Vždycky slyším nějaké "ale"

Nad tématem týdne jsem se tentokrát zamýšlela hodně dlouho, nechtěla jsem vůbec nic vymýšlet, prostě mi nesedlo. Ale dnes v noci jsem nemohla usnout a tak jsem přemýšlela a přemýšlela a dostala jsem nápad, jak se dá toto téma pojmout ve věci, která mě irituje už delší dobu. Sice v tomto článku nenajdete ironii, na kterou jste asi zvyklý z podobných článků, ale zato je to opět vše pojato s lehkou nadsázkou, proto to určitě neberte nijak smrtelně vážně

Nevím, jestli je to jen můj náhled na věc a děje se to jen v mé hlavě (víc si toho všímám), nebo je skutečný problém dnešní poslední doby. Já sama spojku odporovací "ale" používám ve svých článcích docela často a není to problém. Jenže v běžném životě ve svém okolí slovo "ale" slýchám na můj vkus až moc často a ve věcech celkem důležitých a v kontextu především "ale to nejde", "ale to nemůžu" a nebo "ale to nezvládnu". Přestali si lidi věřit?

Nebo je v tom jiný háček? Já osobně se zrovna tohle slovo v běžném životě a tomto významu snažím používat co nejméně a jen, když opravdu cítím, že je to nutné. Vždyť je přeci tak snadné říci "zkusím to" nebo "pokusím se" a opravdu do toho jít a ono to většinou vyjde. A pokud ne, tak buď hledat jiné řešení a nebo prostě na rovinu říct, jak jsem se pokoušela a že se nepodařilo. Když slyším slovo "ale" předem tak mám chuť na místě vybouchnout.

Další možnost mě napadá, že to má něco společného s pohodlností. Na téměř vše existují firmy, které to udělají za vás, na všechny problémy najdete na internetu řešení (ať už pomůže nebo ne) a není potřeba se nijak extra snažit namáhat hlavu? Netuším, já se snažím si se vším poradit sama a vymyslet si to po svém, řešení někoho jiného považuji za poslední možnost a pokud jí využiju, stejně si ho zkusím nejdřív najít, než řeknu "ale to nejde".

Poslední možnost je, že si lidé skutečně začali méně věřit a tím pádem se i přestali snažit. Nezobecňuji to a nevztahuji to na všechny ostatní, věřím, že je pořád mnoho lidí, kteří přemýšlí stejně jako já a i ve svém okolí jich mám dost, jenže řady těch, co jednají přesně naopak se neustále rozrůstají a já se bojím, že následující generace bude už naprosto neschopná se čemukoliv postavit, protože si předem řekne "ale to nejde".
Vidíte to podobně? Nebo je to skutečně jenom v mé hlavě?

Důvěrnosti pod plachtami - Kerstin Gier

Po tom, co jsem přečetla od Kertin Gier První stříbrnou knihu snů a Mafii matek, hledala jsem další knihy této autorky v knihovně. Bohužel je momentálně vše rozpůjčované, jediná kniha, kterou sjem tam našla byly Důvěrnosti pod plachtami a tak jsem si řekla, proč ne?

Je to jedna z těch starších knih a už po přečtení anotace jsem si nebyla jistá, zda mě kniha vůbec nadchne, ale pustila jsem se do ní a za 2 dny bylo dočteno, takže je to spíš taková jednohubka, na jedno odpoledne a kousek k tomu.

Název: Důvěrnosti pod plachtami

Název v originále: Fisherman's Friend in meiner Koje
Autor: Kerstin Gier
Překlad: Jana Novotná
Rok vydání: 2008
Počet stran: 222
Nakladatelství: MOBA
ISBN: 978-80-243-3066-2

Příběh vypráví žena Judita, která se se svou sestrou Rebekou a kamarádkou Milou začíná účastnit plachetnických kurzů. Hned zezačátku začíná polemika nad tím, z jakého důvody ženy kurz budou navštěvovat a vítězí nejspíš seznámení s mužem. I přesto, že Rebeka je šťastně vdaná a má dítě, Mila má sebevědomého Burgharta, co se k ní chová opravdu odporně, akorát Judita je sama a chce se za každou cenu s někým seznámit. Samozřejmě se toho dozvíme i spoustu o jejich životě, ale zabředáváme silně i do života ostatních členů kurzu. Nejvíce ženy zaujme vedoucí kurzu Stefan, kterého ale Judita prakticky zezačátku odhalí jako dealera drog. Životy jednotlivých členů plynou svým vlastním životem, jen někteří se druží více mezi sebou.

Když nadejde čas odjezdu na závěrečné zkoušky, kde mají členové strávit 14 dnů na moři na dvou plachetnicích, pak nahlédnou i do soukromého života ostatních a je co porovnávat. Nejvíce vtipných a trapných situací se odehraje právě během těchto dou týdnů a nakonec se přeci jen někomu podaří splnit si tajný sen.

Zezačátku mě kniha moc nebavila, docela mě zklamala, ale i tak se tam objevilo několik situací, kdy se člověk srdečně zasmál. Nejvíce mě iritovala postava Burgharta spolu s Milou, kdy mě štvalo, jak on se k ní chová a že ona si to nechává líbit. Když však nastal zlom a Mila pochopila, že takhle to dál nejde a začala to řešit, nebyla nouze o srandu.

Asi v polovině se to zlomilo a já příběh dočetla na jeden zátah, protože jsem pořád chtěla vědět, jak to nakonec dopadne. I tak mě ale autorka docela zklamala, očekávala jsem opravdu něco jiného a navíc mi přišlo, že příběh je lehce vynucený. Často jsem si v průběhu čtení říkala, že už dvacet stran dopředu jsem tušila, jak se to vyvine. Chápu, že 200 stran nedává možnost příběh nijak extra rozvádět a občas mi přišlo, jakoby byly určité pasáže prostě vyškrtnuté a mě tam teď chybí.

Další věc, která mi vadila, byly pravopisné chyby, které jsem tam našla. I když jsem si už zvykla, že i během čtení prostě sem tam knihu odhalím, zde mi to vadilo dost. O to víc, že kniha byla vydána v mém oblíbeném nakladatelství Moba, která v dnešní době vydává knihy prakticky bez chyb.

Závěr knihy byl předvídatelný, ale i tak jsem byla ráda, že to tak skončilo. A také se mi poslední část knihy líbila nejvíce, měla spád, nenudila mě, byla opravdu plná zábavných i trapných situací, při kterých se člověk opravdu nasmál. Líbila se mi rozmanitost charakterů, které autorka dokázala dobře popsat a které se právě v závěru knihy projevily naplno. Kdyby taková byla celá kniha, určitě bych z ní byla nadšená. Takto mě ale bohužel opravdu dost zklamala a budu dále už váhat, kterou knihu od autorky si přečtu. Bohužel je mi to moc líto, ale věřím, že další knihy od Kerstin Gier mi vrátí chuť do její tvorby. Určitě ale budu vybírat z těch novějších.

Anotace

Judita, Rebeka a Mila jsou zralé na dobrodružství. Rebeka touží po vybočení z manželského stereotypu, Judita se bezhlavě zamiluje do instruktora plachtění a považuje ho za novodobého piráta a dobrodruha devadesátých let a Mila - ta se chce zkrátka naučit plachtit. A tak všechny tři vyrážejí s ostatními účastníky kurzu na rozbouřené moře. Nechybí zde manželské páry se svými nesnesitelnými vrtochy ani pořádně tvrdí mořští vlci. Spletitý a vtipný milostný trojpříběh budete číst od začátku do konce se zatajeným dechem.

zdroj

Moje hodnocení: Bohužel mě kniha opravdu zklamala, i když konec to trochu vylepšil. Knihu bych zařadila do červené knihovny, kdy jde opravdu pouze o to, ulovit muže. Prakticky od začátku a vše dopadne romanticky a krásně na plachetnici, i když vlastně jak pro koho. Jsou tam sice krásně popsané charaktery a životy lidí z naprosto rozdílného spektra, vše se odehrává v Německu a také určité části jsou tomu věnované (například debata o změně v německém pravopisu). Na autorku jsem rozhodně nezanevřela, jen si příště dám více pozor na výběr jejích knih. Bohužel ale knize vzhledem k těm ostatním nemohu dát více, než 3 hvězdičky.

Setkání se spisovatelem Vlastimilem Vondruškou

Včera jsme se vypravili s přítelem do knihovny s infocentrem v Kolovratech, kde se konalo setkání s českým autorem historických románů - Vlastimilem Vondruškou. Beseda byla nejen o něm, o jeho životě, spisovatelských začátcích, ale o dnešním dění u nás i ve světě a jeho návaznosti na historii. Beseda trvala přibližně hodinu a půl a byla neskutečně přínosná a poutavá, rozhodně mě donutila se nad spoustou věcí zamyslet. Nejen ohledně dění, ale ohledně mého myšlení a náhledu na život.

Pan Vondruška je velice milý a vstřícný, neměl problém mi podepsat moje vzácné knihy, které od něj vlastním - jeho úplně první počiny, které vydal ještě pod pseudonymem Jan Alenský. Sám obdivoval to, že je vlastním všechny, protože jak mi včera řekl - on sám vlastní od každého jen jeden výtisk a je za to rád. Navíc neměl problém ani s tím, se s kýmkoliv vyfotorafovat, prohodit pár slov a když jsem za ním na konci šla u poděkovat a podat ruku, byl nadšený a hrozně moc milý. Jsem neskutečně šťastná, že po autogramiádě po skončení divadelní hry Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, bylo toto setkání ještě srdečnější a milejší, takže určitě nebylo mé poslední a budu ráda navštěvovat dál jeho besedy se čtenáři, protože v něm autor vždy zanechává kousek svého srdce a je to z jeho slov i chování cítit. A to je nejdůležitější, já si ho velice vážím a na příště pro něj určitě připravím nějaké příjemné překvapení.

