"Ten, kdo čte, žije s každou další knihou život navíc. Kdo nečte, má jen ten svůj." Oscar Wilde

středa 31. října 2018

Nakoupené knihy za poslední dva měsíce

I přesto, že jsem vydala článek o návštěvě knihovny a všech těch napůjčovaných knihách, které nevím, zda stihnu do konce roku přečíst (článek ZDE), pokračovala jsem i v nakupování. Pouze dvě knihy jsou koupené po tom, co jsem je četla z knihovny a tak moc mě zaujaly, že jsem si je pořídila do sbírky - jde o Vykupitele duší a o Žítkovské čarování a recenze můžete najít tady u mě na blogu, stačí kliknout na název knihy. Obě mám z Knižního klubu.

Další knihy jsou spíš přehledové encyklopedie od Vlastimila Vondrušky - 12. století, 13. století, 14. století a 15. století. Tyto knihy jsou celkem drahé, ale nádherně zpracované - já měla štěstí, pořídila jsem je v Antikvariátu nakladatelství MOBA, které je vydává. Byly uvedené jako poškozené, ale jediné, co jsem u nic našla jsou odřené rohy, nebo škrábanec na obálce, což u takhle velkých knih nijak extra neřeším - jedna vyšla na 120 Kč, a to je skvělá cena.

Další várka prozatím nepřečtených knih je od lidí z Bazaru knih na webu Databáze knih, nebo z FB bazarů knih - je to kniha Enter, mami za cenu 60 Kč, Bez šance za 120 Kč, Kolowratové za 120 Kč a Volání netvora za 130 Kč (všechny ceny jsou uvedené bez poštovného) a všechny jsou v krásném stavu a jsem z nich nadšená.

Kategorie knih, které jsou spíš pro přítele, ale ráda bych si je také vyzkoušela, jsou gamebooky. Přítel si oblíbil autora Jana Kšandu, který vydal tuším celkem tři knihy, jednu máme doma od minulých Vánoc (Nářek mrtvého světa), dvě jsme si pořídili nyní. Jedná se o tituly - Stíny paramského hvozdu a Zrada ve Faranoru. Věřím, že se nám budou také líbit a těšíme se na ně.

Poslední kniha, o které se zmíním, je také z Knižního klubu, avšak doposud jsem jí nečetla, ale hrozně moc se na ní těším. Jedná se o knihu Smrtka od stejného autora jako Bez šance - Neaal Shustermana. Nejdříve si chci ale přečíst Bez šance, abych přišla na chuť stylu psaní autora. Kniha je velmi vychvalovaná a oceňovaná, doufám tedy, že se zalíbí i mě.


Vidíte tedy, že knih mám opravdu ohromné množství, určitě jsem na nějakou ještě zapomněla, ale tak je to se mnou vždy. I přesto si myslím, že bilance je příšerná. Nestíhám číst půjčené knihy z knihovny a stejně pořád nakupuji. To, že to už není kam dávat pro mě evidentně není překážka, snad mi to přítel odpustí :-D Knihomol se ve mě nezapře, jen co je pravda.


Je některá z knih součástí i vaší sbírky? Přečetli jste sami něco z těchto knih - líbila se vám?

