ne. Já s tím nesouhlasila a určitě bych jednala jinak. Kdo četl, může se mi ozvat do zprávy (ne prosím do komentářů kvůli spoilerům) a můžeme to rozebrat.

Anotace

Bylo jí třináct, když se ztratila.

Zmizela své rodině, přátelům, světu. Když se zčistajasna objevila, zjistila, že jí chybí velký kus sebe samé.

Šestnáctiletá Angie Chapmanová se po třech letech od svého záhadného zmizení vrací domů. Z toho období si nic nepamatuje, jako by jí někdo vymazal všechny vzpomínky. Musí si poskládat příběh o všech hrůzách, které prožila, aby získala nazpět svůj život.

zdroj

Moje hodnocení: Je to velmi čtivé, silný příběh a krásně napsaný. Psychika a celkově psychologie a psychiatrie zde hrají obrovskou roli, řekla bych že tu hlavní. A netýká se to jen Angie, ale i lidí v jejím okolí. I když se jí daří splývat, ponese si s sebou následky do konce života. Závěr mě zasáhl a naštval, ale to k takovým knihám prostě patří. Co kniha slibovala - to určitě splnila a ještě možná i o kousek navíc. Autorka opravdu umí psát a doufám, že se brzy dočkáme jejího dalšího díla. Nemohu však dát plný počet hvězdiček, protože vím, že se k této knize už nikdy nevrátím. I přesto, že se mi líbila, nebyl to tak silný zážitek, abych si ho chtěla zopakovat. Proto dávám 4 hvězdičky a všechny jsou plně zasloužené.

Dřív než půjdu spát - S. J. Watson

Půjčeno z knihovny a čekala dost dlouho, než na ní přijde řada. Poslední dobou pozoruji, že u mě thrillery a podobné knihy vedou. Jestli se tato zařadí mezi mé oblíbené a nebo bude zapomenuta? To se uvidí....

Název: Dřív než půjdu spát

Název v originále: Before I Go To Sleep
Autor: S. J. Watson
Překlad: Šárka Kadlecová
Rok vydání: 2011
Počet stran: 368
Nakladatelství: Knižní klub
ISBN: 978-80-242-3240-9

Christine se ráno vzbudí a nemá ponětí, kde je, s kým je a co se s ní stalo. Má pocit, že jí je kolem 20 let a nechápe, proč je v posteli s cizím mužem. Ten jí ihned po probuzení vysvětlí, že je její manžel Ben, měla nehodu a přes noc ztrácí paměť. Den co den se tohle odehrává. Trvá jí dlouho, než se vzpamatuje, fotografie v koupelně to vše potvrzují. Když manžel odejde do práce, zazvoní jí telefon a představí se jí doktor Nash, se kterým se již nějakou dobu léčí. Několika důkazy, které má po ruce si ověří, že mluví pravdu a vydá se na schůzku s ním. Postupně odkrývá svou identitu i pokročilý věk. Dozví se také, že zítra už nebude nic z toho vědět a bude na tom stejně jako dnes ráno. Jakmile usne, její paměť selže, nic se neuloží do té dlouhédobé a ona den co den bude zažívat pocit, že jí je 20 let a neví kde je. Po čase jí lékař navrhne, aby si vzala další mobil pro spojení s ním a navíc ji navede k psaní deníku. Musí najít bezpečné místo k ukrytí a zapisovat si do něj denně to, co se stalo a co se dozvěděla. Jen tak je možné někde ráno navázat. Skutečně začne cítit pokroky, má záblesky minulosti a dokáže si je dokonce po čase udržet. Její manžel se však chová divně a ona cítí, že její jakoukoliv další léčbu odmítá, navíc nachází mnoho lží a zkreslených informací, kterými ji krmí. Její syn Adam zemřel, fotografie zničil požár, který založila a jí se to stalo při automobilové nehodě. Brzy však nachází sama v sobě pravdu, která je ale ve finále mnohem hrůznější, než ji kdy napadlo.

Dlouho jsem tuhle knihu odkládala a když na ní přišla řada, byla jsem ihned zklamaná. Od začátku se mi nedařilo začíst se, žádný strhující napínavý děj se nekonal. Četla jsem jen do práce a z práce v metru, doma mne to nelákalo si knihu vzít a číst dál, proto mi trvalo téměř týden se jí prokousat. Téma bylo hodně zajímavé a je to škoda. Na druhou stranu chápu, že to bylo nutné. Znovu a znovu po probuzení šoky - popsané velmi pěkně, opakování vzpomínek, čtení deníku a strach. Od chvíle, kdy se na scéně objevuje Claire se mi to začalo líbit mnohem víc a číst mnohem lépe. Závěr nebudu komentovat - přečtěte si to a nechte se překvapit, ten totiž převálcuje úplně všechno.

Díky tomu, že většina knihy byla nudná, nebavila mě a nečetla se mi hezky, měla jsem dost času na vymýšlení závěrů. A i přesto, že jsem měla nějakých 200 stran náskok, nepodařilo se mi to vymyslet. Měla jsem nespočet domněnek, ale žádná se nepovrdila. Vše mělo mnohem zamotanější a neskutečnější závěr a jeho rozuzlení jsem hltala najednou a to do noci. Nemohla jsem se odtrhnout. A tady se vracím k pocitům z celé knihy najednou - rozuzlení tak skvělé, že změnilo můj celkový pohled na knihu.

Co se však týká samotného textu. Hrozně mi vadil přítomný čas, ve kterém je úvodní text napsaný a také závěr. Deníkvé záznamy jsou klasicky v minulém čase v ichformě, kdy nám je vypráví sama Christine. Ale ten přítomný čas na začátku knihy mi rval uši a nešlo mi to schroupat. Vůbec se to k tomu nehodilo, nebylo to tam aktuální. I když chápu, že tím rozlišením časů autor dodá odlišnost záznamů oproti tomu, co se skutečně děje. Nemohla jsem to zpracovat. Nikde jinde mi to tolik nevadilo, nechápu tedy proč tady byl ten odpor k tomu tak silný.

Dřív než půjdu spát je příjemný thriller, od kterého nesmíte nic moc očekávat, když se do něj pustíte. Na konci ale můžete mít očekávání sebevětší a kniha je nezklame. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych díky závěru změnila názor na knihu jako celek. Vždy tam zůstalo něco z nudy, tady ale ne. Příběh není nijak obsáhlý, stránky nejsou přehlcené textem, má klasickou úpravu a příjemné řádkování. Odlišení dnů je srozumitelné, některé údaje kurzívou pro lepší práci s textem. Líbilo se mi to i graficky (okraje akorát, označení kapitol a částí). K postavám jsem měla postoj buď čistě pozitivní nebo neutrální, žádné silné negativní emoc se neprojevily.

Když pominu fakt, že musí být neskutečně těžké žt s takovým handicapem, pro lidi v okolí takto postiženého člověka to musí být neskutečně složité. Každé ráno vysvětlovat, strachovat se, smířit se s těmi vyděšenými pohledy a celkově denně vlastně zažívat to samé. Ačkoliv autor se prý nechal lehce inspirovat skutečnými lidmi s poruchami paměti, tohle konkrétně popsané je děsivé samo o sobě. A navíc v roce 2014 vyšel stejnojmenný britsko-americko-francouzsko-švédský film s Nicole Kidman a Colinem Firthem v hlavní roli. Má však jen 61% hodnocení.

Anotace
Vzpomínky: právě ty definují, kým jsme. Bez paměti člověk přestává existovat. A právě takto žije Christine, která po autonehodě ztrácí paměť pokaždé, když usne. Každý nový den je pro ni první a zároveň poslední. Její manžel Ben jí každé ráno trpělivě vypráví její vlastní život a obětavě se o ni stará… Anebo je vše trochu jinak? Christine se podaří za pomoci mladého doktora začít psát deník, a jeho stránky jí jednoho dne prozradí: Nevěř svému muži. Napsala to však vůbec sama? Jak se lze dopátrat pravdy o minulosti, když jediné, co znáte, je dnešek?

zdroj

Moje hodnocení: Ve finále nevím moc, co knize dál vytknout. Čtivost do strany 200 mizivá, nebavilo mě to, jen jsem se tím prokousávala. Od té doby neskutečné, nešlo se odtrhnout a musela jsem vědět, jak to dopadne. Zpětně mi není jasné, jak autor dokázal napsat něco tak nudného a hned za tím něco s takovým spádem. Je to protichůdné a trochu schizofrenické. Jsem ale ráda, že to takhle dopadlo, nakonec mám z knihy spíš pozitivní, než negativní pocity. Proto dávám 3 hvězdičky, nemohu dát více vzhledem k jiným stejně hodnoceným knihám. Jsem ráda, že jsem si jí přečetla, určitě si jí budu pamatovat, ale znovu jí do ruky brát nebudu.