Veškeré akce, kde se můžete se spisovatelem setkat najdete na www.vlastimilvondruska.cz

Navíc POZOR! pan Vondruška potvrdil účast na festivalu SVĚT KNIHY 2018 a to 11.5.2018!

Přehled akcí v knihovnách v roce 2018

Talk-show (setkání s čtenáři)

9.4. Jablonné v Podještědí, Společenský sál v 17 hod.

10.4. Boršov, Obecní knihovna v 18 hod.

11.4. Dívčí Kámen, Obecní úřad Křemže v 18 hod.

12.4. Týn nad Vltavou, Městská knihovna od 18 hod.

17.4. Praha, divadlo Viola od 20 hod.

24.4. Ostrava - Fifejdy, Městská knihovna v 17 hod.

25.4. Opava, Knihovna Petra Bezruče v 18 hod.

26.4. Litomyšl, Zámek

2.5. Plasy, Městská knihovna v 17,30 hod.

3.5. Cerhenice, Environmentální centrum v 18 hod.

11.5. Praha 7 - Výstaviště, Veletrh Svět knihy, autogramiáda

15.5. Praha-Suchdol, Městská knihovna v 17 hod.

22.5. Klánovice, Nová Beseda v 19,30 hod.

23.5. Špindlerův Mlýn, Městská knihovna

24.5. Trmice, zámek

5.6. Brno - Žabovřesky, KD Rubín v 18 hod.

7.6. Malšice, Galerie městyse Malšice v 18 hod.

11.9. Nýrsko, Kulturní a informační centrum v 18 hod.

12.9. Vimperk, Městské kulturní středisko v 18 hod.

13.9. Prachatice, Radniční sál v 17.15 hod.

25.9. Cítoliby, Dělnický dův v 19 hod.

26.9. Jiříkov

27.9. Duchcov, Městská knihovna od 17 hod.

9.10. Karviná, Regionální knihovna Karviná- Mizerov v 17 hod.

10.10. Ostrava, Moravskoslezská vědecká knihovna v 16 hod.

11.10. Velké Opatovice, zámecký sál v 17 hod.

17.10. Rohatec, Kulturní dům v 18 hod.

18.10. Adamov, Městské kulturní středisko v 17 hod.

Pizza z pravého italského těsta

Jak jsem slibovala, přináším vám recept na mou osvědčenou pizzu. Název článku "Pravá italská pizza" jsem ale zavrhla, protože si myslím, že to co dávám nahoru a jak to vypadá není úplně italské, stejně tak ale dělám těsto podle italského receptu, která ale není dělaná z pravé italské mouky, je z klasické české hladké - i to by mohlo být pro někoho zavádějící. Každopádně je to těsto, které zraje v lednici celý jeden den a dá se suprově vytahovat do požadovaného tvaru, protože pokud chcete mít dobré křupavé těsto po upečení - nesmíte ho vyvalovat, ale vytahovat. Ale to už předbíhám.

Těsto jsem tedy dělala včera a nechávala dodnes zrát v lednici a jak to tak již bývá - zapomněla jsem ho vyfotit, ale je to prostě normální kynuté těsto. A zde je recept na 2 pizzy:

• 500 g hladké pšeničné mouky
• 10 g droždí - sušeného nebo čerstvého (je to jedno)
• 4 polévkové lžíce oleje (nejlépe olivový panenský, ale když je nouze - je to jedno jaký)
• 3 dl čisté vlažné vody
• 2 lžičky soli

Postup:
Odvážíme si mouku, přidáme sůl, droždí (pokud máme sušené), zalijeme vodou a necháme jí trochu vsáknout. Nakonec přidáme olej a zpracujeme v tuhé nelepivé hladké těsto.

Pokud máme čerstvé droždí, nejprvé ho rozmícháme ve vodě a dohroady vlijeme do mouky a soli. I tak čekáme chvíli, než se mouka vodu pohltí a pak přidáváme olej. V obou případech jde těsto krásně propracovat.
Vezmeme nejlépe skleněnou nebo porcelánovou misku, kápneme do ní olej a vymažeme. Do ní vložíme vypracované těsto, zabalíme do igelitového sáčku, aby těsto neosychalo a nenasávalo pachy z lednice. A necháme ho minimálně 24 hodin v lednici pomalu kynout - to je opravdu nutné, aby tam proběhly všechny procesy pomocí enzymů, které udělají toto těsto ve finále křehké a lehce stravitelné.

Druhý den je nutné vyndat těsto z lednice minimálně hodinu předtím, než s ním začnete pracovat. Těsto se musí na teplém místě probudit, aby se vám netrhalo a dobře se s ním pracovalo.

V tu chvíli, kdy s těstem začneme pracovat si ho vyndáme z misky (pokud jste dobře vymazali olejem, nebude to problém) a rozdělíme na polovinu. Každou polovinu si lehce poválíme do kuličky, tu si zploštíme na placičku, vezmeme do ruky a začneme po okraji mačkat, těsto se začne postupně vytahovat a vytvářet kruh. Já to nedělám na podložce, ani nepodsypávám, naopak si ruce kdyžtak potřu kapkou oleje, aby bylo těsto pořád vláčné. Když budete chvilku těsto dokola vytahovat, položíme si ho na linku a dovytáhneme i zbytek z prostředka, kde se zdá, že je těsta moc. Občas se mi stane, že se udělá dírka, ale tu prostě jednoduše zaplácnu kouskem z okraje nebo tak, není to na škodu. Nakonec je těsto místy téměř průhledné, opravdu tenoučké, o to bude křupavější.

Další důležitá věc je teplota pečení - musíte si uvědomit, že teploty kamenné pece většina lidí nemá šanci v troubě dosáhnout, proto si jí dejte předehřát na maximum a minimálně 10 minut ať na maximum i hřeje (u někoho je to 250°C a u někoho 270°C). Doba pečení je 7-10 minut.

Náplně:

na pizzu má každý rád něco jiného - my milujeme žampiony, cibuli, slaninu, šunku, mozzarellu, goudu, nivu a přítel ananas :D (já ještě kukuřici a olivy, ale to už by byl moc velký mix tentokrát)

Jako omáčku jsem vždycky používala buď pasírovaná rajčata, nebo kečup. Ale kolegyně v práci mi poradila smíchat půl napůl protlak s kečupem, dosladit a trochu naředit vodou a je to opravdu to nejlepší. Tedy takhle - nejlepší je udělat si vlastní sugo, ale na to většinou nemám čas, protože příprava je moc dlouhá. Ale pokud čas máte, určitě si ho udělejte, to je potom ta pravá pizza.

Pečeme tedy jak jsem říkala, v troubě vyhřáté na maximum a to 7-10 minut. Pokud jste udělali vše, jak je uvedeno, měli byste mít úžasnou křupavou a křehkou pizzu, která udělala bubliny stejě jako pizza z pizzerie. Pak už nezbývá než popřát dobrou chuť.

Saeculum - Ursula Poznanski

Včera jsem dočetla knihu od Ursuly Poznanski, moc jsem se na ní těšila, mám v knihovničce od této autorky ještě knihu Erebos, ale nejprve jsem se chtěla pustit do této. A dobře jsem udělala, téměř 500 stran knihy jsem přečetla za 3 dny a nemohla jsem se odtrhnout. Takže se pustíme do popisu.

Název: Saeculum

Název v originále: Saeculum
Autor: Ursula Poznanski
Překlad: Vladana Hallová
Rok vydání: 2014
Počet stran: 480
Nakladatelství: Fragment
ISBN: 978-80-253-2226-0

Příběh začíná na středověkém jarmarku, kde se Bastian setkává se Sandrou a středověkou skupinou Saeculum, která se věnuje nejen boji s mečem, ale také larpům. Odjíždí do odlehlých končin bez civilizace, mají každý svou vlastní roli a středověké jméno, mohou u sebe mít jen a pouze věci, které se mohly vyskytovat ve 14. století a žijí 5 dnů po starých způsobech, zároveň hrají hry a plní úkoly. Bastiana pozvou na další larp a on tedy s nimi velmi brzy odjíždí. Dora, zaujímající ve skupině místo a roli čarodějnice, když se dozví, kam mají namířeno, se zhrozí a přemlouvá ostatní, aby nejezdili. Dané místo prý zatěžuje kletba, která je má dostihnout a nenechat je odejít zpět.

Vypráví si tedy příběh o dvou bratrech, z nichž jeden podvede druhého a pod záminkou ho v pasti zabije. Ještě předtím ale umírající bratr vyřkne kletbu, aby nejen on, jeho a otcova duše, ale ani celé panství nenalezlo klid. Poté celé panství opravdu postupně upadá, až všichni zapomenou, kde leželo. Lidé se těmto končinám vyhýbají a právě proto je tak vhodné pro Saeculum jako útočiště pro larp.

Hned poté, co jsou dopraveni na místo a odevzdají všechny výdobytky moderní doby, se vydává celá skupina do svého tábora, kde stráví následujících pět dní. Civilizace je neskutečně daleko, nemají u sebe ani telefon ani jiný komunikační prostředek. Bastiena si vybrali prý pro jeho lékařské vědomosti, ihned jsou vyzkoušeny jeho zkušenosti. Jedinou spojkou se světem jim je vedoucí tým, který pro ně vše plánuje a organizuje. Avšak prakticky hned první večer se ztrácí první z nich, při jeho hledání se ztrácí druhý člen a během noci i Sandra, která sem Bastiena přivedla. Všichni se začínají bát a navíc neustále nacházejí vzkazy na kůře odkazující na kletbu, ke kterým se ale organizační tým nezná. Dojde k několika těžkým zraněním a nakonec jsou všichni tak vyděšení, že neví co dál, tak se uchýlí do jeskyní, kde zjistí, jak moc je bratrská kletba pravdivá. Nebo v tom nakonec má přeci prsty pouze člověk?