Kdy odhadujete, že se k nim asi tak dostanu? :-D

pondělí 29. října 2018

Asi jsem se zbláznila aneb velkolepá návštěva knihovny

Dobře, je to tak, už mi asi hráblo. Kdo jste četli můj článek ohledně nedostatku času a náročnosti vícero prací, co jsem si pobrala, si budete asi klepat na čelo více, než ti ostatní. (článek ZDE) A jak je mým zvykem, prostě se to snažím řešit - ano padám malinko na tlamu, ale knihy jsem znovu rozjela, čtu každou drobnou chvilku, vybírám si knihy, co by mě měly opravdu bavit, aby mi to i utíkalo. - Nedaří se, ale to je teď vedlejší a zase odbočuju.
Hledala jsem si ve svých seznamech na mlp.cz knihy, které jsou na Skalce k dispozici a nebyla ani jedna. Tak jsem se rozhodla zajet si do pobočky Dům čtení, kterou taky nemám úplně z ruky (asi půl hodiny zajížďka) a protože se mi tam nechtělo zanedlouho znovu, pobrala jsem vše, co tam měli - 10 knih. 8 jich mám ještě doma - to dělá 18 knih k přečtení za 2 měsíce cca? (3 jsou už přečtené, 3 jsou do čtenářského kroužku do školy, takže to celkem dělá 12 knih) To jsem prostě debža, ale nemám ve zvyku ani nedočítat, ani vracet nepřečtené knihy - beru to tedy jako challenge, zkouška zda to dám či ne.
A já se jen tak nevzdám.
Zde jsou vypsané tituly, které musím do konce roku přečíst:

Asylum - ROUX, Madeleine

Nevinné lži - GIER, Kerstin

Pastýřská koruna - PRATCHETT, Terry

Postel - WHITEHOUSE, David

Román o dietách - COHEN, Jean-Michel

Sídlo červa - MARTIN, George R. R.

Temné lsti - CLARE, Cassandra

Třetí stříbrná kniha snů - GIER, Kristin

Zimní lidé - MCMAHON, Jennifer

Dvě nevěsty pro císaře - GRÖSSING, Sigrid-Maria

Katakomby - BATES, Jeremy

Moře inkoustu a zlata - CHEE, Traci


Zde důkazní fotografie pouze nepřečtených knih.

Co myslíte, zvládnu to do konce roku? Pište klidně do komentářů odhady :-)



čtvrtek 25. října 2018

3 roky tady - maličkost? Ale vyvolává vzpomínky

Téma týdne mi připomnělo jednu důležitou věc - dnes má tento blog krásné 3 ROKY! Akorát nevím, zda je to k chlubení, protože skoro 2 roky blog nebyl aktivní, nebo spíš já nebyla aktivní. I tak to ve mě ale vyvolává krásné vzpomínky. A já se s vámi chci o pár vzpomínek podělit, abyste viděli nejen progres, ale i to, jak jsem se spolu s blogem vyvíjela.

Blog s názvem "thelazycat" vznikl přesně 25.10.2015. Jméno mi pomohl vymyslet můj přítel, se kterým pořád ještě jsem, v té době jsme spolu byli něco kolem roku a já byla po složitém rozchodu s bývalým snoubencem. Utekla jsem za prací mimo Prahu a pracovala v Tachově v Bille jako hlavní pokladní. V říjnu, kdy blog vznikl jsem už věděla, že tam končím, že to nikam nevede a chtěla jsem se vrátit do Prahy, přítel se mnou zatím jít nemohl, protože tam dodělával školu a tak jsme se rozhodli podstoupit vztah na dálku (na dobu neznámo dlouhou). A stalo se. Rodiče mi moc pomohli, vzali mě domů, dali mi zase domov a podporu. Šla jsem na ÚP a začala hledat práci. Po třech neúspěšných měsících jsem vyzkoušela práci pro Českou poštu - vydržela jsem necelé dva týdny a odešla, protože to nešlo - sahali mi na peníze, nutili mě prodávat ty odpornosti, měnili směny z hodiny na hodinu a zaučování formou "neotravuj, nemám na tebe čas, prostě si nějak poraď" mě znechutilo úplně.

Po nějaké době mi přes tatínka byla nabídnuta administrativní pozice na jedné Základní škole, kde jsem doteď a navíc jsem si dodělala potřebné kurzy a kromě administrace i učím a vedu čtenářký kroužek, práce s dětmi mě moc baví, jen je to psychicky hodně náročné. O téhle práci se mi nikdy ani nesnilo, jsem tu moc šťastná a také jsem velmi vděčná za šanci, která mi byla nabídnutá - chytila jsem jí a už nepustila. Za přítelem jsem jezdila do loňského roku, tedy skoro 2 roky, nyní už bydlíme více jak rok spolu v Praze a jsme pořád moc šťastný.