Slavní autoři a jejich neřesti (drogy, alkohol, sex a další) 2. díl

A máme tu druhý díl o slavných autorech a jejich závislostech. Minule jsem se zaměřila spíš na alkohol a drogy (převážně kokain). Dnes se podíváme na různorodější hříchy slavných spisovatelů.

Někteří lidé zastávají názor, že knihy autorů, kteří nepropadli žádnému rauši či jinak nežili nezřízeným životem, nejsou schopni napsat velké dílo. Já si nemyslím, že by to bylo vyloženě nutné, stačí když má autor nadmíru fantazie a představivosti. I když ne vždy je to vrozené a tudíž je nutnost dopomoci si drogami, alkoholem či jiným prostředkem. My se dneska podíváme na dalších několik slavných spisovatelů, kteří něčemu z toho propadli.

Neberte to hlavně jako shazování něčích schopností. Vytvořila jsem tento článek jako parodii na bulvární články dnes. Nemá to nikoho urážet, ale ani si nic nevymýšlím, vše mám podloženo zdroji.

1) Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Arthur Rimbaud

Začneme hromadně. Autoři a básníci patřící ke generaci tzv. prokletých básníků - žili bohémským životem, který nebyl chudý na alkohol, opiáty i tvrdší drogy, sex a násilí na denní pořádku a v souvislosti s nimi je zmiňována i zločinnost. Nechyběla ani sodomie - tedy hřích homosexuality, zvrhlých sexuálních praktik a nechutnosti. To vše se odráží v jejich dílech - například Zdechlina. Ostatně o vztahu mezi Verlainem a Rimbaudem byl natočen i film Úplné zatmění (1995) s hvězdným obsazením v podobě mladého Leonarda diCapria a Davida Thewlise (Remus Lupin z filmů Harryho Pottera).

2) Markýz de Sade
Rozhodla jsem se sem zařadit i tohoto autora, který byl celým vlastním jménem Donatien Alphonse François, markýz de Sade a žil na přelomu 18. a 19. století. Spousta lidí ho určitě zná minimálně z doslechu, málokdo si však dá dohromady spojení Sade a sadismus. Ano, z jeho jména byl odvozen pojem pro bolestivé sexuální uspokojovací praktiky. Mimo tyto sadistické knihy vyplodil i několik filozofických děl. Jeho pornografické knihy ale nejsou pro žádné citlivky, dnes bychom to nazvali sexuálním mučením, BDSM či sado-maso. Nebere si servítky vůbec s ničím, ani s nikým. Bylo mu prakticky jedno, jestli na to skočí s mužem, ženou, zvířetem nebo čímkoliv jiným (hlavně, když to mělo nějaký otvor). Ostatně jeho nejznámější dílo se jmenuje 120 dnů Sodomy - o čem to asi tak bude? ☺

3) Jean-Paul Sartre

Filozof, spisovatel, dramatik i literární kritik. Nikdo by do něj neřekl, že na vlastní kůži dlouho zkoušel účinky míchání cigaretového tabáku, šňupacího tabáku, alkoholu spolu s aspirinem či amfetaminem. Toho posledního užíval neskutečně vysoké množství a vše dovršoval minimálně dvěmi krabičkami cigaret denně. Zbytek nejspíš dle nálady. Těžko uvěřit, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu v roce 1964. On ji však odmítl. Více se můžete dočíst v jeho biografii.

4) Lord Byron

Celým vlastním jménem byl George Gordon Noel Byron, lord Byron. Můžeme ho znát jako předního představitele anglického romantismu, především z poezie. Dodnes je považován za jednoho z největších evropských básníků. Ačkoliv žil v docela upjaté době novověku, jeho život zahrnoval mnohé extravagantní (slušně řečeno) výstřelky. Milostné aféry a skandály, dluhy, rozvody a v čem byl velmi originální - sodomii a incest. Nic mu nebylo svaté ani jeho vlastní sestra. Nejspíš neznal pořekadlo "Co je v domě, není pro mě." Z mnoha takových zločinů se musel zodpovídat a mohl být rád, že ho rovnou nepopravili. Nevím, kde vzal inspiraci k jeho romantickým a něžným básním, když byl jako člověk zcela závislý na sexu, v posteli měl stovky žen (včetně své sestry) a nevyhýbal se ani "kontaktu" s muži.

5) Michail Bulgakov

Kromě toho, že byl ruský romanopiscem, satirikem a dramatikem, byl také lékařem. Poté, co onemocněl záškrtem, musel dostávat silné dávky morfia, aby mu to tišilo bolest. Ani po uzdravení však s dávkováním nepřestal a dál se nechal unášet na vlnách morfia. Jako lékaři mu to nečinilo velké problémy. Nejspíš pro něj znamenal hodně, když po něm pojmenoval i svou knihu - Morfium. Je pravděpodobné, že neměl daleko ani k jiným tíšícím drogám. Zemřel na selhání ledvic v celkem mladém věku a je ve hvězdách, do jaké míry morfium zapříčinilo toto předčasné úmrtí. Měl totiž vrozené problémy s ledvinami.

BONUS - James Joyce

Jako bonus jsem sem zařadila autora - romanopisce, básníka a dokonce učitele - s dlouhým jménem James Augustine Aloysius Joyce. Ve svých dílech používal zkrácenou verzi jména. Ačkoliv jeho život vypadá jako ze škatulky, v nalezené korespondenci si velmi chválí manželčino zažívání. Jeho fetiš byla totiž velmi silně specifická - doslova. Větry si pochvaloval a dokonce tvrdil, že by svou ženu i po čichu poznal. Navíc tím vyzdvihoval i její ctnost, kterou tímto nabývala. V dopisech dále popisuje své fantasie a to, kam by si v této záležitosti přál až zajít. Jeho vroucným přáním pak bylo "větrání do obličeje".

^ZDROJE

^{wikipedia.org}

^{https://www.lui.cz/co-se-deje/13533-slavni-autori-doby-minule-a-jejich-sexualni-uchylky-kdo-ujizdel-na-prdech-incestech-ci-silhavych-zenach}

^{https://refresher.cz/47952-10-autoru-kteri-si-pri-psani-svych-slavnych-del-pomahali-drogami?gdpr-accept=1}

Návrat na Lauenstein - Ricarda Jordan

Ihned po dočtení prvního dílu jsem se pustila do pokračování. Druhý díl je zároveň i závěrečný, protože tato série je pouze dualogie. Nemyslela jsem si, že by mě mohl překvapit. A zda se moje výhledy potvrdily či ne? Více níž.

Název: Návrat na Lauenstein

Název v originále: Das Erbe der Pilgerin
Autor: Ricarda Jordan (pseudonym)
Překlad: Jarmila Doubravová
Rok vydání: 2014
Počet stran: 512
Nakladatelství: Knižní klub
ISBN: 978-80-242-4437-2

Gerlin s Florísem žijí v Loches spolu s Dietmarem a Florís je mu dobrým nevlastním otcem. Když se naskytne možnost ho nechat vychovat na královském dvoře, neváhají ani chvilku. Stává se z něj udatný rytíř a po návratu Gerlinina bratra Rüdigera se účastní nejen rytířských klání, ale i opravdových bitev. Roland stále uzurpuje Lauenstein a pojímá Luitgardu za ženu. Na jednom klání však potkává Dietmar nádhernou světlovlasou dívku - vílu Sofii. Později se dozvídá, že je to dcera uzurpátora Rolanda, ani to jim však nezabrání v mladé lásce. Zaslíbí se sobě navzájem, ale cesty osudu je rozdělí. Dietmar se vyznamená v bojích po boku krále a získá tak prostředky i rytíře na obléhání Lauensteinu a vymáhání hradu zpět do svých rukou. Gerlin s Florísem mu stojí po boku, ale Dietmar si celou dobu myslí, že je Sofie je uvnitř hradu a drží se stranou. Ta zatím dlí uprostřed války na dvoře Roladova přítele. Svedou je cesty dohromady? Nebo bude na vše pozdě, stejně jako u Gerlin? Prozradím ještě, že se "na scéně" opět objeví několik osob, které bychom nečekali a zahrají znovu velkou roli v zapletenci moci a vztahů.