Je těžké knihu popsat, protože je opravdu hodně obsáhlá, je tam mnoho detailů, které vás přímo přenesou do nitra skupiny, tušíte jak ostatní přemýšlí, co si asi myslí a co se tam odehrává. Navíc se střídá vyprávění z pohledu několika osob, ale toto vyprávění se nepřekrývá. Nejčastěji je to z pohledu Bastiana nebo Iris. Díky tomu knížka není chaotická, je přehledná a prakticky se čte sama. Avšak já jako milovnice středověkých románů a detektivek, jsem se nedočkala klasické středověké atmosféry ani jeho náznaku, což mě trochu mrzelo.

Myslím si, že autorka využila potenciálu příběhu úplně na 100%, vytěžila z toho maximum a ze závěru jsem si prakticky sedla na zadek, ačkoliv mi toto řešení několikrát problesklo hlavou, pořád jsem věřila, že to bude jinak a že to nedává smysl. Nakonec to do sebe ale všechno zapadlo a mísilo se ve mě zadostiučinění a spokojenost, že to dopadlo zrovna takhle.

Díky popsaným detailům a celkově stylu, kterým je kniha psaný, má člověk skutečně pocit, že tam je a řeší záhady současně s členy skupiny. Plně si uvědomuju, že nejsem až tak úplně cílová skupina, pro kterou byla kniha napsána a vydána, ale i tak se mi moc líbila a jsem ráda, že jsem si jí přečetla. A co chci nejvíc zdůraznit, je to po delší době kniha, ve které jsem nenarazila ani na jednu pravopisnou chybu, za což určitě tleskám.

Anotace

Strávit pět dní v hlubokém lese a zkusit žít jako ve středověku vypadalo jako

výborný nápad. Bastian by si však tento zážitek v klidu odpustil. S účastí

na výpravě souhlasil jen kvůli své lásce Sandře. Parta dobrodruhů se vydává na cestu i přesto, že místo, kde chtějí tábořit, bylo kdysi prokleto. Staré povídačky o tom, že kdo do lesa vstoupí, nevrátí se už zpět, nikdo nebere vážně. Během první noci přijde prudká bouře a z tábora zmizí první člen výpravy. Zbydou jen podivné vzkazy vyryté do kůry stromu. Když se ho ostatní vydají hledat, začnou bloudit. Pak se ztratí další z nich…

Jak velkou udělali chybu, když nebrali varování vážně?

Nechá je les vůbec odejít?

zdroj

Moje hodnocení: Po nějaké chvíli jsem z knihy opravdu nadšená a zažila jsem zase ten pocit, když jsem dočítala poslední stránku, že je hrozná škoda, že už je konec. Určitě bych si dovedla představit i pokračování, ale to už je jiná kapitola. Pokud se vám dostane kniha do rukou, nenechte se odradit ani tloušťkou, ani měkkou vazbou, ničím a pusťte se do ní. Určitě stojí za přečtení. Proto nemůžu jinak, než 5 hvězdiček, protože z této knihy jsem opravdu byla nadšená a unesená zároveň.

Úprava rozcestníků v rubrikách

Zdravím zabloudivší lidičky a přeji všem krásný sobotní večer.

Dnes jsem dočetla knihu Saeculum od Ursuly Poznanski a jelikož jsem tu pak měla nějaké domácí práce, tak jsem vůbec neměla čas na recenzi, nebo na nic jiného. Ale s přítelovou pomocí (vydržel všechen můj křik dneska :D) se mi konečně podařilo dát dohromady rubriky na blogu a jejich rozcestníky. V GIMPu mi vytvořil nápisy a já si vyhrála s tou grafickou stránkou a hlavně nastavením odkazů. Líbí se mi to takhle mnohem více, sice Blog.cz se posunul kupředu a už je tam viditelná možnost podrubrik, ale vzhledově se mi to vůbec nelíbilo. Proto jsem se rozhodla si nastavit svůj vlastní "postaru". Snad se to více bude líbit i vám.
Druhá věc, kterou vám chci říct je, že v pondělí nejdu do práce. Huráááá! Máme už od pondělí ve škole prázdniny a tak jsem toho využila a vzala si dovolenou. Proto chci i trochu improvizovat a hrát si v kuchyni, takže se kromě recenzí na knihy můžete těšit i na recepty - jak sladké, tak slané. V plánu mám mazanec podle babičky, pizzu, nějaké to třené těsto (nemám formu na beránka, takže to půjde buď do bábovky, nebo do jiné formy) a asi budu muset uvařit i nějaké ty obědy pro přítele, takže pokud se mi podaří si něco vymyslet, určitě se o to s vámi podělím. Tak se těšte.
Zítra budeme u rodičů, takže nevím úplně, zda stihnu něco připravit, ale v poledne se už určitě můžete těšit na nějaké další články. Navíc jsem si dnes rozečetla rovnou další knihu - Důvěrnosti pod plachtami od Kerstin Gier a obávám se trochu, že to asi nebude úplně můj šálek kávy, no uvidíme.To je asi pro dnešek všechno.

Mějte krásný sobotní večer, užívejte si a brzy se zase budu těšit

Vaše LazyŠárka

Citáty

• O LÁSCE

• O KNIHÁCH

• O ŽIVOTĚ

• O PŘÁTELSTVÍ

• O SMUTKU

• NEZAŘADITELNÉ

Vaření a pečení

• STRAVOVÁNÍ

• RECEPTY - VAŘENÍ

• RECEPTY - PEČENÍ

• VYCHYTÁVKY

Knihy

• PŘEČTENO - RECENZE

• VLASTIMIL VONDRUŠKA

• KNIHY - VŠE KOLEM NICH

• TÉMA TÝDNE V KNIHÁCH

• BAZAR KNIH

TheLazyCat aneb JÁ

• O MNĚ

• BLOG

• MOJE NÁKUPY

Tajemný dopis

Sice už jsem psala jeden článek pro téma týdne - a to takovou mou stížnost a vypovídání se z problémů s Českou poštou. Ale toto téma mě přivedlo na nápad na povídku, takže se tématu týdne budu věnovat ještě jednou a to dnes. Snad se vám bude příběh líbit

Konečně se blížila k domovu, dneska toho měla za sebou skutečně hodně. V práci stres a nervy, běhala sem a tam a zařizovala a už nemohla skoro ani chodit, jak jí bolely nohy. Nenáviděla podpatky a dress code, ale tuhle práci potřebovala. Měla tehdy velké štěstí, že jí přijali. Teď už se ale jenom těšila, až se ze všeho doma svlékne, lehne si na gauč k televizi a objedná si pizzu nebo čínu a bude odpočívat. Ani na svého přítele neměla náladu, stejně by jí jen po telefonu utěšoval, že na ní zrovna nemá čas. Nemilovala ho, ale občas si spolu užili hezký večer. Přes noc zůstat nemohl, musel za manželkou a dětmi.

Ze zvyku se stavila ve schránce, vybrala reklamní letáky, složenku a dopis. Ani si nevzpomínala, kdy vlastně naposledy jí přišel dopis. I složenky platí přes internet, se všemi, s kým chce být v kontaktu, je přes sociální sítě nebo přes telefon. Když otevřela dveře bytu a sundala si boty, ulevilo se jí. Šla se opláchnout a po tom, co pustila televizi, vzala do ruky dopis. Nebylo na ní ani její jméno! Dopis byl určený nějaké Mili Müllerové, ulice byla sice trochu vybledlá, ale poznala, že to není nikde v jejím okolí. A snad ani v jejím městě. Směrovací číslo sedělo, ale město ne. Chvíli na něj zírala, otáčela ho v ruce a přemýšlela, co s ním. Papír vypadal velmi staře, razítko mělo divný tvar a nebylo téměř čitelné, stejně tak jako celá adresa působila tak nějak rozpitě. Zpáteční adresa uvedená nebyla. No co, až půjde odnést poštu z práce, vezme ho sebou a vrátí ho na přepážce zpět. Ať ho dodají tam, kam patří.

Dopis dala do kabelky a prakticky hned na něj zapomněla. Objednala si jídlo a usnula na gauči. Probudila se uprostřed noci, přelezla do postele a spala až do rána - ostatně jako téměř každý den. Až v práci narazila na dopis z předchozího dne a přidala ho k poště, co posbírala v práci. Na pobočce ho předala spolu s ostatním a upozornila na špatné místo dodání. A v tu chvíli to úplně pustila z hlavy. Po pár dnech ale dopis našla znovu ve své schránce. Ano, byl to úplně ten samý dopis, poznala ho podle skvrny ve tvaru fazole.

Celý večer přemýšlela, jak je to možné. Ulice nesedí, jméno také ne a přesto ze všech schránek v domě skončil ten dopis znovu u ní. I když má schránku kdesi uprostřed, jméno nemá ani podobné, prostě nic nenasvědčovalo tomu, že by měl dopis doputovat zpět k ní. Druhý den si přivstala a jako první zamířila na poštu. Paní na pobočce na ní v první chvíli koukala jako na blázna, když jí řikala, co se děje, pak si dopis vzala do ruky a chvíli ho studovala. Nakonec řekla, že dopis je starý nejméně 20 let, protože přesně tak dlouho se razítko otištěné na dopisu nepoužívá, navíc je už silně nečitelné, a že nechápe, jak se takový dopis mohl vůbec dostat k normální poště. Potom ještě zavolala doručovatelku, ale ta si prý žádný takový dopis nepamatuje. Nechala ho tedy znovu na přepážce a spěchala do práce.