To by bylo k mým soukromým vzpomínkám, které se mi honí hlavou od založení blogu - zakládala jsem ho tedy ještě v Tachově, název mi přirostl k srdci a ráda ho používám i jinde. Věděla jsem, že se vrátím zpět do Prahy a tudíž jsem to v práci už moc neřešila a tak jsem měla čas na vymýšlení. Původní účel byl kosmetika, vaření, pečení a zajímavosti z historie (veškeré moje koníčky), jenže se ukázalo, že to není ten správný směr, nebavilo mě to, na kosmetiku nebylo dost financí a prezentace jídel či moučníků mi prostě nešla tak, jak bych chtěla. A proto nastala pauza - od ledna 2016 do ledna 2018 (neplánovaně přísahám).

A už se dostáváme pomalu k dnešním dnům, protože vloni v říjnu jsem znovu propadla své závislosti, kterou ve mě rodiče přímo pěstovali odmalička - knihám. Vyrůstala jsem s nimi a od nějakých 11 let mi říkali, že jsem knihomol a lenoch, protože jsem radši seděla doma a četla, než abych lítala po venku (sledujete spojení lenoch - lazy už od dětství :-D) a i když jsem občas něco přečetla, v době cca 2012 - 2016 jsem skoro přestala - na Univerzitě do mě hustily povinně knihy, co mě ubíjely a tak jsem pak neměla náladu na nic jiného. A pak se mi láska ke knihám vrátila s nebývalou silou a já jí propadla, během dvou dnů jsem měla kartičku do knihovny, napůjčovala jsem si mraky knih, připojila se do několika FB skupin o čtení a knihách pro inspiraci a pustila se do toho. Asi po 3 měsících mě napadlo, že bych si mohla psát něco jako čtenářský deník - nejen jako hvězdičkové hodnocení a krátký komentář - jako na Databázi knih, ale i jako recenzi pro ostatní. A obnovila jsem tento blog.

Začala jsem zvolna, přítel mi vytvořil krásné nové designy a skryla jsem původní rubriky, které už byly mrtvé (nejsou smazané, pokud máte odkaz, je pořád funkční) a přizpůsobila jsem blog knihám a všemu kolem nich. Navíc jsem začala psát i sarkastické či ironické články, které se vám většinou líbí. A jsme v současnosti, po shonu, který nastal s novým školním rokem se začínám srovnávat, nacházím si i čas na čtení a celkově se snažím nebýt tolik ve stresu a i když je toho tolik, bude to muset jít skloubit. Na vás však nedám dopustit a budu tu i nadále.

Malý výlet z minulosti do současnosti je za námi a spustila ho taková maličkost jako je tříleté výročí tohoto blogu. Neřekla bych, že je to něco, co by stálo za oslavu, protože z toho byl blog aktivní (k tomuto dni) pouze 1 rok a 2 měsíce, což není moc. Ale určitě máte i vy zásluhu na tom, že jsem vytrvala a stále se k vám vracím.

Děkuji tedy všem, kdo se podíleli na vývoji tohoto blogu a kdo mi pomohli.

Přeji vám všem krásný dnešní den a také vše nejlepší všem Beátám, které mají dnes svátek <3

Vaše zůstávající Lazy Šárka

středa 24. října 2018

Temné šílenství - Wulf Dorn

Třetí díl autora thrillerů Wulfa Dorna z prostředí Lesní psychiatrické kliniky na mě náhodou vyskočil v knihovně (spolu s Mrazivým tichem) a já se k němu konečně dostala. Hodně jsem se tešila a zda jsem byla nadšená či zklamaná se dozvíte níž.