Pustila jsem se do druhého dílu hned po dočtení prvního. Ne vždy to tak dělám, ale zde jsem musela z jednoho prostého důvodu. Takové množství postav, pozadí, prostředí a informací - to bych brzy zapomněla. Ale jak jsem psala k prvnímu dílu, nijak extra mě to nenadchlo a tak jsem ani nic moc nečekala. Do příběhu se vracíme totiž po velmi krátkém časovém období a hledíme na to, co je nové. Čas tam taky běží příšerně rychle oproti prvnímu dílu - Dietmar je do asi 150 stran dospělý a zkušený rytíř. To mi malinko vadilo, ale opět je každá část uvedená místním označením + časovým rozpětím let. Pomáhá to orietnaci v ději.

Styl zůstal stejný, opět je kniha psána v er-formě v minulém čase a ani po skoro 900 stranách jsem si to neoblíbila. Více mě baví vyprávění z pohledu jednotlivých postav a ne nezaujatého vyprávěče. Připadá mi to méně osobnější než z pohledu hrdinů knihy. Čtivost mě nepřekvapila, i první díl byl docela čtivý a u druhého tomu nebylo jinak. Nebylo to však žádné strhující vyprávění. Neměla jsem chuť se ke knize vracet, četla jsem ze zvyku, nelákalo mě objevovat nové osudy, prostě jsem četla, dokud jsem to nepřečetla. Těšení se na vývoj děje se nekonalo. Škoda.

Děj se nám tu zaplétá také mnohem více, je tu mnoho a mnoho postav, informací, změn prostředí a všeho možného, co spíše ruší hlavní dějovou linii. Navíc je zde mnohem více zapojená politika a pozadí jednotlivých událostí - například válka proti albigentským v Okcitánii. Zatímco první díl byl tohoto více ušetřen a o to víc se autorka vyjádřila k problematice na konci v doslovu, zde je toho mnohem více v ději a proslov i když osvětlující, je krátký. Příběhu to spíš uškodilo, protože to působilo jako umělé natahování a hlavní děj ustoupil do pozadí.

Vztahy mezi jednotlivými postavami jsou trochu jako okopírované a to se mi nelíbí, čekala bych v takovém množství více rozličnosti. A upřímně rozsah opět téměř 500 stran mi přijde zbytečný. Ještěže to byla jen dualogie. Ale abych jen nekritizovala, autorka má skvělou schopnost jít k jádru věci a když je třeba bez okecávání vše popíše a vysvětlí. Na konci mi také zůstalo jen málo nezodpovězeného, což je zde skoro jako zázrak. Protože to množství informací je tak rozměrné, že bych se nedivila polootevřenému konci.

Anotace

Pokračování titulu Dědictví Lauensteinů.

U příležitosti korunovace Fridricha II. se setkají dva mladí lidé - rytíř Dietmar z Ornemünde a krásná Sofie. Zamilují se do sebe na první pohled, ale jejich sňatek je nemyslitelný. Sofiin otec si totiž neprávem přivlastnil statky Dietmarovy rodiny a pokusil se dokonce zabít jeho rodiče. Když se Dietmar rozhodne podstoupit riziko a dobýt své dědictví zpět, má to nedozírné a hrozné následky, které se nedotknou jen obou zamilovaných.

zdroj

Ukázka

Do sálu vešel plavovlasý rytíř, vysoký a svalnatý. Měl jasně modré oči a úsměv, který se navždy vtiskl do Sofiina srdce.

Sofie se zvedla. "Vy?" prohodila hluše. Mladík k ní přistoupil. Oči se mu rozzářily, zatímco z dívčiny tváře vyprchala všechna barva. Jako ve snách slyšela Flambertův hlas. "Má paní, smím vám představit… tomuto pánovi vděčím za svůj život. V té včerejší bitvě…" Ale Sofie ho neposlouchala. Fascinovaně hleděla do Dietmarovy tváře. Její někdejší nápadník dospěl a zmužněl. Vybavila si, že se mu ve tváři dělají dolíčky, když se usměje. Nebyl tak hezký jako Flambert, ale byl vždy jemný a přívětivý, byl…

"Sofie…," vypravil ze sebe konečně Dietmar.

"Vy se znáte?" podivil se Flambert. "Pak víte víc než já. Já znám tohoto pána jen křestním jménem."

Sofie se zhluboka nadechla. Pak nasucho polkla. "Je to Dietmar z Ornemünde na Lauensteinu," pronesla. "A zabil mého otce."

Moje hodnocení: Jsem ráda, že je tato dvoudílná série za mnou a chci říct, že porovnávání se sérií Tajemství porodní báby je zde nemístné. Sabine Ebert svou pentalogii popsala neskutečně čtivě a poutavě, že se mi nechtělo odtrhnout. Tohle nemělo ani z poloviny takový spád a vůbec si mě to nepřitahovalo. Nemůžu říct, že by to bylo vyloženě špatné, je to pěkná historická romantika - červená knihovna, ale znovu se do toho určitě nepustím. Představy mi to nenaplnilo, i když druhý díl se mi líbil o kus víc. Proto ho také musím zhodnotit lépe - 4 hvězdičky. Ačkoliv se mi to k některým stejně hodnoceným knihám nezdá úplně fér. Mám moc ráda historické romány, tenhle byl ale z těch slabších.

Moje nákupy na Aliexpress VIII.

Jsem tu opět s novinkami, které mi přišly z asijského eshopu Aliexpress a které jsem již odzkoušela. Budou to tentokrát věci spíš pro holky, ale i nějaké vychytávky do domácnosti. První jsou na řadě štětce, těch jsem si vybrala více a tak si to postupně rozdělíme. Chci předtím ale ještě říct, že z Ali mám mraky štětců a doposud jsem byla víceméně se všemi spokojená, jak sady, tak i samostatné štětce používám už několik let a téměř všechny byly úžasné a drží. Nyní jsem asi sáhla vedle, nebo nevím jestli se něco stalo poslední dobou, že kvalita šla tak hrozně dolů.

ŠTĚTEC I. rybí ocas - došel za 48 dnů, cena 1,01 USD (asi 24 Kč)

Vybrala jsem si variantu s rovnými štětinami, myslela jsem ho do kabelky třeba na pudr, nebo na tvářenku. To je ale špatně, štětec má pár chloupků, když na něj trošku přitlačíte, dostene se na plastovou část a tou to docela bolí. Díky vzorku se i docela špatně drží a nepracuje se s ním dobře. Na fotce je ještě nepoužitý, ale po několika použitích pouští štětiny, je roztřepený a celkově je nekvalitně provedený.
U produktu máte na výběr ze zkoseného, do oblouku a rovného. Ale myslím, že kvalitou zpracování na tom budou všechny variatny stejně. Tomuto štětci se asi raději vyhněte, není to dobrá volba a vzhledem k tomu, že je jeden z těch dražších, čekala jsem jinou kvalitu.

ŠTĚTEC II. na korektor - došel za 32 dnů, cena 1,18 USD (asi 29 Kč)

Sáhla jsem po tomhle štětci, protože můj makeupový už mám hrozně dlouho, je taky rovný a bezvadně se s ním zapracovává jak makeup, tak i tekutý korektor. Tento mi padl do oka proto, že má dolíček na dané množství produktu a tím pádem se sníží spotřeba. Když jsem ho však vybalila, byla jsem okamžitě zklamaná, štětec je strašně řídký, nedovedu si představit tímto něco zapracovávat do pleti. Navíc je tím pádem docela savý a spotřeba produktů naopak stoupá. Po třech vyčištění začal ještě k tomu pelichat, takže štětin ubývá. I ten jejich materiál je takový zvláštní, jsou lesklé, tenké a divné na dotek.
Za cenu 29 Kč určitě nestojí, vydezinfikuji ho a najdu pro něj nějaké jiné využití v domácnosti, jak kosmetický štětec tedy určitě ne. Jediné, co je moc hezké je zpracování rukojeti, která skutečně připomíná dřevo, zda je ale vyloženě ze dřeva nepoznám (ale v popisu je uvedeno wooden). Nevím jestli je to typem štětce nebo jen výrobou, ale od tohoto prodejce určitě nedoporučuji.