Po cestě na to musela pořád myslet, ale jak se to na ní v práci hrnulo, odsunula to do pozadí. Když ale přišla domů, do schránky se radši podívat nešla. Ve skrytu duše tušila, že to není náhoda, že se to děje jí a z nějakého důvodu, proto jí nepřekvapilo, když se k ní dopis vrátil i potřetí. Ten večer, když ho držela v ruce, musela zjistit, proč se k ní vrací. Ptala se po domě, zda někomu něco neříká jméno z dopisu, ale doposud nic. Mezi posledními, koho se ptala ale byla nejstarší obyvatlka domu a ta se při tomto jméně zarazila. Pozvala jí i s dopisem dál a po tom, co jí nabídla čaj, se pustila do vyprávění.

Je tomu už hodně let, co tu Mili bydlela, nebyly jsme velké kamarádky, ale znali jsme se. Byla o pár let mladší než já a bydlela přímo nade mnou. Bývala velmi hlučná a občas jsme se kvůli tomu pohádali, ale jinak byla moc hodná. Měla přítele, ten s ní ale nebydlel, protože byl ženatý a ona se moc snažila, aby jí to nepřerostlo přes hlavu. Dva roky se vídali, moc si rozuměli, ale nevypadalo to jako láska. Jenže pak otěhotněla, ten poslední den jsem jí potkala uplakanou a pak byl najednou nahoře klid. Navždycky.

Když sousedka domluvila, sevřelo se jí srdce. Byla v podobné situaci jako Mili, musela být zoufalá, ale proč teď ten dopis přišel a co je v něm? Poděkovala, rozloučila se a šla k sobě domů, do bytu Mili, do svého bytu, přímo nad sousedkou. Nechtěla to dělat, ale po tom, co vyslechla, musela vědět o co šlo. Otevřela dopis. Vypadal skutečně staře, křehce a písmo bylo lehce rozpité. Bylo vidět, že písmo bylo mužské, velké táhlé pohyby a podpis David. Text byl krátký.

Mili promiň, nechtěl jsem být hrubý. Přemýšlel jsem a už s manželkou být nechci ani oficiálně. Začneme spolu nový život. Miluju tě. David

Když dočetla těch pár řádek, měla v očích slzy. Bylo to, jakoby ona a Mili byly jedna osoba. Vnímala, jak hrozně se musela Mili cítit, když jí z počátku odmítl. Nestihla si přečíst dopis, který jí David napsal. Zemřela zbytečně ...

Volání netvora - Patrick Ness

Konečně jsem se k této knize dostala, četla jsem na ní pár recenzí a slyšela o ní na YT kanále Klářiny knihy o ní mluvila tuším Áďa, tak jsem si jí konečně v knihovně půjčila a za necelé dva dny jí přečetla. A byl to opravdu silný zážitek. Nejvíc mě ale překvapilo, že je kniha v knihovně řazená do kategorie pro děti od 10 let - nemám ponětí, ale řekla bych, že děti v tomto věku rozhodně nemají šanci příběh plně pochopit, ale hlavně na ně musí působit mnohem silněji a depresivněji, než na dospělé, proto mi toto zařazení nepřijde úplně vhodné.

Příběh nám vypráví třináctiletý Conor, který se nemůže vyrovnat s tím, že je jeho maminka nemocná. Začne mít noční můry, které pokaždé končí stejně, jednou v noci ho však navštíví netvor, kterého se Conor ale nebojí. Domluví se, že netvor z tisu mu bude vyprávět tři příběhy a potom musí říct Conor netvorovi pravdu. Conor zezačátku neví, o co se jedná, ale souhlasí. Tak nastává doba, kdy každou noc 7 minut po půlnoci očekává netvora a čeká, co mu bude vyprávět. Není to však tak jednoduché. Navíc po tom, co se Conorovi určité věci ze snů promítat i do skutečnosti - nejen věci, maličkosti, ale i následky jeho chování. Nakonec je však rád, že netvora má, pomůže mu pochopit spoustu věcí, které se v jeho životě stihly udát.

Kniha je neskutečně silná, příběh úžasně napsaný a na konci jsem měla v očích slzy. Netvor je v každém z nás a každý z nás se ho snaží pochopit, někteří zcela ovládnout a jiní s ním zase bojují. Nebyl to však on, to zlo, to si musel Conor uvědomit a smířit se s tím, potom pro něj bylo snadné to přijmout a nějak se s tím začít vyrovnávat. Pochody, které se odehrávají v hlavě malého chlapce jsou popsány velmi poutavě. Nedovedu si představit, co musí dítě cítit, když vidí pomalu umírat svou matku, která prohrává svůj boj s nemocí.

Příběh mě odpravdu silně zasáhl, je tak krásně napsaný, avšak je zároveň surový a úzkostný, navíc i nádherně ilustrovaný. Nechápu, jak se autorovi podařilo nacpat do relativně krátkého příběhu tolik rozporuplných emocí. Pravda prostě není jen černá nebo bílá. Kniha mě okouzlila a jelikož jsem jí měla půjčenou z knihovny, hodlám si jí pořídit do své sbírky a určitě si jí přečtu opakovaně.

Anotace

Příběh o velké odvaze malého kluka, který se postavil svému největšímu strachu.

Třináctiletému Conorovi se do snů vkrádají noční můry. A jakpak by taky ne - jeho maminka je vážně nemocná, táta žije kdesi za mořem v Americe, babička ho pořád jen peskuje a spolužáci jsou tak trochu tyrani. Pak se rozhádá se svou nejlepší kamarádkou a zůstane na všechno sám.

Tedy, skoro sám. V noci, vždycky chvíli po půlnoci, ho totiž navštěvuje netvor - obrovitánský chodící a mluvící starý strom, který roste na kopci za domem. Postupně Conorovi vypráví tři starobylé příběhy a učí jej, že věci často nejsou takové, jakými se na první pohled zdají. A že naším největším nepřítelem je náš vlastní strach. Netvor chlapce ponouká, aby povyprávěl čtvrtý, poslední, příběh sám. Vlastně po něm chce tu vůbec nejtěžší věc - podívat se děsivé pravdě do očí. Dokáže to Conor?

zdroj

Moje hodnocení: Kniha byla pro mě opravdovým zážitkem a myslím si, že právě tou stopou, kterou kniha zanechá v nás samotných se hodnotí její kvalita. Nemohu dát více než 5 hvězdiček a tak je samozřejmé, že tento příběh si zaslouží každou z nich naplno. Určitě doporučuji každému, kdo si chce nejen přečíst nějaký poutavý příběh, který ho zasáhne, ale i tomu, kdo sám si neumí přiznat pravdu.

Dopisy aneb naše Česká pošta

Dnes pojmu téma týdne velmi netradičně a to tak, že se tu pokusím vypovídat ze stavu, který nám v práci momentálně panuje a co prostě musím vykřičet do světa.
Pro začátek chci podotknout, že poštovní doručovatelka u nás doma je skvělá, pečlivá a moc příjemná ženská. Vážím si jí jako osoby, která s ničím nemá problém, se vším si poradí a na všechno má řešení. Proto toto není určené na všechny zaměstnance ČP. Nyní ale už k věci.

Sama jsem chvíli pracovala pro Českou poštu (před více jak dvěma lety a asi 14 dnů, více jsem nedala na onom pracovišti) a vím, jak je to s listovním tajemstvím a co vše se při nástupu podepisuje. Dost by mě zajímalo, zda jsou s tímto noví zaměstnanci seznámení, či vůbec ví, co podepsali. Protože abych v práci ve schránce nacházela otevřené dopisy? Roztrhané obálky, popřípadě rozmočené od bláta, to mi nepřijde ani trochu profesionální! (Pro rýpaly - klíče od schránky mám pouze a jenom já.) Dobře, to jsem v lednu ještě vydýchala. Poté ale přišlo seznámení s naším novým doručovatelem. Paní, co to dělala předtím, už asi třetí za tenhle školní rok, byla ještě jakž takž v pohodě. Ale to, co přišlo tentokrát? Mám nahoře zvonek s kamerou a myslela jsem si, že nás jde vykrást bezdomovec a prý má doporučenou zásilku. Šla jsem dolů s razítkem a celkem se bála, pán zapáchal velmi silně, z úst mu táhly cigarety (jsem kuřák, ale tohle byl moc silný odér i na mě) jako kdyby zrovna dožvýkal vajgl a bez pozdravu po mě hodil balík dopisů za minimálně dva týdny. Po pečlivé kontrole jsem mu orazítkovala dodejky a rychle prchla.

Od té doby nám pošta chodila velmi nepravidelně, asi tak jednou za 10 dnů a byly tam i více jak 14 dnů staré dopisy, faktury apod. Takže samozřejmě po splatnosti, naštěstí nás penále zatím minuly, ale když jsem to chtěla jakkoliv s naší poštou řešit, nikdy jsem nebyla vyslyšena. Emaily nikdo nečte, infolinky nepomůžou, telefony na pobočce nikdo nezvedá v žádnou denní dobu a ani jinak nereaguje. Když chci osobně problém řešit a mluvit s vedoucí, nikdy není přítomná. Bohužel jsem si myslela, že horší už to být nemůže, ale jako vždy jsem se pletla. (Když si totiž myslím, že "horší to už nebude", vždy je mi dokázáno, že bude.)

Dopisy nadále chodily se zpožděním, ale s tím už jsem nějak počítala, ale najednou se mi začaly ve schránce objevovat cizí dopisy - nejen z okolních institucí, co mají stejnou ulici, ale i z jiných škol v okolí, či z jiné části Prahy, popřípadě soukromých osob z úplně jiné ulice. Nosila jsem to pokaždé zpět na poštu a vždy upozorňovala, že to není naše pošta a že na to mají dávat pozor, protože tam by mohly být věci, kterých by mohl někdo zneužít. Více jak měsíc beze změny.

