Tento týden bylo zvoleno téma týdne s názvem Život ve vzpomínkách a já z toho mám smíšené pocity. Vím přesně, co napíšu, ale na druhou stranu jsou to mé nejniternější pocity, se kterými jsem se prakticky nikdy nikomu nesvěřila, takže budete první. Ono je mnohem jednodušší to napsat, než někomu říct. Proto tento článek budu absolutně odlišný od všeho (bez ironie či nadsázky), co jste tu zatím mohli číst. Tohle je okno do mé duše a mého srdce v té nejčistší formě.
Můj život před téměř rokem zasáhla těžká rána - zemřela mi milovaná babička (přesněji 31.3.2017 v 19. hodin). Po dvou letech boje s těžkou nemocí. I přesto se s ní rvala s úsměvem na rtech, všechno překonávala se vztyčenou hlavou, a byla do skoro posledního týdne čilá, živá, vše jí bavilo, byli jsme spolu dokonce v divadle, jezdila jsem za ní, pomáhala jí doma, prostě jako normálně. A ona mě podporovala téměř ve všem, co jsem dělala, nejvíc v psaní povídek a poezie.
Musím k tomu také říct, že to tak nebylo vždycky. Když jsme byli malé, trávili jsme s babičkou a dědou velkou část prázdnin na chalupě a oni nás tam rozmazlovali. Děda zemřel v srpnu roku 2002, pak už žila babička sama. Když jsem odešla na vysokou do Pardubic, těžce to nesla, a když jsem několik let nato (po návratu do Prahy) opět odešla, prosila mě ať se vrátím. A já si říkala, že je to můj život a že si můžu dělat, co chci, že mi do toho nemá kdo co mluvit. Ale pak jsem se opravdu vrátila, měla opět pravdu a to už byla nemocná. Našli jsme k sobě cestu a velmi silné pouto, snažila jsem se s ní trávit co nejvíce času, starala se o ní, pomáhala jí a plánovala. Bylo to jako splynutí, cítila jsem, že mi do hloubi duše rozumí a já zase rozuměla jí. Byla mi v té době ohromnou oporou, mohla jsem s ní probírat cokoliv, vždycky mě vyslechla a poradila. A vždycky měla pravdu! (bohužel občas jsem na to přišla pozdě)
Můj život před téměř rokem zasáhla těžká rána - zemřela mi milovaná babička (přesněji 31.3.2017 v 19. hodin). Po dvou letech boje s těžkou nemocí. I přesto se s ní rvala s úsměvem na rtech, všechno překonávala se vztyčenou hlavou, a byla do skoro posledního týdne čilá, živá, vše jí bavilo, byli jsme spolu dokonce v divadle, jezdila jsem za ní, pomáhala jí doma, prostě jako normálně. A ona mě podporovala téměř ve všem, co jsem dělala, nejvíc v psaní povídek a poezie.
Musím k tomu také říct, že to tak nebylo vždycky. Když jsme byli malé, trávili jsme s babičkou a dědou velkou část prázdnin na chalupě a oni nás tam rozmazlovali. Děda zemřel v srpnu roku 2002, pak už žila babička sama. Když jsem odešla na vysokou do Pardubic, těžce to nesla, a když jsem několik let nato (po návratu do Prahy) opět odešla, prosila mě ať se vrátím. A já si říkala, že je to můj život a že si můžu dělat, co chci, že mi do toho nemá kdo co mluvit. Ale pak jsem se opravdu vrátila, měla opět pravdu a to už byla nemocná. Našli jsme k sobě cestu a velmi silné pouto, snažila jsem se s ní trávit co nejvíce času, starala se o ní, pomáhala jí a plánovala. Bylo to jako splynutí, cítila jsem, že mi do hloubi duše rozumí a já zase rozuměla jí. Byla mi v té době ohromnou oporou, mohla jsem s ní probírat cokoliv, vždycky mě vyslechla a poradila. A vždycky měla pravdu! (bohužel občas jsem na to přišla pozdě)
Když nás opustila, bylo to příšerně těžké, měla jsem hrozný strach o tatínka (byla to jeho maminka) a nevěděli jsme najednou, co bude dál. Teď, když se na to všichni díváme s odstupem a vzpomínáme, mělo nám být jasné, že to takhle dopadne a že to není daleko. Jenže kdo si tohle chce připustit? Dle lékařů to musela vědět už nějakou dobu a nejen to, vše tomu nasvědčovalo, ona sama nám dávala náznaky. "Já už se na chalupu nepodívám." nebo "Tohle jsou moje poslední Vánoce." (což říkala asi deset let, jenže tentokrát to bylo jiné) a podobné věty pronášela od podzimu, ale koho by napadlo, že má pravdu?