ŠTĚTEC III. zkosený na oči - došel za 33 dnů, cena 0,46 USD (asi 11 Kč)

Štetců na oči mám dost, ale při projíždění produktů mě zaujal tím, jak se rozšiřuje a vypadá bohatě - opět chyba. Dostala jsem na pohled krásný, na dotek jemný štětec, kterým ale na oči nic nenamaluju. Štetinky jsou moc jemné, je jich málo, takže tím sotva něco naberete a rozmazat do ztracena se to tím nedá už vůbec. Jsem fakt zklamaná. Je fakt, že i po několika vyčištění nepadají štětinky, takže kvalita trochu lepší, ale zpracování příšerné. Jako kosmetický štětec neobstál, ale po vydezinfikování jsem pro něj našla uplatnění v kuchyni. Skvěle se s ním potírají sušenky či drobnější pečivo vejcem před pečením. Tím, jak je jemný to jde nádherně a rovnoměrně, za tu cenu dobrý kuchyňský pomocník. Alespoň něco, jinak ale fakt radši nekupujte.

ŠTĚTEC IV. tenký na linku - došel za 41 dnů, cena 0,32 USD (asi 8 Kč)

Jediný štětec, ze kterého mám radost. Doprava tedy trvala dlouho, ale je to krásně udělaný štětec s pevnými štětinami, dostatečným objemem, je plochý, pěkně zastřižený a nepelichá po několika vyčištění. Na linku asi přímo není, ale na nanesení stínů kolem oka a pod oko je super. Drží tvar, je lehký a krásně se s ním pracuje. Navíc si při koupi můžete vybrat z velkého množství barevných provedení (rukojeti samozřejmě). Cena je víceméně směšná, ale o to víc jsem byla spokojená. Tento jediný z mého výběru vám mohu opravdu doporučit. SIce si na něj asi chvíli počkáte, ale stojí to za to i za těch 8 Kč.

Po delší době jsem si pořídila další dva náramky na můj Mi Band 2, že si udělám radost. Nakupuji už jedině od prodejce Mijobs Official Store - je to oficiální distributor Xiaomi náramků a má je nejkvalitněji zpracované. U jednoho prodejce se mi stalo, že mi vypadl rámeček držící samotný Mi Band, další zase začal praskat na pásku, jeden zpuchřel, takže se mi protrhla dírka. Tyto jediné jsou opravdu držáci a nejsou o tolik dražší, než ty nejlevnější, poštovné zdarma je samozřejmostí, ačkoliv je delší čekací doba (v tuto chvíli uvádějí do 57 dnů).

NÁRAMEK NA XIAOMI MI BAND 2 - ČERNÝ S HRUBÝM POVRCHEM - došel za 36 dnů, cena 1,35 USD (necelých 33 Kč)

Jeden stejný náramek už mám, akorát nahoře měl červený okraj a já se nyní rozhodla si pořídit stejný, jen celý černý. Povrch do kosočtverců se mi moc líbí, je příjemný na dotek i hezky vypadá, navíc na něm není vidět každý otisk prstu. Co mi ale vyhovuje nejvíc je zapínání, které je zde vespodu, takže nehrozí, že si trhnete za kalhoty a náramek se rozepne. Objevila jsem ho docela pozdě, proto mám nakoupeno spoustu klasických se zapínáním zvenku, ale budu dokupovat tyto. Na zimu jsou ideální, jak máte dlouhé rukávy a bundu, i těch se zapínáním venku se může stát, že si ho rozepnete a stáhnete, u tohoto ne. Pasují do něj i stejné zapínací cvočky a vyrábí se široká škála barevných zpracování, takže si vybere opravdu každý. Náramky od Mijobs mohu plně doporučit a tyto úplně nejvíc, protože to zapínání je opravdu mnohem lepší. Cena je k tomu úžasný bonus.

NÁRAMEK NA XIAOMI MI BAND 2 - ČERNÝ S ČERVENÝMI KOLEČKY - došel za 32 dnů, cena 1,72 USD (asi 41 Kč)

Jako další mi padl do oka tento náramek se zvláštním zdobením. Jsem blbka a špatně jsem se podívala na zapínání, po tom předchozím jsem měla zafixováno, že má stejně zapínání. Bohužel ne, má zapínání zvenku, takže ho unosím asi až v létě, až nebudou dlouhé rukávy. Každopádně je to moje chyba, na fotkách i v popisu předmětu je vše správně. Vzhledově vypadá krásně, na ruce je moc hezký, příjemný, nic netlačí akorát barevné provedení je zde omezené. K dispozici je 8 dvoubarevných provedení, tento mi přišel nejhezčí. Uvidíme v létě, jak se mi bude nosit. Ale doporučit ho určitě mohu, protože je originální a moc pěkný.

ČAJOVÉ SÁČKY JEDNORÁZOVÉ - došly za 51 dnů, cena 1,50 USD (asi 36 Kč) a 1,54 USD (necelých 37 Kč) za 100 ks

V jakém jsem žila vesmíru, že tohle neznám? Netuším, ale polepšila jsem se.
U ceny máte napsané dvě částky, je to z toho důvodu, že jsem si objednala na zkoušku dvě velikosti sáčků, menší a levnější mají rozměry 7 x 9 cm, větší o korunu dražší mají rozměry 8 x 10 cm - u obou se jedná o cenu za 100 ks - takže jedna konvice čaje za 37 haléřů? No nekup to ☺
Narazila jsem na ně náhodou v aplikaci Aliexpress, myslím že mi dokonce naskočili jako reklama. Každopádně my doma i v práci bojujeme s různýma sítkama (kovovýma, silikonovýma - i z Ali), protože pijeme v kanceláři (s paní ředitelkou) i doma s přítelem dokola sypané čaje, sáčkové kupované moc nemusím - ale to teď dostává jiný rozměr. Větší jsou jak dělané na naší konvici a prostě nasypete čas, zavážete a louhujete, dávám do nich i zázvor, abych nemusela vybírat kousky z konvice. Je to strašně praktické, úplně úžasné, na dně skleničky nejsou žádné kousky čaje, do krku se vám nezapichuje tyčinka ze stonku čaje a prstem v hrnku nelovíte zázvor.
Já jsem z nich nadšená, cena je prakticky žádná, funguje to jak má, usnadňuje nám to denně život a o tom přece vychytávky jsou. I když to možná některým z vás bude připadat jako hloupost, nač se zlobit nad drobnostmi, které vás rozčilují, když existuje řešení. Zde tedy všemi deseti doporučuji, protože to má široké využití - na koření do omáčky či polévky (prostě vytáhnete pytlík a nelovíte pepř), na čaj, na zázvor či citron do čaje (krájený či strouhaný) a věřím že spousta z vás najde mnoho dalších využití. Objednala jsem další 2 balení na zkoušku jié rozměry a těším se až přijdou. Je opravdu radost, dělat si teď dobrý sypaný čaj. (Kupuji většinou v Oxalis - tam mají rozmanité druhy, voňavé a moc dobré.)

Myslím, že lépe to ani zakončit nešlo. Doufám, že i vy díky mě někdy najdete něco, co se vám hodí a pak jste třeba rádi, že to máte. Já to tak mám také a sbírám inspiraci jak jen brouzdáním po Ali nebo i na YT na různých kanálech zaměřených na nákup z asijských eshopů (Wish fakt nemám ráda). Čekám opět na další balíčky, takže je možné, že pro vás brzy ozkouším další věci ☺

Dědictví Lauensteinů - Ricarda Jordan

Po delší době jsem v knihovně sehnala dualogii Hrabství Lauenstein od Ricardy Jordan. Od chvíle, kdy jsem četla sérii Tajemství porodní báby od Sabine Ebert, jsem tyto knihy toužila přečíst, protože se tyto dvě série dost porovnávají a prý jsou si podobné. Tešila jsem se, že si užiju historické romány a zde máme první díl.