Vše vyvrcholilo v pátek minulého týdne, kdy na mě odpoledne zazvonila starší žena a oznámila mi, že je z úplně jiné ulice, ale neustále jí doručovatel hází naší poštu do schránky a tak nám jí přinesla, aby nám to nechybělo, protože to měla po cestě! Obratem se však ptala, zda nemáme její TV program, co očekává a nějaké složenky, že jí chybí! Je toto možné? My si jako zákazníci ČP budeme jako na trhu vyměňovat poštu, aby měl každý to své? Jak si může doručovatel splést instituci a soukromou osobu? Přeci mu musí být jasné, že základní škola asi nesídlí v panelákovém domě! Evidentně ne!

V tu chvíli jsem toho měla dost a s paní ředitelkou jsme sepsali oficiální stížnost, posílat přes Českou poštu jí ale nebudeme!

Vlastimil Vondruška - knihy mimo série

Dnes se chci věnovat knihám pana Vondrušky, které se neřadí do žádné ze sérií. Já mám sice nejraději série, ale přečetla jsem i některé knihy mimo ně a i tak se mi určitě líbily. Ráda bych tyto knihy rozškatulkovala do tří skupin. Historické romány a povídky, literatura faktu a knihy věnující se politice.

Ne vše, o čem tu budu psát, jsem četla a proto se vám budu snažit dát vždy dobrý obraz - nejčastěji v této oblasti čerpám z webových stránek www.vlastimilvondruska.cz.
Navíc jsem vám vždy k popisu přidala odkaz na Databázi knih, kde si můžete přečíst více, či se podívat, zda knihu někdo nenabízí v bazaru. Stačí jen kliknout na název.

Historické romány a povídky

Klášterní madrigal aneb historie jednoho panství - líný život na příhraničním panství, kde je ústředním místem klášter, naruší královská listina o povýšení jedné vesnice na město. Bohužel se však nemohou shodnout na tom, která by to měla být, avšak neperou se o toto privilegium, naopak se mu snaží vyhnout a hází to jeden na druhého, až musí zasáhnout královská kancelář.

Ještě, že nejsem kat - jedna z mých oblíbenějších. Kniha nás zavede do renesanční Prahy, kde se student teologi dostane do potíží a je nucen se uchýlit ke strýci - rychtáři, pro pomoc. Do všeho se nakonec zamíchá i místní katovka. Příběh je psaný nádherně, moc mě to bavilo a přečetla jsem to jedním dechem. Navíc ke knize je i CD s hudbou Petra Traxlera z divadelní hry Ještěže nejsem kat aneb Gaudeamus konšelé.

Mezi tiárou a orlicí - přiznám se, že tuto knihu jsem nečetla. Děj se odehrává za krále Vratislava a vypráví o jeho životě, o boji Přemyslovců jejich vlastním i proti církvi. U této knihy dle popisu si myslím, že se pohybuje na hranici mezi románem a literaturou faktu, ale řekla bych, že nejlepší bude zařazení - historický román s faktografickými základy.

Krev na lopuchu - povídková kniha obsahující dvacet detektivních příběhů, které se odehrávají v různých částech českých zemí. Časově jsou příběhy zařazené od středověku až do 18. století. Kniha patří k mým velmi oblíbeným, jsem schopná jí přečíst za den. Příběhy jsou velmi rozličné, nápadité a velmi čtivé, takže rozhodně doporučuji jako oddychovou literaturu.

Krev na kapradí - druhá povídková kniha, tato má však dvě velmi rozdílné části. V první najdete osm detektivních příběhů, kde je hlavním hrdinou Oldřich z Chlumu - známý ze série Hříšní lidé království českého a jeho blízcí - panoš Ota, velitel Diviš, jeho žena Ludmila z Vartemberka a další. Druhá část je stejná jako v knize Krev na lopuchu a je v ní deset příběhů ze středověkých soudniček. A je stejně předchozí kniha úžasně čtivá a je to spíš také oddechové čtení.

Literatura faktu

České sklo - jelikož je pan Vondruška znalec českého skla a tuším, že se i zabýval jeho výrobou, vydal publikaci pojednávající jen o českém skle, jeho vývoji a zpracování, je doplněna bohatou obrazovou přílohou.

Církevní rok a lidové obyčeje - tato kniha nás zavede do toho, jak lidé vnímali liturgický rok. Součástí je kalendárium světců, receptář, slovníček pojmů a popis toho, co se v které části roku odehrávalo, jak lidé slavili svátky, co to pro ně znamenalo a jak jim vlastně rok ubíhal. Knihu jsem četla, ale nedoporučuji na klasické čtení, spíš průběžné prohlížení a třeba i porovnávání, protože je neskutečně plná informací a člověk, co do toho nemá hlubší vhled či již nějaké počáteční znalosti, by mohl být brzy přehlcen. Přesto knihu určitě doporučuji, protože jsou v ní věci, které by měl každý znát.

Etnografický slovník I. - zde pan Vondruška spolupracoval i s jinými autory, se kterými se snažil systemizovat názvosloví jedné z oblastí tradiční lidové hmotné kultury.

Intimní historie od antiky po baroko - jedna z velmi povedených knih, ve které se dozvíme, jak to lidé v celé historii měli s holením, česáním, čištěním zubů a podobnými intimními problematikami. Je to vše skvěle rozděleno, popsáno a navíc je čtenář zábavnou formou poučen o tom, co je pravda a co mýtus. Tento autorův počin se mi moc líbil a určitě mě pobavil, navíc to není nijak obsáhlá kniha, ale je v ní vše, co by nás ohledně této problematiky mohlo zajímat. Rozhodně stojí za přečtení, je velmi čtivá.

Katovny a mučírny - je publikace úzce související s detektivkami, které pan Vondruška píše nejvíce a to s vězněním, vyslýcháním, mučením a trestem smrti. Stejně tak s tím souvisí i problematika katů, jako nezbytného povolání ve městě.

Památky národní minulosti - publikace, která má sloužit jako průvodce expozicí Národního muzea - Histori českého státu a národa do roku 1948, která bylo možné navštívit v Lobkovickém paláci. Stejně tak jako publikace Průvodce historickou expozicí Národního muzea.

Sklářství - první česká kniha věnující se tomuto tématu a spojující popis výroby, technologie a zdobení s historickým vývojem sklářství v českých zemích. Stejně tak v něm můžeme najít jmenný seznam osobností, přehled skláren či třeba tabulku tvarů skla.

Slavné bitvy českých panovníků - děvět do podorobna popsaných bitev ze středověku či novověku, které sehrály nějakou roli v našich dějinách. Zajímavou formou je čtenář vtažen doprostřed bitevní vřavy, protože každá bitva je doplněna příběhem, který se k bitvě vztahuje, poté jsou doplněna historická fakta, je rozebrána příčina a důsledek, historické souvislosti a prostě vše, co si člověk přeje vědět. Primárně je to určeno pro mladší čtenáře, ale i dospělý člověk si tímto příjemným způsobem může doplnit znalosti, či si je jen oprášit.

Slovník starého zemědělského nářadí, nástrojů a strojů (1750-1914) - příručka pro odborné pracovní
ky v zemědělské oblasti a doplněná mnoha kresbami, popisem a terminologií.

Tradice lidové tvorby - publikace o hmotné kultuře v Čechách a na Moravě, je doplněna bohatými obrazovými přehledy.

Významná sídla české šlechty - je kniha, která se věnuje některým hradům a zámkům u nás a musím říci, že je to jedna z mých TOP knih od tohoto autora. Kromě toho, že jsem většinu těchto staveb sama osobně navštívila, se mi líbí i koncept a zpracování knihy, které je velmi podobné knize Slavné bitvy českých panovníků. Vždy je jako první beletristická povídka, která nás vtáhne nejen do dané doby, ale i do života na daném hradě či zámku. Poté si můžeme přečíst informace o založení, kdo tam sídlil, jak se sídlo vyvíjelo a podobně. Je to všechno hrozně krásně propojené, příjemné ke čtení a přitom se dozvíte spoustu nových věcí. Určitě doporučuji.

Zemědělské nářadí - další kniha věnující se zemědělskému nářadí. Tentokrát jde o průvodce sbírkovým fondem Muzea Šumavy.

Život staré Šumavy - kniha zaměřující se na život a jeho proměny na Šumavě a to od pravěku do prakticky 20. století, navíc je doplněna velkým množstvým fotografií (mezi jinými i dobovými)

Život ve středověku (edice OKO) - snad každý v mém věku a starší zná edici OKO. Jedná se o malé encyklopedie (možná i do kapsy), které se věnují nějakému tématu. Tuto sestavil pan Vondruška a snaží se v ní co nejlépe přiblížit život ve středověk se všemi jeho aspekty, a to velkmi čtivou a zábavnou formou.

Život ve středověku - Průvodce základními pojmy - je publikace, která je zpracována spíš jako slovník, kde jsou srozumitelně a jasně vysvětlené snad všechny pojmy jakkoliv související se středověkem - ať už ze života běžným lidí, liturgického roku, či církevního prostředí. Navícje vše doplněno názornými kresbami, což je úplně úžasné, sice to není publikace, kterou by si člověk přečetl jako jiné knihy, ale já si v ní listovala, zjistila jsem, co vše už vím a znám a co je pro mě nové. Pro lidi, co mají středověk rádi jako já, je to možná až nezbytnost

Politika

Osudy agrárního hnutí - vás seznámí s agrárním hnutím - co to je, jak se vyvíjelo prakticky od 2. světové války a hlavně s důležitými postavami hnutí.