Poslední důležitá věc, kterou jsem s ní probírala, bylo její setkání s přítelem. Když jsem s ní v únoru byla v divadle, hodně jsme si povídaly a ona mi řekla hodně informací z jejího mládí ohledně chlapců a mužů. A já jí pořád říkala, že v půlce dubna přivezu svého přítele, seznámit ho s rodinou a pořád jsem jí o tom básnila. Nejprve na to nic neřekla, ale pak se mi podívala do očí a řekla "Toho se stejně nedožiju." Prásk. Jakoby mě někdo přaštil po hlavě a řekla jsem jí, že je to přeci za necelé dva měsíce, tak co blbne. Nechápu doteď jak to věděla, ale nestihla to o dva týdny.
Nejhorší je, že po návštěvě divadla (a toho dne, co jsem u ní přespala) už jsme se moc nevídali, byla jsem za ní párkrát, ale denně jsem jí volala. Potom dostala jakože chřipku a ulehla, nechtěla abysme za ní jezdili, že to bude dobré. Jen taťka se tam občas stavil, když něco potřebovala. A pak už ten poslední týden to bylo nejhorší, ve středu jsem s ní telefonovala a přišlo mi, že už mluví lehce z cesty, ve čtrvtek jí tatínek vezl do nemocnice a v pátek zemřela. Lékaři z Vinohradské nemocnice udělali vše, aby její odchod byl klidný, bezbolestný a důstojný - za to jim nikdy nepřestanu být vděčná. Jediné, s čím se nemůžu vyrovnat je to, že jsem se s ní nemohla osobně rozloučit - rodiče to nechtěli, chtěli abych si jí pamatovala takovou, jaká bývala, protože si prý nebyla moc podobná v posledních hodinách.
Nejhorší je, že po návštěvě divadla (a toho dne, co jsem u ní přespala) už jsme se moc nevídali, byla jsem za ní párkrát, ale denně jsem jí volala. Potom dostala jakože chřipku a ulehla, nechtěla abysme za ní jezdili, že to bude dobré. Jen taťka se tam občas stavil, když něco potřebovala. A pak už ten poslední týden to bylo nejhorší, ve středu jsem s ní telefonovala a přišlo mi, že už mluví lehce z cesty, ve čtrvtek jí tatínek vezl do nemocnice a v pátek zemřela. Lékaři z Vinohradské nemocnice udělali vše, aby její odchod byl klidný, bezbolestný a důstojný - za to jim nikdy nepřestanu být vděčná. Jediné, s čím se nemůžu vyrovnat je to, že jsem se s ní nemohla osobně rozloučit - rodiče to nechtěli, chtěli abych si jí pamatovala takovou, jaká bývala, protože si prý nebyla moc podobná v posledních hodinách.
A to hlavní, proč to píšu a s čím denně vzpomínám je to, že od června žijeme s přítelem v jejím bytě. Vše zůstalo jak bylo, jen oblečení a některé osobní věci jsme "zlikvidovali", jinak vše je jak to měla ona. Na stole zůstala její rozečtená kniha, u dveří její pantofle, když naposledy odcházela, ubrusy a záclony, na které si potrpěla. Sedíme a spíme na gauči, kde jsem se s ní mazlívala, používáme její nádobí, ručníky, osušky, povlečení, polštáře, děky a denně při každé této činnosti si vzpomenu na ní. Na mojí milovanou babičku, která nás opustila a které jsem nemohla říct to, co jsem potřebovala a nemůžu jí ani říct, jak strašně mi schází. Na jednu stranu to bolí, každý večer usínat a myslet na to, jak tu žila více jak 15 let sama a předtím jak tu žila s dědou a tatínkem kolem 40 let.
Nemůžu se smířit s tím, že jsme jí ztratili a že jí už nikdy neřeknu, jak moc pro mě znamenala a jak moc jsem jí milovala. Ale musím se s tím naučit žít, nikdy se s tím nesmířím, ale žít s tím musíme všichni a prostě jít dál. Proto teď žiji svůj život denně ve vzpomínkách a jsem ráda, že jí můžu být nablízku alespoň prostřednictvím její věcí.
Nemůžu se smířit s tím, že jsme jí ztratili a že jí už nikdy neřeknu, jak moc pro mě znamenala a jak moc jsem jí milovala. Ale musím se s tím naučit žít, nikdy se s tím nesmířím, ale žít s tím musíme všichni a prostě jít dál. Proto teď žiji svůj život denně ve vzpomínkách a jsem ráda, že jí můžu být nablízku alespoň prostřednictvím její věcí.
A je mi jasné, že každý z nás má někoho takového, kdo ho opustil a koho postrádáme. Smrt je sice součástí života. I když člověk odejde / zemře - může žít nadále v našich srdcích a dokud na něj nezapomeneme, bude žít dál, třeba i v našich dětech, vnoučatech a pravnoučatech.
Vzpomínky mají velikou moc, jen si jí musíme uvědomit!
♥ Chybíš mi babičko 
♥
♥
Žádné komentáře:
Okomentovat