Název: Dědictví Lauensteinů

Název v originále: Das Geheimnis der Pilgerin
Autor: Ricarda Jordan
Překlad: Jarmila Doubravová
Rok vydání: 2013
Počet stran: 520
Nakladatelství: Knižní klub
ISBN: 978-80-242-3921-7

Gerlin z Flakenbergu byla vychovávána na královském dvoře, u Eleonory Akvitánské a jejího syna Richarda, jako dvorní dáma. Její krása byla pověstná a známá. Když však zemřela její matka, byla povolána zpět na Falkenberg, aby se ujala hospodaření na panství. Její mladší bratři byli zatím moc mladí a její otec se strachoval, že pro ní nenalezne vhodného manžela. Když však dorazil židovský dohazovač Salomon z panství Lauenstein, otec zaslíbil její ruku mladému Dietrichovi, který teprve bude pasován na rytíře a jeho společenské a dědické postavení je zatím velice vratké. Ona jako mnohem starší a moudřejší mu má s tímto problémem pomoci. Po příjezdu na panství se však zakoukala do rytíře Floríse, který ji má chránit, avšak i k Dietrichovi pociťuje jakousi lásku, hlavně po svatbě. Po nějaké době se jim narodí syn Dietmar, ale Dietricha dožene jeho od dětství chatrné zdraví a umírá. Florís se Salomonem přísahají paní Gerlin věrnost a oddanost, kterou potřebuje především v boji proti Rolandovi (Dietrichovu strýci), který chce uzurpovat Lauenstein pro sebe. Jsou nuceni uprchnout a nejen bojovat o svůj život, ale hlavně o Dietmarův a protože Florís je nemůže následovat hned, cestují mezi židovskými i křešťanskými karavanami, kde nejsou v bezpečí ani jeden. Nesmí být odhaleni a potřebují se dostat do bezpečí příbuzných.

Hrozně moc jsem se na knihy těšila, jak jsem zmiňovala, mají být velmi podobné mé oblíbené sérii Tajemství porodní báby od Sabine Ebert. A s tím jsem také počítala. Brzy po začtení jsem však pochopila, že to byla velká chyba. Autorka nedostahuje ani v nejmenším té samé čtivosti. Nedařilo se mi začíst do příběhu, neutíkaly mi stránky, místy jsem se musela docela dost nutit k pokračování. Neříkám, že by kniha nebyla pěkná, napínavá nebo náročná na čtení - to vůbec. Avšak bylo tam hodně hluchých míst, kdy jsem se nudila, děj se neposouval, hodně popisů a celkově velký rozsah.

Tomu příspívala i er-forma vyprávění v minulém čase, kdy jako čtenář nemáte vyprávění z pohledu hlavní postavy, ale jako nezaujatého pozorovatele. To není zrovna má nejoblíbenější podoba knihy a i to, že tam probíhá jen pár změn prostředí, které nám mají doplnit vyprávění z pohledu osob mimo hlavní dějovou linii, mě moc nenadchlo. Bylo to totiž až ke konci, takže větší část knihy sledujeme čistě jen Gerlin a nevíme co se děje s ostatními.

Líbila se mi jednoduchost příběhu a celého děje - jasná zápletka s příjemným řešením. Vývoj postav byl také dobře zvládnutý, dobře propracovaný. A přestože se to celé odehrává ve velkém časovém rozpětí, nebyly tam zmatky, bylo to jasné a každá část byla ještě hezky uvedená časovou a místní informací. Kapitoly byly řazené v rámci každé této části, ale podle mě nehrály moc velkou roli v příběhu, bez nich by se to četlo téměř stejně. Já ráda dočítám při odložení kapitoly, takže mě to lehce pomohlo. Postavy mě nijak moc nepřirostly, ani neštvaly, Gerlin i Salomon mi byli sympatičtí, s Florísem jsem měla místy problém.

Rozsah mi přišel až přehnaně velký. Stala se tam velká spousta událostí, situací i komplikací a je mi jasné, že by se to nevměstnalo do dvousta stran. Ale bylo tam dost nudných míst, které jsem měla chuť a tendenci přeskakovat a stálo mě to hodně ovládání, abych to neudělala. Dost se střídaly nudné a napínavé části, i proto jsem se bála, aby mi něco neuniklo. Hodně oceňuji to, že se tam nic moc neopakovalo, ačkoliv vyřešení situací a bojů nemá moc různých možností. Avšak na druhou stranu jsem za celou knihu byla překvapená pouze jednou - v Paříži u mikve, i když zpětně jsem to možná čekala, dostalo mě to. To bylo jednou jedinkrát, jinak bylo vše předvídatelné, velká škoda.

Čtivost příběhu byla příjemná, ale jako na houpačce. V celkovém shrnutí jsem měla z knihy spíš pozitivní než negativní pocit. Svůj podíl na tom má i to, že autorka se v historii určitě vyzná a proto tam zapojila spoustu zajímavých věcí. Na konci pak najdete i doslov, kde vysvětlí mnoho otázek historie versus její kniha, mnoho věcí objasní i z oblasti společenských vztahů v té době. To mě osobně potěšilo, protože já sice studovala pár semestrů historie, ale ne každý to tak má a zná i pozadí doby, kdy se děj knihy odehrává. Prostě odpočinkový historický román s trochou červené knihovny.

Anotace

Dobrodružný útěk ženy, která riskuje všechno pro svou životní lásku.

Píše se rok 1192. Na hradě Falkenberg v Horním Falcku se Gerlin z Falkenbergu na přání svého otce provdá za dědice hrabství Lauenstein, kterému je teprve čtrnáct let. Ačkoli její srdce náleží jinému muži - rytíři Florísovi, svého manžela má ráda a brzy mu porodí syna. Když však mladý hrabě nečekaně zemře, obrátí se osud ke Gerlin zády; vzdálený příbuzný jejího muže dojde k závěru, že nadešla příhodná doba k tomu, aby se zmocnil Lauensteinu. Pokud by Gerlin a jejího malého syna potkala smrt, jeho mocenský nárok by byl zajištěn. Gerlin nezbývá než se dát s dítětem na útěk. Čeká ji daleká cesta plná nebezpečí

zdroj

Moje hodnocení: Nebyla jsem z kniha úplně nadšená, opravdu jsem bohužel čekala víc, je to ale také má chyba. Nelíbila se mi tak, jako Tajemství porodní báby či jiné historické romány. Bylo to docela čtivé, ale roztahané, předvídatelné a pokaždé, když se v ději objevila výraznější změna, dalo se čekat, co bude dál. I přesto byl příběh milý, propracovaný a jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Ihned se vrhám na další díl - Návrat na Lauenstein, což nám předčasně ukazuje na to, kam se bude děj vyvíjet. Rozhodně se do opakovaného čtení této knihy nepustím, znám mnoho lepších historických románů. Zde také poprvé udělám výjimku a zatímco na DK jsem
udala 4 hvězdičky, protože tam poloviny nejdou, chci ukázat aspoň vám, že to nebylo srovnatelné s jinými knihami hodnocenými 4 hvězdičkami. Proto dávám 3,5, jinak se nemohu rozhodnout.

Slavní autoři a jejich neřesti (drogy, alkohol, sex a další) 1. díl

Někteří lidé zastávají názor, že knihy autorů, kteří nepropadli žádnému rauši či jinak nežili nezřízeným životem, nejsou schopni napsat velké dílo. Já si nemyslím, že by to bylo vyloženě nutné, stačí když má autor nadmíru fantazie a představivosti. I když ne vždy je to vrozené a tudíž je nutnost dopomoci si drogami, alkoholem či jiným prostředkem. My se dneska podíváme na prvních několik slavných spisovatelů, kteří něčemu z toho propadli.

Neberte to hlavně jako shazování něčích schopností. Vytvořila jsem tento článek jako parodii na bulvární články dnes. Nemá to nikoho urážet, ale ani si nic nevymýšlím, vše mám podloženo zdroji.

1) Stephen King

Začneme zostra a hned s mistrem hororu. Ten sám přiznal, že mezi lety 1979-1987 (nebo 1978 - 1986, zdroje se rozcházejí) užíval kokain a to do takové míry, že má okna i co se týče celých vlastních knih. Na druhou stranu to ospravedlňuje tím, že kokain ho zbavil silné závislosti na alkoholu. Tomu propadl ve velkém a sám se o tom jednou vyjádřil takto: "Když jsem psal Osvícení, pil jsem dost. Jestli jsem byl alkoholik, nebo nebyl, to posuzovat nebudu. Ale téma alkohol znám dobře. Nicméně hnacím motorem Doktora Spánku alkohol nebyl. Chtěl jsem se propojit s postavou malého kluka z Osvícení, Dannym Torrancem. A vzhledem k tomu, že alkoholismus se předává v rodinách, tak jsem chtěl zjistit, jestli si s tím syn poradí lépe než jeho otec."
Můžeme tedy být rádi, že dokáže v těchto stavech fungovat a navíc spolodit tak úžasné knihy. Jak by to vůbec mohlo vypadat, kdyby alkohol či kokain neobjevil.