Strana štěstí aneb první parlamentní defenestrace - je satirický román, který si vzal na paškál politické prostředí. Je napsán s nadsázkou a ironií, kdy se nelze nesmát, místy je vše vyhroceno až k absurditě. Zároveň ale pokládá důležité politické otázky, například "Kde má hranice demokracie?" a věnuje se tématům jako je Evropská Unie, zákony či sestavování vlády. Kniha je opravdu vtipná a pobaví, ačkoliv pokud se nad ní člověk opravdu zamyslí, může mu to dát i něco navíc.

Breviář pozitivní anarchie - kniha, která řeší aktuální problémy dnešní doby, předkládá fakta a objektivně se k nim vyjadřuje, analyzuje historický vývoj a kam naše společnost směřuje. Místy se mi zdá, že autor malinko sklouzl k subjektivitě, ale rozhodně je to jedno z nejlepších politických počinů poslední doby a s jeho názory ve větší míře souhlasím.

To by bylo vše ke knihám, které doposud vyšly z pera pana Vondrušky, pokud by vyšla další mimosériovka, budu se snažit jí co nejdříve doplnit. Každopádně si myslím, že spousta z těchto knih určitě stojí za přečtení

Četli jste některou ze zmíněných knih? Líbila se vám? Určitě mi napište buď do komentářů, nebo do zprávy pro autora vpravo v Menu

Mafie matek - Kerstin Gier

Nedávno jsem dočetla První stříbrnou knihu snů a bohužel další díly momentálně v knihovně u nás nemají k zapůjčení, rozhodla jsem se tedy dát šanci dalším knihám od stejné autorky. A rozhodně to nebyla chyba. Vybrala jsem si jako první román s názvem Mafie matek a už anotace mě zaujala. Přečtenou jsem jí měla za tři dny, což je pro mě fakt blesková doba, takže jdeme na to.

Název: Mafie matek

Název v originále: Mütter-Mafia
Autor: Kerstin Gier
Překlad: Pavla Lutovská
Rok vydání: 2010
Počet stran: 254
Nakladatelství: Ikar
ISBN: 978-80-249-1383-4

Příběh vypráví o Konny neboli Konstance a jejím manželu Lorencovi. Spolu mají dvě děti - čtnáctiletou Nelu a malého Julia. Konny je velice nepraktická žena, která má silné sklony k panice, zmatkování a převracení všeho naruby. Ale myslí si, že její život je jinak naprosto v pořádku, má spokojenou rodinu a skvělého manžela. To se ale mění ve chvíli, kdy jí Lorenc jen tak mezi řečí u stolu oznámí, že požádal o rozvod. Žena, která se o sebe nikdy v životě nestarala (během školy otěhotněla a byla pořád jen v domácnosti) je najednou odsunuta do domu po zemřelé tchýni a je nucená se naučit starat nejen o sebe, ale i sama o obě své děti, které Lorenc vyšoupl s ní.

Zezačátku v tom ohyzdném domě nechce vůbec ani bydlet, ale nemá kam jinam jít. Vše jí znepříjemňují lidé, se kterými se setkává v okolí a úplně nejvíc sousedé manželé Hempelovi, kteří mají problém vždy a se vším. Postupně Konny začíná do všeho toho zapadat, postupně se učí všemu, co starost o dvě děti obnáší a když se jí navíc objeví ve dveřích Mimi, sousedka, která nemá co na práci a není jí zatěžko s čímkoliv pomoct, najednou jde všechno snáz.

I děti se začínají aklimatizovat, když je Konny konfrontovaná se společenstvím, které si říká Společenství matek v Hmyzím městě. V něm si matky předávají rady, kontakty a organizují vyžití pro své ratolesti. To že jsou to povrchní potvory se ukáže záhy a proto Konny s kamarádkami zakládají spolek Mafie matek, což je přesný opak Společenství. A kdo ví, třeba se na obzoru objeví i nový partner.

Kniha se mi od začátku četla celkem dobře, začtení mi sice chvíli trvalo, ale pak se příběh rozjel a já se nemohla odtrhnout. Vše je doplněno vtípky, celá kniha je napsaná s nadsázkou, která je mi velmi blízká. Navíc se v ní vyskytuje i mnoho opravdu vtipných situací, kdy se člověk směje téměř nahlas. Příběh má spád, rozhodně čtenáře nenudí a vše je navíc doplněno úžasnými jmény dětí - Flavie, Marlon, Frauke, Karsta, Wibeka, Laura-Kristýna či Marie Antoineta. Nejlepší je, že děj skutečně graduje, život Konny se vyvíjí všemi směry a je krásně vidět, že žena, která před nějakou dobou nevěděla, co se sebou, se sebere a dokáže prakticky všechno, co chce. Kniha pro mě byla nejen pobavením, ale i lehkým zamyšlením.

Navíc jsem si dokázala přesně představit, že přesně takové ženy opravdu mezi námi existují - myslí si o sobě, že jsou supermatky a to nejlepší na světě a přitom jsou trapné a mnohdy jim záleží více na tom, co si o nich lidi myslí, než na tom, co trápí jejich vlastní děti.

Autorku jsem si oblíbila a již teď se dívám po dalších jejích počinech, protože mě její styl psaní neskutečně baví.

Anotace

Hledá se Supermatka!

Ano, existují perfektní mamky a vzorné matky, které si s ostatními ženami vyměňují pouze kuchařské recepty, tipy na kroužky a výchovná doporučení. Možná jsou ale pouze děsivým přízrakem, sužujícím předměstí.

Proti nim pomůže jediné: semknout se a založit kreativní antihnutí: Mafii matek! Ode dneška se musí všechny hodné maminky cítit jako v pelíšku..

zdroj

Moje hodnocení: Moc se mi líbil příběh Konny i jejích dětí, byl čtivý, příjemný, spíš lehčí a pohodové čtení. Autorku jsem si moc oblíbila. Nebylo to úplně tak, že bych z knihy jásala radostí a vykřikovala sláva, proto dávám 4 hvězdičky - na 5 by to muselo mít ještě něco navíc. Ale určitě doporučuji, zasmála jsem se, zamyslela se i si u knihy odpočinula :-)

Tvarohový krémeš s jablky

Dnes jsem se pustila do dalšího mnou vymyšleného a splácaného receptu. Moje mamka dělá ráda krémeš s tvarohem, jen tak, obyčejný, ale jednou do něj zkusila dolů dát broskve a bylo to super. Jelikož ale teď není zrovna období broskví, musela jsem zvolit jiné ovoce. Chci ho vzít do práce své ředitelce a jelikož miluje jablka a skořici, volba byla celkem jasná.
Pokud vám tedy tento můj recept přijde vhod, zkuste a napište, jak se povedl. Vše je delané v keramické zapékací míse - menší velikosti.

Připravte si tedy tyto suroviny:

• 1 balení chlazeného listového těsta (to v ruličce na pečícím papíře)
• 1 sáček vanilkového pudinku
• 1 vaničku měkkého tvarohu (250 g)
• 1 vanilkový / vanilinový cukr
• 150 g + 3 lžíce cukru moučka
• 300 ml mléka
• 3 vejce - zvlášt žloutky a bílky
• vanilkové aroma
• 2 velká jablka
• trochu třtinového cukru
• panáka rumu
• kousek másla
• skořice dle chuti

Postup:

Nejprve si vmáčkneme těsto do formy, aby drželo a mělo pěkné okraje.

Nakrájíme si jablka na tenké plátky, do pánvičky dáme kousek másla, vsypeme trochu třtinového cukru a na to dáme opéct jablka. Můžeme zakápnout citronovou šťávou, ale to já jsem vynechala. Opečeme a když začínají jablka ztrácet tvrdost, přidáme panáka rumu a necháme chvilku opékat. Naskládáme jablka na dno na těsto. Potom dáme zredukovat to, co zbylo v pánvi - udělá se hustý karamel a tím polijeme jablka.

Teď musíme udělat krém - smícháme v míse tvaroh, cukry, mléko, žloutky a aroma a šlehačem vymícháme do dost řídkého krému. Nebojte se, je to skutečně dost řídké, ale v troubě to ztuhne. Nalijeme na jablka a dáme ihned do trouby. Pečeme na 180 - 200 °C dokud krém neztuhne.

Mezitím si vyšleháme bílky s 3 lžícemi cukru moučka. Jakmile nám v troubě ztuhne krém, vyndáme formu a navrstvíme rovnoměrně sníh.

Dáme do trouby zapéct, dokud sníh nezezlátne (trvá to maximálně 10 minut a je nutné to hlídat). Vyndáme a necháme vychladnout.

Dobrou chuť

Vyzkoušeli jste? Určitě mi napište a podělte se o své zkušenosti.

Dobrou noc :)

A je to tu, včera jsme malinko v práci slavili a stalo se to, co jsem nechtěla. Malinko jsem se přibumbala, sotva dorazila domů a pak doma udělala bordýlek malinko a přibližně ve 21:40 jsem totálně vytuhla. Kolem druhé ráno jsem se vzbudila tak neskutečnou bolestí hlavy a žaludku, že jsem jen spolykala Paralen na hlavu a usnula. Vzbudila jsem se před polednem, dojeli jsme na nákup, já uvařila, vyprala a na chvilku si vlezla ke knížce - Mafie matek od Kerstin Gier a dočetla jí. Mrknu na hodiny a ono je po desáté večer. Chtěla jsem vám dneska napsat recept na zeleninovou polévku s drožďovými knedlíčky, ale byla jsem ráda, že jsem jí uvařila - ještě fotit a popisovat, to bych nedala.
Takže dnes jen tento krátký článek, zítra chci upéct tvarohový krémeš s ovocem, takže vám to určitě nafotím a napíšu recept a chci napsat recenzi na dočtenou knihu. Začínám číst Volání netvora od Patricka Nesse a už se moc těším.
Jo a chci se ještě zmínit o dvou věcech - první se týká zařazování knih v knihovně - nechápu jak je možné, že jsou třeba horory od Anthonyho Horowitze či právě Volání netvora zařazeno do oddělení pro děti? Nechápu to absolutně, já jsem sice měkota co se týká hororů, ale dítěti bych to číst rozhodně nedala. Už jsem se o tom bavila s knihovnicí a ona tvrdila, že si myslí to samé.
Druhá věc je to, že je mi celý den dost šoufl a místo odpočinku mi všechno dělá problémy. Fakt jsem nevěřila, že se mi tohle ještě podaří - znám svou míru a vím, kdy mám dost. Včera jsem jí ale asi nechala doma, nebo nevím. Sice jsem se perfektně skvěle a úžasně bavila a moc si to užila, ale následky jsou hrozné a děkuji farmaceutickým firmám, že vyrábí léky proti bolesti - bez nich bych si to hodila asi rovnou

Bez dalších keců už přeji všem dobrou noc a doufám, že máte krásnější víkend než já.

