Návrat na Lauenstein - Ricarda Jordan

Ihned po dočtení prvního dílu jsem se pustila do pokračování. Druhý díl je zároveň i závěrečný, protože tato série je pouze dualogie. Nemyslela jsem si, že by mě mohl překvapit. A zda se moje výhledy potvrdily či ne? Více níž.

Název: Návrat na Lauenstein

Název v originále: Das Erbe der Pilgerin
Autor: Ricarda Jordan (pseudonym)
Překlad: Jarmila Doubravová
Rok vydání: 2014
Počet stran: 512
Nakladatelství: Knižní klub
ISBN: 978-80-242-4437-2

Gerlin s Florísem žijí v Loches spolu s Dietmarem a Florís je mu dobrým nevlastním otcem. Když se naskytne možnost ho nechat vychovat na královském dvoře, neváhají ani chvilku. Stává se z něj udatný rytíř a po návratu Gerlinina bratra Rüdigera se účastní nejen rytířských klání, ale i opravdových bitev. Roland stále uzurpuje Lauenstein a pojímá Luitgardu za ženu. Na jednom klání však potkává Dietmar nádhernou světlovlasou dívku - vílu Sofii. Později se dozvídá, že je to dcera uzurpátora Rolanda, ani to jim však nezabrání v mladé lásce. Zaslíbí se sobě navzájem, ale cesty osudu je rozdělí. Dietmar se vyznamená v bojích po boku krále a získá tak prostředky i rytíře na obléhání Lauensteinu a vymáhání hradu zpět do svých rukou. Gerlin s Florísem mu stojí po boku, ale Dietmar si celou dobu myslí, že je Sofie je uvnitř hradu a drží se stranou. Ta zatím dlí uprostřed války na dvoře Roladova přítele. Svedou je cesty dohromady? Nebo bude na vše pozdě, stejně jako u Gerlin? Prozradím ještě, že se "na scéně" opět objeví několik osob, které bychom nečekali a zahrají znovu velkou roli v zapletenci moci a vztahů.

Pustila jsem se do druhého dílu hned po dočtení prvního. Ne vždy to tak dělám, ale zde jsem musela z jednoho prostého důvodu. Takové množství postav, pozadí, prostředí a informací - to bych brzy zapomněla. Ale jak jsem psala k prvnímu dílu, nijak extra mě to nenadchlo a tak jsem ani nic moc nečekala. Do příběhu se vracíme totiž po velmi krátkém časovém období a hledíme na to, co je nové. Čas tam taky běží příšerně rychle oproti prvnímu dílu - Dietmar je do asi 150 stran dospělý a zkušený rytíř. To mi malinko vadilo, ale opět je každá část uvedená místním označením + časovým rozpětím let. Pomáhá to orietnaci v ději.

Styl zůstal stejný, opět je kniha psána v er-formě v minulém čase a ani po skoro 900 stranách jsem si to neoblíbila. Více mě baví vyprávění z pohledu jednotlivých postav a ne nezaujatého vyprávěče. Připadá mi to méně osobnější než z pohledu hrdinů knihy. Čtivost mě nepřekvapila, i první díl byl docela čtivý a u druhého tomu nebylo jinak. Nebylo to však žádné strhující vyprávění. Neměla jsem chuť se ke knize vracet, četla jsem ze zvyku, nelákalo mě objevovat nové osudy, prostě jsem četla, dokud jsem to nepřečetla. Těšení se na vývoj děje se nekonalo. Škoda.

Děj se nám tu zaplétá také mnohem více, je tu mnoho a mnoho postav, informací, změn prostředí a všeho možného, co spíše ruší hlavní dějovou linii. Navíc je zde mnohem více zapojená politika a pozadí jednotlivých událostí - například válka proti albigentským v Okcitánii. Zatímco první díl byl tohoto více ušetřen a o to víc se autorka vyjádřila k problematice na konci v doslovu, zde je toho mnohem více v ději a proslov i když osvětlující, je krátký. Příběhu to spíš uškodilo, protože to působilo jako umělé natahování a hlavní děj ustoupil do pozadí.

Vztahy mezi jednotlivými postavami jsou trochu jako okopírované a to se mi nelíbí, čekala bych v takovém množství více rozličnosti. A upřímně rozsah opět téměř 500 stran mi přijde zbytečný. Ještěže to byla jen dualogie. Ale abych jen nekritizovala, autorka má skvělou schopnost jít k jádru věci a když je třeba bez okecávání vše popíše a vysvětlí. Na konci mi také zůstalo jen málo nezodpovězeného, což je zde skoro jako zázrak. Protože to množství informací je tak rozměrné, že bych se nedivila polootevřenému konci.

Anotace

Pokračování titulu Dědictví Lauensteinů.

U příležitosti korunovace Fridricha II. se setkají dva mladí lidé - rytíř Dietmar z Ornemünde a krásná Sofie. Zamilují se do sebe na první pohled, ale jejich sňatek je nemyslitelný. Sofiin otec si totiž neprávem přivlastnil statky Dietmarovy rodiny a pokusil se dokonce zabít jeho rodiče. Když se Dietmar rozhodne podstoupit riziko a dobýt své dědictví zpět, má to nedozírné a hrozné následky, které se nedotknou jen obou zamilovaných.

zdroj

Ukázka

Do sálu vešel plavovlasý rytíř, vysoký a svalnatý. Měl jasně modré oči a úsměv, který se navždy vtiskl do Sofiina srdce.

Sofie se zvedla. "Vy?" prohodila hluše. Mladík k ní přistoupil. Oči se mu rozzářily, zatímco z dívčiny tváře vyprchala všechna barva. Jako ve snách slyšela Flambertův hlas. "Má paní, smím vám představit… tomuto pánovi vděčím za svůj život. V té včerejší bitvě…" Ale Sofie ho neposlouchala. Fascinovaně hleděla do Dietmarovy tváře. Její někdejší nápadník dospěl a zmužněl. Vybavila si, že se mu ve tváři dělají dolíčky, když se usměje. Nebyl tak hezký jako Flambert, ale byl vždy jemný a přívětivý, byl…

"Sofie…," vypravil ze sebe konečně Dietmar.

"Vy se znáte?" podivil se Flambert. "Pak víte víc než já. Já znám tohoto pána jen křestním jménem."

Sofie se zhluboka nadechla. Pak nasucho polkla. "Je to Dietmar z Ornemünde na Lauensteinu," pronesla. "A zabil mého otce."

Moje hodnocení: Jsem ráda, že je tato dvoudílná série za mnou a chci říct, že porovnávání se sérií Tajemství porodní báby je zde nemístné. Sabine Ebert svou pentalogii popsala neskutečně čtivě a poutavě, že se mi nechtělo odtrhnout. Tohle nemělo ani z poloviny takový spád a vůbec si mě to nepřitahovalo. Nemůžu říct, že by to bylo vyloženě špatné, je to pěkná historická romantika - červená knihovna, ale znovu se do toho určitě nepustím. Představy mi to nenaplnilo, i když druhý díl se mi líbil o kus víc. Proto ho také musím zhodnotit lépe - 4 hvězdičky. Ačkoliv se mi to k některým stejně hodnoceným knihám nezdá úplně fér. Mám moc ráda historické romány, tenhle byl ale z těch slabších.