2) Edgar Allan Poe

Další výjimečný autor, který si pomáhal především alkoholem, nespíš i drogami. Jeho smrt je dodnes zvláštní, je možné, že i tyto návykové látky v ní sehráli svou roli, kdy z důvodu překrvení mozku byl několik dnů v kómatu, než vydechl naposledy. Pán hororu trpěl depresemi, nejspíš způsobené právě alkoholem, na kterém byl silně závislý. Díky němu přišel i o práci a dostal se do hluboké bídy ještě za svého života. A to i přesto, že v té době byl Havran již publikován.

3) Ernest Hemingway

Jeden z nejznámějších autorů 20. století se proslavil svými romány z prostředí války. Patřil k tzv. Ztracené generaci, získal Pullitzerovu cenu a Nobelovu cenu za literaturu. Přesto se potýkal s velmi silnou závislostí na alkoholu. Měnil jeho osobnost, způsoboval agresivitu a ztrátu sebeovládání. Stejně jako u jiných lidí ho alkohol dovedl do stavů deprese, které nejspíš vyústily až v jeho sebevraždu, o které se dodnes dost spekuluje. Byl nalezen s prostřelenou hlavou na Kubě, kam se stáhl. Byl to skvělý lovec a zbraně ovládal zkušeně - buď nehoda, nebo sebevražda. Byla to jeho vlastní puška, ale dopis na rozloučenou nezanechal.

4) Charles Dickens

Od alkoholu se vracíme zpět k drogám, protože autor Olivera Twista nebo Davida Copperfielda se potýkal se silnou závislostí na opiátech. Vánoční koledu napsal nejspíš v pořádném rauši. I když o tom nejsou obecně zmínky, ve viktoriánském období byl kokain velmi moderní a snadno dosažitelný. Navíc bylo v kurzu kouřit různé opiátové dýmky. Můžeme se jen dohadovat, jak velký vliv to mělo na jeho smrt v důsledku krvácení do mozku (mrtvice).

5) Robert Louis Stevenson

Posledním autorem v prvním díle je autor Dr. Jekyll a Mr. Hyde. Samo o sobě to vzbuzuje pocit, že střízlivý člověk tohle asi nevymyslel. A protože požíval kokain a ne zrovna s rozumem v léčebné míře, byl schopný napsat 60 tisíc slov za necelý týden. Právě román je toho důkazem - je v něm popsán účinek kokainu jak v krátkodobém oblažujím období, i v tom dlouhodobém, škodlivém a zničujícím. V rauši se z něj tedy stával tak trochu grafoman, po vyprchání však nebyly pocity úplně sluníčkové. Možná právě proto napsal zrovna knihu Jekyll vs. Hyde.

BONUS - Sherlock Holmes

První díl uzavřeme fiktivní postavou, kterou můžeme znát z detektivních příběhů z pera Arthura Conana Doyla. Ten mu v knihách přiradil závislost na kokainu. V té době byla tato látka velice rozšířená a je pravděpodobné, že i sám autor s ní měl co dočinění. Nicméně v knihách je závislost několikrát zmíněna a v knize Znamení čtyř je dokonce návod k jeho užití. Nebo lépe řečeno, popis toho, jak ho Sherlock užíval či přímo aplikoval: "Sherlock Holmes vyjmul hypodermickou injekční stříkačku z úhledné marocké kazety. Svými dlouhými, bílými, nervózními prsty zkontroloval útlou jehlu a vyhrnul si levý rukáv košile... šlachovité předloktí a zápěstí celé poseté a zjizvené bezpočtem stop vpichů…... zabořil se do sametového zvrásněného křesla s dlouhým povzdechem uspokojení." Můžeme se jen dohadovat odkud to autor byl schopen takhle pěkně popsat.

_^ZDROJE:

_{^{wikipedia.org}}

_{^{https://www.idnes.cz/kultura/literatura/stephen-king.A131206_162438_literatura_ts}}

_{^{https://svetuspesnych.cz/91-geniu-kteri-propadli-drogam/}}

_{^{http://www.adiktologie.cz/cz/articles/detail/69/45/Znami-uzivatele-kokainu}}

Každé řešení má svůj problém - Kerstin Gier

Další kniha od mé oblíbené autorky, je asi zároveň mou nejčtenější, za poslední rok jsem od ní zvládla sedm knih. Samostatná kniha mimo sérii je obsahově krátká a milá. Dosáhne i na ty ostatní, i když je z těch starších a tedy autorčiných spíš začátků?

Název: Každé řešení má svůj problém

Název v originále: Für jede Lösung ein Problem
Autor: Kerstin Gier
Překlad: Pavla Lutovská
Rok vydání: 2009
Počet stran: 256
Nakladatelství: Ikar
ISBN: 978-80-249-1195-3

Gerri má starší a úspěšnější sestry, navíc není blond jako ony. Je černou ovcí rodiny, nemá vysokou školu ani prestižní vznešené povolání, je totiž pouze spisovatelkou románu pro ženy. Táhne jí na třicítku, nemá stálého partnera (spíš žádného a už dlouho) a vyhlídky na děti mizivé. V rodičích podporu nemá, naopak oni na ní hledají sebemenší chyby, je vyvrhel a stydí se za ní. To vše vede k depresím, poslední kapkou je pak problém v nakladatelství, které stopne vydávání jejích románů. Rozhodne se to racionálně vyřešit sebevraždou. Všechno si naplánuje do nejmenšího detailu - zbaví se věcí, pronajme si pokoj v hotelu, vymyslí způsob jak to provede, dlouho dopředu píše upřímné dopisy na rozloučenou všem, kde sděluje, co by nikdy jinak neřekla, dojde si ke kadeřnici a nakoupí si krásné šaty, prádlo a boty, aby byla nalezena po smrti hezká. Vše však zkomplikuje její kamarádka, která je nevěrná manželovi a ostatně i manžel, co jí sleduje. Vše se pokazí a ona je konfrontována se svými dopisy na rozloučenou, které rozeslala předčasně. Nebyly nijak lichotivé a ona kromě vysvětlování, že je na živu (a nebylo to jen demontrativně pro upoutání pozornosti), se musí postavit tváří v tvář i upřímnosti, kterou v dopisech použila. Dopadne to jako pohádka a ze všeho se dostane, včetně nalezení svého prince?

Jak už sám název napovídá, jedná se o knihu, která je tak trochu postavená na hlavu. Větu "Každý problém má své řešení" je zde uveden z úplně opačného konce, ze stejného hlavní hrdinka bere svůj život. Dá se do toho vcítit, ale dost často se mi stávalo, že jsem u toho jen kroutila hlavou. I přesto jsem Gerri moc držela palce. Co je na této knize originální asi nejvíc a co si budu pamatovat asi napořád je vyjadřování Gerriiny matky, která své dcery Lulu, Ritu a Gerri splácává dohromady a oslovuje je touto míchanicí - Lurige, Rigelu a podobně. Našla snad všechny způsoby, jak to spatlat dohromady. U toho jsem vždy měla chuť vyprsknout smíchy.

Styl, který mám u autorky tak moc ráda, zde není úplně výrazný. Je vidět, že kniha pochází z jejích téměř až začátků, přirovnala bych ho například k Mafii matek. Ale je to opět moc milá knížka, příjemná a spíš oddechová. Spojení témata sebevraždy a komediálního podání - to ani jinak dopadnout nemohlo. Ano, mohla to být katastrofa, ale autorka je úžasná a zvládla to bravurně. Kniha se četla velmi příjemně, ale neměla jsem u ní chuť ani nutkání číst dál a dál. Sáhla jsem po ní na cestách do práce a z práce, doma už tak chuť nebyla.