Vaše polomrtvá LazyŠárka

Horory na dobrou noc 2 - Anthony Horowitz

Knižní odysea 2018

Lidičky, knihomolové a knihomolky i všichni ostatní,
už jste slyšeli o letošní soutěži s nakladatelstvím Martinus? Jmenuje se Knižní odysea 2018 a je boží. Jedná se o celoměsíční soutěž, kde můžete sbírat body a soutěžit až o 180 knih, během toho ale také běží každý týden Tajný bonus, kde můžete vyhrát poukázku na knihy.

Vše se odehrává na webu Martinusu - Knižní odysea 2018 (stačí kliknout ), každý den zde vyjde video, ze kterého musíte uhádnout název knihy - buď z pantomimy, kreslení nebo slovního popisu. Nejlepší na tom je, že máte neomezený počet pokusů a zda jste se trefili se dozvíte hned - buď je to správně, nebo ne. Pokud navíc nakoupíte na eshopu Martinusu, získáte větší šanci na výhru, ale kvůli ní to já nedělám.
Snažím se zjistit, jak dobře jsem na tom se znalostmi knih, trochu si rozšířit obzory a hlavně se pobavit, protože někdy je to fakt sranda. Když už opravdu netuším a nějakou chvíli se v tom plácám, využiju nápovědy buď na Databázi knih v diskuzi Knižní odysea, nebo na FB Knižní šifra a vždy jsem se nějak dopátrala, i když 2. Tajný bonus mi včera dal zabral a připravil mě o více jak 2 hodiny času .

Už teď jsem narazila minimálně na tři knihy, které mě moc nadchly a které si chci přečíst, zbytek mě buď nezaujal nebo jsem je už četla. Každopádně je to opravdu super rozptýlení.

Luštíte Knižní odyseu 2018? Nevíte si s něčím rady? Klidně mi napište do komentářů, nebo do zprávy pro autora v Menu, ráda Vám zkusím dát další nápovědu, zatím mám vyluštěné úplně všechno - všechny planetky i oba Tajné bonusy.

Malý princ - Antoine de Saint-Exupéry

Mnozí z vás si dnes asi budou klepat na čelo, proč já chci psát recenzi na takovou klasiku jako je Malý princ. Ano stydím se, včera jsem ho přelouskala poprvé ve svém životě. Vím, že jsem s ním přišla do styku někdy na základní škole, ale to si už opravdu nepamatuju. A jelikož jsem využila slevy na Knižním klubu, pořídila jsem si Omegy krásné paperbackové vydání s nádhernou hrubou obálkou.
Proto tohle nebude klasická recenze, myslím si, že vás není tolik, co by Malého prince nečetli, takže jen krátké info a nějaký můj názor ke knize.

Název: Malý princ

Název v originále: Le Petit Prince
Autor: Antoine de Saint-Exupéry
Překlad: Radim Lapčík

Rok vydání: 2015
Počet stran: 96
Nakladatelství: Omega
ISBN: 978-80-7390-220-9

Knížka mi včera přišla a já se večer hned pustila do čtení, za hodinu a půl byl konec a já měla slzy na krajíčku. Nechápu, jak jsem se mohla této knize tak dlouho "vyhýbat", prostě jsem chodila kolem a nepřitáhlo mě to natolik, abych si jí vzala do ruky a přečetla. A teď chci experimentovat, jak moc se liší daná vydání, dané překlady a podobně, takže očekávám, že v brzké době si nejen napůjčuju různá vydání, ale pustím se do opakovaného čtení a trochu i zkoumání. O výsledky se s vámi ráda podělím.

Anotace
Havárie letadla donutí vypravěče příběhu, který je zároveň autorovým alter egem, k přistání uprostřed pouště. Má zásobu pitné vody sotva na týden a proto musí opravit motor pokud možno co nejrychleji. Prvního dne ulehne unaven po celodenní práci a za úsvitu, stále tisíc kilometrů od nejbližšího lidského obydlí, ho probudí zvláštní hlásek, který ho žádá, aby nakreslil beránka... Alegorická pohádka pro děti i pro dospělé, kteří přemýšlí o ztraceném mládí a hledají životní moudrost, patří mezi nejvýznamnější díla svého druhu.

zdroj

Moje hodnocení: Myslím si, že u této knihy nemá cenu to nijak rozebírat. Je to krásná něžná klasika, kde si každý najde to své, co ho chytne za srdce a pokaždé, když čte knihu znovu a znovu, tak si v tom najde nové věci. Příběh dovoluje během čtení přemýšlet a proto je tak moc individuální to vnímání samotné. Jinak než 5 hvězdiček hodnotit nemohu a doporučuji všem, co to jako já pořád odkládali, aby s tím přestali a pustili se do toho - já měla přečteno za necelou hodinu a půl

Můj nynější život plný vzpomínek

Tento týden bylo zvoleno téma týdne s názvem Život ve vzpomínkách a já z toho mám smíšené pocity. Vím přesně, co napíšu, ale na druhou stranu jsou to mé nejniternější pocity, se kterými jsem se prakticky nikdy nikomu nesvěřila, takže budete první. Ono je mnohem jednodušší to napsat, než někomu říct. Proto tento článek budu absolutně odlišný od všeho (bez ironie či nadsázky), co jste tu zatím mohli číst. Tohle je okno do mé duše a mého srdce v té nejčistší formě.

Můj život před téměř rokem zasáhla těžká rána - zemřela mi milovaná babička (přesněji 31.3.2017 v 19. hodin). Po dvou letech boje s těžkou nemocí. I přesto se s ní rvala s úsměvem na rtech, všechno překonávala se vztyčenou hlavou, a byla do skoro posledního týdne čilá, živá, vše jí bavilo, byli jsme spolu dokonce v divadle, jezdila jsem za ní, pomáhala jí doma, prostě jako normálně. A ona mě podporovala téměř ve všem, co jsem dělala, nejvíc v psaní povídek a poezie.

Musím k tomu také říct, že to tak nebylo vždycky. Když jsme byli malé, trávili jsme s babičkou a dědou velkou část prázdnin na chalupě a oni nás tam rozmazlovali. Děda zemřel v srpnu roku 2002, pak už žila babička sama. Když jsem odešla na vysokou do Pardubic, těžce to nesla, a když jsem několik let nato (po návratu do Prahy) opět odešla, prosila mě ať se vrátím. A já si říkala, že je to můj život a že si můžu dělat, co chci, že mi do toho nemá kdo co mluvit. Ale pak jsem se opravdu vrátila, měla opět pravdu a to už byla nemocná. Našli jsme k sobě cestu a velmi silné pouto, snažila jsem se s ní trávit co nejvíce času, starala se o ní, pomáhala jí a plánovala. Bylo to jako splynutí, cítila jsem, že mi do hloubi duše rozumí a já zase rozuměla jí. Byla mi v té době ohromnou oporou, mohla jsem s ní probírat cokoliv, vždycky mě vyslechla a poradila. A vždycky měla pravdu! (bohužel občas jsem na to přišla pozdě)

Když nás opustila, bylo to příšerně těžké, měla jsem hrozný strach o tatínka (byla to jeho maminka) a nevěděli jsme najednou, co bude dál. Teď, když se na to všichni díváme s odstupem a vzpomínáme, mělo nám být jasné, že to takhle dopadne a že to není daleko. Jenže kdo si tohle chce připustit? Dle lékařů to musela vědět už nějakou dobu a nejen to, vše tomu nasvědčovalo, ona sama nám dávala náznaky. "Já už se na chalupu nepodívám." nebo "Tohle jsou moje poslední Vánoce." (což říkala asi deset let, jenže tentokrát to bylo jiné) a podobné věty pronášela od podzimu, ale koho by napadlo, že má pravdu?

Poslední důležitá věc, kterou jsem s ní probírala, bylo její setkání s přítelem. Když jsem s ní v únoru byla v divadle, hodně jsme si povídaly a ona mi řekla hodně informací z jejího mládí ohledně chlapců a mužů. A já jí pořád říkala, že v půlce dubna přivezu svého přítele, seznámit ho s rodinou a pořád jsem jí o tom básnila. Nejprve na to nic neřekla, ale pak se mi podívala do očí a řekla "Toho se stejně nedožiju." Prásk. Jakoby mě někdo přaštil po hlavě a řekla jsem jí, že je to přeci za necelé dva měsíce, tak co blbne. Nechápu doteď jak to věděla, ale nestihla to o dva týdny.

Nejhorší je, že po návštěvě divadla (a toho dne, co jsem u ní přespala) už jsme se moc nevídali, byla jsem za ní párkrát, ale denně jsem jí volala. Potom dostala jakože chřipku a ulehla, nechtěla abysme za ní jezdili, že to bude dobré. Jen taťka se tam občas stavil, když něco potřebovala. A pak už ten poslední týden to bylo nejhorší, ve středu jsem s ní telefonovala a přišlo mi, že už mluví lehce z cesty, ve čtrvtek jí tatínek vezl do nemocnice a v pátek zemřela. Lékaři z Vinohradské nemocnice udělali vše, aby její odchod byl klidný, bezbolestný a důstojný - za to jim nikdy nepřestanu být vděčná. Jediné, s čím se nemůžu vyrovnat je to, že jsem se s ní nemohla osobně rozloučit - rodiče to nechtěli, chtěli abych si jí pamatovala takovou, jaká bývala, protože si prý nebyla moc podobná v posledních hodinách.

A to hlavní, proč to píšu a s čím denně vzpomínám je to, že od června žijeme s přítelem v jejím bytě. Vše zůstalo jak bylo, jen oblečení a některé osobní věci jsme "zlikvidovali", jinak vše je jak to měla ona. Na stole zůstala její rozečtená kniha, u dveří její pantofle, když naposledy odcházela, ubrusy a záclony, na které si potrpěla. Sedíme a spíme na gauči, kde jsem se s ní mazlívala, používáme její nádobí, ručníky, osušky, povlečení, polštáře, děky a denně při každé této činnosti si vzpomenu na ní. Na mojí milovanou babičku, která nás opustila a které jsem nemohla říct to, co jsem potřebovala a nemůžu jí ani říct, jak strašně mi schází. Na jednu stranu to bolí, každý večer usínat a myslet na to, jak tu žila více jak 15 let sama a předtím jak tu žila s dědou a tatínkem kolem 40 let.

Nemůžu se smířit s tím, že jsme jí ztratili a že jí už nikdy neřeknu, jak moc pro mě znamenala a jak moc jsem jí milovala. Ale musím se s tím naučit žít, nikdy se s tím nesmířím, ale žít s tím musíme všichni a prostě jít dál. Proto teď žiji svůj život denně ve vzpomínkách a jsem ráda, že jí můžu být nablízku alespoň prostřednictvím její věcí.

A je mi jasné, že každý z nás má někoho takového, kdo ho opustil a koho postrádáme. Smrt je sice součástí života. I když člověk odejde / zemře - může žít nadále v našich srdcích a dokud na něj nezapomeneme, bude žít dál, třeba i v našich dětech, vnoučatech a pravnoučatech.

Vzpomínky mají velikou moc, jen si jí musíme uvědomit!

♥ Chybíš mi babičko ♥

Pořádek v knihovně aneb našla jsem i překvapení

Už mi došla trpělivost a musela jsem si uspořádat mojí malou knihovničku. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že tam najdu tolik knih, které jsem si koupila od přibližně listopadu do února (takže za poslední 4 měsíce), zařadila do knihovny a už neotevřela. Na spoustu z nich jsem se těšila a teď při přerovnávání se to opakovalo. A že jich není málo můžete vidět na fotce

V první řadě se jedná o knihy, které jsem dostala k Vánocům, a poté hlavně knihy, co jsem si vybrala. V prostředí řadě jsou dvě knihy, které jsem už jednou četla, ale pořídila jsem je, protože si myslím, že do mé knihovny patří a chci si je v blízké době přečíst znovu.
Nyní čtu dvě knihy, které by mezi tyto knihy částečně taky patří a to Čarodějnice: Salem 1692 a Horory na dobrou noc 2. díl a tím se snažím trochu dohnat restíky. Aspoň víte, jaké recenze můžete v nejbližší době očekávat

Instagram a Facebook aneb nečlánkový víkend

Tento víkend jsem nenapsala žádný článek, bohužel. Ale zato jsem zapracovala na sociálních sítích blogu. Možná vám neušlo, že blog už má svůj Instagram, kde téměř denně přidávám příspěvky a nyní jsem k tomu přidala i Facebookové stránky blogu. Tam budou prozatím jen sdíleny příspěvky z IG, ale časem určitě něco vymyslím a pokud by se vás tam sešlo více, uspořádám třeba nějakou soutěž Odkazy na obě sociální sítě najdete v Menu vpravo, po kliknutí na ikonu FB nebo IG.

Kromě toho byl tento víkend náročný z toho hlediska, že jsme ani jeden celý den nebyli doma, takže času také nebylo dost. Nebojte se, od zítra už vše bude při starém, stále "bojuju" s knihou Čarodějnice: Salem 1962 a zároveň čtu i Horory na dobrou noc 2, takže věřím, že během týdne bude minimálně jedna recenze a připravuji i další články.

Pokud tedy navštívíte nějakou z mých sociálních sítí, dejte o sobě vědět odběrem, komentářem nebo zprávou, budu moc ráda. Hezký nedělní večer všem

Seneca - citát

"Není pravda, že máme málo času, pravdou je, že ho hodně promarníme."
Seneca

Lucius Annaeus Seneca byl římský stoický filosof, dramatik, básník a politik, syn Senecy staršího a vychovatel císaře Nerona.

První stříbrná kniha snů - Kerstin Gier

Včera jsem dočetla knihu, na kterou jsem se dlouhou dobu těšila. Je od autorky Kerstin Gier, je to první díl ze série Stříbrná kniha snů a podařilo se mi jí přečíst za prakticky dva dny, když nepočítám to občasné nahlédnutí, kdy jsem musela pořád něco dělat a neměla jsem na čtení klid. Po ty, co již četli sérii Drakokamy nemusím určitě autorku představovat. Toto je první díl její další trilogie.

Název: První stříbrná kniha snů

Název v originále: Silber: Das erste Buch der Träume
Autor: Kerstin Gier
Překlad: Tereza Pecáková
Rok vydání: 2014
Počet stran: 352
Nakladatelství: CooBoo
ISBN: 978-80-7447-607-5

Příběh je psán z pohledu Olivie Silberové, nebo prostě jen Liv, která se svou sestrou Miou a mamkou velice často mění domov. Když tentokrát přiletí do nového města, čeká je nepříjemné překvapení v podobě nového partnera jejich mamky. Rázem se Liv i Mie mění život, protože kromě nového náhradního otce dostanou i dva nové sourozence, se kterými chodí na stejnou školu. Když po prvním setkání s kompletní novou rodinou jde Liv spát, ani by jí nenapadlo, že tento první sen kompletně změní její život. Začne pátrat po tom, co se děje a rozhodně nehodlá věřit informacím, které jí podá nejen Grayson, ale i jeho kamarádi Arthur, Jasper a Henry. Navíc ve snech (a nejen v nich) začíná dost často narážet právě na Henryho. Zelené dveře s klikou ve tvaru ještěrky - to je to, čím to vždy všechno začíná a Liv se snaží přijít na kloub tomu, co se vlastně děje. Možná i s nasazením vlastního života.

Když jsem se do knihy celá natešená pustila, prvních asi sto stran jsem byla docela zklamaná, hodně popisů jak postav, tak prostředí, dlouhý úvod do problematiky, což je samozřejmě také způsobeno tím, že je to první díl ze tří, takže úvod musel být obsáhlejší. Ale poté se to rozjelo a já se do knihy naprosto zakousla. Autorka dokáže neskutečně čtivě upoutat čtenářovu pozornost a vše je doplněno zajímavými detaily., jež do všeho zapadají a doplňují příběh téměř k dokonalosti. I když je dle popisů kniha směrována na mladší čtenáře, ani mě v 26 letech rozhodně nenudila, ba naopak. Děj dostal spád, události se na mě valily a já nebyla schopná přestat číst a chtěla jsem vědět, jak do dopadne.

Před tím, než jsem si knihu pořídila, jsem si přečetla dost recenzí a měla jsem smíšené pocity. Někde jsem dokonce četla, že to prý má být nová verze Alenky v říši divů. S tím ale rozhodně nesouhlasím. Toto je něco naprosto nového, neotřelého a originálního. Sny jsou součástí života každého člověka a jelikož já jsem se mezi asi sedmnáctým a dvacátým rokem tomuto trochu věnovala, byla jsem poté při četbě nadšená.

Já sama jsem si psala deník, kde jsem zaznamenávala své sny, po nějaké době jsem se naučila své sny nejen ovládat, udávat směr vývoje událostí, či udělat v něm zásadní změny, dokonce se mi několikrát podařilo svůj sen naplánovat a uskutečnit. Nevím, jak je to možné, odborně jsem se o to nezajímala, ale vím, že se tomu říká lucidní snění.

Jinak je kniha stylisticky velmi příjemná, je přehledná, text je krásně rozdělen a nádherně graficky zpracován. Jediné, co mi vadilo, bylo pár chyb, které bych v takhle krásně zpracované knize nečekala. Nejen, že chyběla písmena, háčky či čárky, jednou nebo dvakrát jsem objevila i chybu ve jméně (záměna sester), kdy to pak nedávalo smysl. Neříkám, že mě to dále odrazovalo od čtení, ale i tak to ovlivní mé hodnocení.

Anotace

Tajuplné dveře s klikou ve tvaru ještěrky, mluvící sochy a zdivočelá chůva se sekerou… sny Liv Silberové jsou poslední dobou opravdu strašidelné. Ještě strašidelnější než jakýkoli hřbitov v noci je to, že někteří o ní vědí věci, které by ve dne nikdy nahlas neřekla, leda ve snu. Jak je tohle možné? Je to pořádně zamotaná hádanka, ale hádankám nemohla Liv nikdy odolat…

zdroj

Moje hodnocení: Líbila se mi, to určitě, ale jednu hvězdičku jsem se rozhodla dát dolů za pomalejší rozjezd a hlavně za ty chyby, které mě opravdu překvapily. Pokud chcete, určitě vám jí doporučuji, je to takové lehké, nenáročné čtení, které vás strhne sebou (když se necháte), ale za přečtení určitě stojí.