Trochu mě to svádí k výrazu nemastná neslaná, ale to bych jí křivdila. Něco koření tam určitě je, není to žádná náročná literatura, ale opravdu mi zrovna tahle kniha moc nesedla. Svou vinu na tom určitě nese i dočtená série Naslouchač od Petry Stehlíkové, po níž mi vše přijde plytké a nijaké. Proto je nutné to brát s rezervou, protože nebýt toho, určitě bych knihu vnímala jinak. Je totiž psaná mile, hezky, příjemně a čtivě. Rozsah má tak akorát - žádný dlouhý román ani krátká povídka, je příjemně věcná (neukecaná). Akorát na rozvedení děje, rozuzlení i cestu k němu.

Charaktery postav mě tentokrát nenadchly. Obvykle mám jednu dvě postavy, co se mi nelíbí a štvou mě, zde to byla většina. Někteří mě vyloženě iritovaly - Ole, Lulu, Gerriini rodiče a další. Nenašla jsem si v tom žádnou úplně spřízněnou postavu, jen Gerri a Charly mi přišly sympatické a když to přeženu, tak jediné ony byly normální. A možná ještě Ulrich. Jinak mi byly postavy protivné a u to mi kazilo pocit ze čtení a možná proto jsem se nevracela ke knize tak často, jak bych chtěla. A vlastně ještě množství pravopisných chyb - chybějící písmena ve slovech nebo shoda podmětu s přísudkem. To mě štvalo hodně.

Anotace

Gerri plánuje spáchat sebevraždu, ale předtím ještě napíše dopisy na rozloučenou spoustě příbuzných a známých - a nezachází v nich s pravdou právě v rukavičkách. Shodou okolností jí ale sebevražedný plán nevyjde - a Gerriin život se ze dne na den stane opravdu napínavým dobrodružstvím. Neboť není snadné vypořádat se se svými blízkými, když vědí, co si o nich skutečně myslíte!

zdroj

Zajímavost: Na motivy knihy byl v roce 2017 natočen německý film Zmatkářky: Každé řešení má svůj problém. Bohužel má velice nízké hodnocení 45% a nejspíš to nebude nic extra. Ještě jsem ho neviděla, ale už jen to, že jsem o něm ještě nikdy ani nezaslechla.

Moje hodnocení: Slabší výtvor Kerstin Gier, tragikomedie vyvíjející se do červené knihovny s prvky "popelkovského" závěru. Asi tak bych shnula tuto knihu. Líbila se mi, ale čtení jsem si neužila, chyby mi tam dost vadily a ani většina postav mi nesedla. Svým způsobem jsem ráda, že mám knihu za sebou i přestože byla čtivá, milá a velmi příjemná. Autorka skutečně psát umí, ale s jejími novými knihami se to nedá srovnat. Asi se už nebudu více pokoušet proniknout do starších knih, ale budu očekávat ty nové - tam je jistota úžasného počtení. Dávám neutrální hodnocení - 3 hvězdičky a vracet se k ní nebudu. Autorka však i přesto zůstává mezi mými nejoblíbenějšími.

Vychytávky v kuchyni

Budu se vám snažit shrnout to, co jsem si za delší časový úsek pořídila do kuchyně za vychytávky. Většinu z nich můžete znám z mých nákupů na Aliexpress, které najdete ZDE. Nyní je mám však dlouhodoběji odzkoušené a proto jim věnuji speciální článek. Pokud byste si danou věc chtěli pořídit, u každého produktu bude odkaz na Aliexpress (klikněte na název předmětu), nebo stránku, kde jsem produkt koupila. Stejně tak se dá sehnat ale i například v Tescomě nebo jiných obchodech s kuchyňskými potřebami, tam si to ale budete muset najít sami. Kdybyste chtěli pomoct - přes komentář či zprávu autorovi v Menu na pravé straně napište - a já vám ráda pomůžu hledat.

1) Loupačka na česnek

Dlouho jsem váhala s pořízením a byla to chyba. Je to super silikonový skladný pomocník k loupání česneku, jen to chce se s tím naučit. Poprvé jsem moc tlačila a česnek prakticky předrozmačkala. Stejně však poslouží i malá sklenička například od jogurtu s víčkem, kdy se tam stroužky zavřou a třese se s tím. Dá se v domácích podmínkách nahradit, ale jako rychlá pomoc, proč ne?

2) Zatavovačka na otevřené obaly potravin

Věc, o které jsem si myslela, že je nepostadatelná. Každý to zná - otevřete pytlík s těstovinama, brambůrkama či čímkoliv jiným a spotřebujete polovinu. Je nutné obal zadělat tak, aby se při hrabaní ve špajzu obsah nevysypal. Skleněné nádoby jsou krásné, ale drahé a zabírají hodně místa, což je v malé kuchyni nepraktické. A tak jsem si pořídila tuto zatavovačku, která má podobu sešivačky, nažhaví se, přejedete po okraji a obal se opět zataví. Mělo by to tak být. Ale bohužel se nestalo, nebo stalo, ale asi jen 10x. Pak se drátek obnažil a nakonec přetrhl. Stejnou službu vám udělá kolíček nebo kancelářský klip. Za mě vyhozené peníze a nakonec i samotný produkt.

3) Silikonová lžíce na odkládání vařečky

Co si však rozhodně pochvaluju, je odkláací lžíce na vařečku. Tato silikonová vychytávka se stala mým oblíbencem. Nejen, že nemám zaprasenou linku a v rychlosti nehledám místo, kam si vařečku odložit (často pak končila v zubech), ale hlavně se tak snadno myje. Je ze silikonu a má skvělý povrch - i hodně zaschnutou omáčku či vejce smyjete jedním tahem. Má ouško k pověšení, takže je vždy po ruce a nezabírá místo v šuplíku. Je to sice drobnost, ale neskutečně při vaření i pečení pomůže. Navíc jsem pro ní našla i jiné využití - například při pečení do ní pokladám vejce, pak se nebojím, že se mi skutálí na zem. Je měkká, takže se do ní dá vzít i horký talíř z mikrovlnky a nebo na ní pokládám nakrojený citrón - vše se z ní snadno umyje.

4) Silikonová poklička na hrneček

Další drobností a asi i blbostí, která není úplně potřebná, ale ráda jí používám, je silikonová poklička na hrneček. Prvotní využití jsem pro ní našla při jakémkoliv namáčení (houby, rozinky, luštěniny) v hrnečku, na uchování čerstvého čaje a trochu i jeho teploty nebo na zakrytí a ochranu obsahu. Nepráší se mi přes noc do toho, nehrozí, že tam napadají drobky a párkrát mě to zachránilo i před nechtěným drcnutím do hrnečku, který by jinak skončil vylitím. Nic nevyšplouchlo, protože tam vzniká podtlak. V případě, že pokličku uchopíte za kočičku (držátko), zvednete hrneček i s pokličkou, odklopit se musí ze strany. Asi pro to nebudete mít takové široké využití jako jiné věci, ale mě tahle blbost přijde praktická.

5) Jednorázové sáčky na čaj / koření

O této vychytávce jsem se ještě nezmiňovala, ale brzy vyjde článek s dalšími Ali nákupy a tam se již dozvíte více podrobností. Sem je ale zařadit musím, protože i po nějaké době, co je mám doma, mě nepřestanou překvapovat svým využitím. Kromě tedy toho, že si můžete naporcovat sypané čaje dopředu a pak prostě jen vybírat, tak se tam dají i míchat různé příchutě a vůně. Stejně tak jsem je odzkoušela i na mletou kávu, jsou hodně jemné, takže ani lógr se mi do pusy nedostal. Ale co je nejdůležitější pro tento článek, už s nimi i vařím. Jsou skvělé na koření - velikostí je široký výběr - jak do omáček, polévek, tak i třeba na svařené víno. Můžete díky nic macerovat, ochucovat či jen aromatizovat co hrdlo ráčí a odpadá hloupá činnost - cezení či vybírání. Jsem z tohohle mého objevu neskutečně nadšená a věřím, že pro ně sami najdete tisíc a jedno využití. Navíc 100 ks vychází na necelých 40 Kč - prostě bomba.

6) Minist
ruhadlo

Jednou z prvních věcí, které jsem si pořídila do své nové kuchyně bylo ministruhadlo. Nejprve jsem ho koupila v domácích potřebách u nás asi za 40 Kč. Po objevení Aliexpressu jsem je začala kupovat tam a nejen sobě, ale i okolí. Stojí tam mezi 15 a 20 Kč a nikdy nestihne zreznout. Nemám ráda lisy na česnek a třeba zázvor mi na velkém struhadle vůbec nejde. Mini verze je ostrá a vždy po ruce, pak stačí opláchnout a nemusíte se párat z čištěním dírek v lisu. Používám ho na česnek, zázvor, čokoládu na dezert, na trochu sýru na jednu porci těstovin nebo na drobné nastrouhání do salátu. Je pravda, že ho nevyužívám tak často jako jiné věci, ale jsem ráda, že ho mám vždy po ruce.

7) Kosmetický štětec

Neťukejte si prosím na čelo, toto je poslední věc, kterou mám doma a opravdu využívám. Dlouho jsem sháněla péřové mašlovačky, silkonové a bůhví jaké jiné. Žádná se však nevyrovná dobře vybranému kosmetickému štětci - v kuchyni. Na potírání vejcem, vodou k zalepení kapsiček před upečením nebo třeba mašlování horkých perníčků vejcem. Na tohle všechno se mi naprosto nejvíc osvědčil kosmetický štětec ze syntetických vláken, samozřejmě vydezinfikovaný a pečlivě vypraný po cestě. Stojí kolem 15 Kč a vydrží neskutečně dlouho, zvládnou i hrubší vymývání a nepouští chlupy. Vybírám si širší štětce na oční stíny tzv. "blendící štětce", které pojmou větší prostor, jsou husté a mají delší chloupky. Momentálně mám v kuchyni dva, jeden co vidíte dole na fotce a druhý již pár let - primárně určený na čištění pórů na nose. S oběma jsem spokojená, měnit je určitě nebudu a už nemám zájem o jiné mašlovačky. Pokud chcete velký a s takovým malým se vám špatně pracuje, stačí vybrat štětec na pudr či makeup s delšími chloupky. Také mám v plánu ho pořídit čistě pro kuchyňské účely.

To by bylo z mých aktuálních vychytávek všechno. Na nic jsem nezapomněla, ale pokud by někdo měl další podrobnější otázky - komentáře jsou vaše, stejně tak zprávy pro autora v pravém boxu Menu. Věřím, že nikomu nebudou tyto věci připadat ujeté, žijeme přeci v rychlé a moderní době, kde na každou věc je milion produktů. Proto není divu, že se dají vymyslet jiná využití než ta, ke kterým jsou věci primárně určené. Používáte také takhle nějakou věci jinak, než ostatní? Určitě mi to napište do komentářů - ráda se nechám inspirovat. Mějte se krásně ☺

Knižní protiklady

Na IG a jinde jsem viděla pár knižních příspěvků, kde se jen dopíše název knihy nebo postavy do obrázku, kde je třeba nejlepší kniha, objoblíbenější kniha a tak dále. Ale protože já nemám ráda tyhle věci, kde se jen něco napíše, ráda k tomu vždy něco řeknu a odůvodním svou volbu. Proto není IG tou nejlepší volbou. Ale nechci vás o to připravit a sama si chci zkusit, jak tenhle formát bude vypadat na blogu - zkusím to tedy tady i s mou klasickou okecávačkou.

Nejlepší kniha

Zcela jistě je pro mě nejlepší knihou Naslouchač od Petry Stehlíkové. Dlouho (několik let) mě žádná kniha nedostala do kolen tak, jako tahle. A to doslova. Měla jsem chuť se vydat na cestu a hledat Ilanin svět, abych se zapojila. Nechtělo se mi jí opouštět a prolistovávám si oba díly (Naslouchač + Faja) doteď, pročítám si určité pasáže a nemohu se dočkat dalšího dílu. Snad na podzim opravdu vyjde.

recenze

Nejhorší kniha

Rozhodně to byla kniha Prázdné místo od J. K. Rowlingové. Ano, na mém blogu nenajdete ani recenzi na tuto knihu. Důvod? Nedočetla jsem to - jedna ze dvou knih za celý můj život, kterou jsem nedočetla. Chtěla jsem si oživit čtivost Harryho Pottera a tak jsem sáhla po románu Prádzné místo od stejné autorky. Chyba, chyba, velká chyba. Harry Potter je fenomén, polovina mého dětství a součást mého života i dnes, ale tohle byla katastrofa. Po sto stranách jsem nevěděla kdo je kdo, do každé stránky jsem se musela nutit, nic se tam nedělo, jen nedůležité popisy a vlastně nc důležitého. Dvakrát jsem odložila a vrátila se k ní, potřetí jsem to vzdala. Stydím se, ale kdyby to nemělo 550 stran, možná bych se donutila dočíst, ale takhle? Ne.

Nejlepší postava

Tady mi to dalo hodně práce si vybrat. Opravdu hodně, protože se ženskými postavami v knihách jsem dost často v symbióze a málokdy je mi některá vyloženě protivná. Stejně tak i u mužských postav, ale budu muset opět sáhnout do Naslouchače (+ Faja), protože tam bylo sžití opravdu nejsilnější. Samozřejmě se jedná o Ilan, se kterou jsem splynula v jednu bytost, měla jsem pocit, že tam skutečně jsem a jsem ona. I když jsem ne vždy souhlasila s tím, jak se zachovala - myslím spontánně a jak a co udělala, zpětně mi došlo, že bych se asi zachovala stejně. Jediné, čeho má víc než já, je odvaha. Takže nejen, že jsem s ní nějak propojená, navíc k jí ještě obdivně shlížím. Je to složité popsat, ale chvílema jsem jí brala jako reálného člověka, mou spřízněnou duši. A to se mi v takové míře ještě nestalo.

recenze

Nejhorší postava

Tady byla volba hodně těžká, většinou se mi nelíbily postavy v knihách, které napsal autor sám o sobě (například Ivanka Devátá, nebo Deník bulimičky, Dítě zvané "To"), ale to je mi nepříjemné vybrat už jen kvůli tématu. Ale přesto jsem zde zvolila matku Davida Pelzera právě z knihy Dítě zvané "To" i když se mi příčí nazývat jí matkou, byla to lidská hyena. Kdo by ale neuznal autobiografickou knihu, pro ně volím Celeste z knihy Tampa. Ta mi byla vrcholně nesympatická od začátku a její zvrhlé choutky mě děsily. Nejsem žádná světice, ale co je moc, to je moc. Navíc její myšlenkové pochody byly postavené na hlavu.

recenze - Dítě zvané "To"

recenze - Tampa

Nejlepší pár

U tohoto bodu to bylo hodně snadné, volím si porodní bábu Martu a rytíře Christiana ze série Tajemství porodní báby. Byli pro mě ztělesněním upřímné lásky, starostlivost, úcty a splynutí duší. Neskutečně jsem jim jejich upřímnou lásku nejen záviděla, ale i jí silně obdivovala. Byli trochu mým vzorem i inspirací. Když jsem si přečetla nejlepší pár, okamžitě mi to naskočilo a o jiném výběru jsem ani trochu neuvažovala.

recenze 1. díl - Tajemství porodní báby

recenze 2. díl - Osudy porodní báby

recenze 3. díl - Rozhodnutí porodní báby

Nejhorší pár

Snažila jsem se pochopit, z jakého pohledu je toto myšleno. Nejhorší, jakože se k sobě nehodili, nebo nejhorší jako dohromady, nebo že mi ani jeden nesedl? Dlouho jsem přemýšlela, jak to vzít a jak vybrat nejhorší pár pro mě. Nakonec to dopadlo opět na dva páry, i když v jedné knize. Mluvím o knize Falešní hráči od Zdeny Frýbové a obou manželských párech - Dvořákovi i Burgetovi. Jde o to, že ani jeden nebyl dokonalý, naopak oba byli malinko postavené na hlavu. V různých částech knihy se to střídalo, Alena Dvořáková byla asi nejhorší. Proto nedopadla také dobře. Tento manželský čtverec - dva manželské páry si zkřížili cestu - byl pro mě divnou záhadou, které však autorka umí popsat. Sama kniha je dokonalá a proto doporučuji přečíst.

recenze

To by bylo vše ke knižním protikladům. Jsem ráda, že se mi z každému bodu podařilo přiřadit alespoň jeden příklad. Opravdu hodně jsem se nad tím zamýšlela a dost to odráží mé přečtené knihy za poslední asi dva roky - jak ty starší, tak i aktuálně přečtené. Pokud byste chtěli také zodpovědet tyto dotazy, budu ráda, pokud se necháte inspirovat.