Název: Temné šílenství
Název v originále: Dunkler Wahn
Autor: Wulf Dorn
Překlad: Rudolf Řežábek
Rok vydání: 2014
Počet stran: 384
Nakladatelství: Knižní klub
ISBN: 978-80-242-4577-5

Po tom, co Jan Forstner prožil a byla vydaná kniha Mrazivé ticho, dal se dohromady s Carlou Wellerovou. Ta je samotnou autorkou knihy Mrazivé ticho a jelikož je o ní velký zájem, vyráží na s ní na turné. To je však klínem mezi ní a Janem a proto se rozhodnou dát si pauzu. Janovi však moc chybí a když od ní obdrží kytici rudých růží, je nadšený. Brzy však zjistí, že Carla není tajná ctitelka, která ho stalkuje, naopak je to nebezpečná žena, co se nebojí zabít pro svůj záměr. A ten se týká Jana více než kohokoliv jiného. Žena zabíjí a ničí vše, co jí nezapadá do jejího zvráceného plánu, zabíje dva lidi, jednu zmrzačí natolik, že chce také umřít a nakonec se postará i o Carlu, která se nečekaně vrací z turné. Jan pochopí, že má co dočinění s vražedným bláznem a maniakem, jež je fixován na jeho osobu. Zapojuje do všeho policii a s jejich pomocí se pomalu daří rozmotávat klubko dávných událostí, co stvořily tvora, který má všechno toto zlo na svědomí.




Na pokračování Jana Forstnera jsem se neskutečně moc těšila, protože mě Mrazivé ticho docela zklamalo a věřila jsem, že Temné šílenství to vše napraví a až tak úplně jsem se nesekla. V první řadě však musím říct, že místy jsem byla při čtení opravdu naštvaná. Nevím zda je to chyba překladatele, korektora nebo samotného nakladatelství, ale tolik chyb jako v této knize už jsem dlouho nenašla. Nejvíc je zarážející, že se jedná o Knižní klub, kde na to nejsem zvyklá. Bylo to ve vlnách, jakoby při kontrole někdo najednou vynechal třeba 20 stran. Rekord jsou 3 chyby na 5 stránkách - nebyly to však ledajaké chyby, ale přímo špatně napsané slovo, chybějící čárka co mění význam slova (příklad byt - být) a nebo špatná osoba (on - ona), což místy působilo chaoticky. Je to opravdu velká škoda. Jinak je ale jazyk stejný, jako v předchozích dílech, příjemný a hezky graficky upravený, takže se čte lehce a jednoduše.

Na druhou stranu to děj docela vynahradil, protože téma stalkingu mi bylo zatím docela cizí. Žádnou knihu na podobné téma jsem zatím nečetla a tak se dá říct, že mě to velmi oslovilo. Neznámé, kterého se bojíme je tím nejlepším strašákem. A musím říct, že je to poprvé, kdy jsem neměla ani malinko ponětí, co za vším vězí. Vždy mám alespoň odhad, který se blíží pravdě, zde jsem do závěru neměla páru. Ani trochu jsem se nepřiblížila a proto mi při rozuzlení doslova spadla brada.

Závěr je psaný krásně a doporučuji číst v jednom zátahu, abyste pochopili všechny dané souvislosti. Dalším drobným zklamáním je to, že ačkoliv je závěr dokonale rozveden a popsána nejen psychiatrická diagnóza pachatele i příčiny všeho, zůstalo stále mnoho otázek nezodpovězeno a spoustu věci nevysvětleno. Myslím, že při takto složitém ději si měl autor dát tu práci a vysvětlit vše. Neplést prosím s otevřeným koncem - to je něco jiného, tam je autorovým záměrem neukončit jasně a zřetelně děj, zde byl ukončen a vysvětlen, jen některé aspekty mi do toho nezapadají a vysvětleny nejsou.

Musím říct, že po Mrazívém tichu (které hraje svou roli i v ději knihy samotné) je Temné šílenství opravdu příjemným překvapením, jsem ráda, že jsem se nenechala odradit a doufám, že další díl s názvem Fobie bude také krásný. Už se na něj moc těším, bohužel zatím v knihovně k zapůjčení není. Upozorňuji, že ani jednu z knih od Wulfa Dorna jsem si domů nepořídila, vždy jen jednou přečíst z knihovny a vím, že znovu už asi číst opravdu nebudu. Mám výbornou paměť a tím, že vím, jak to skončí, se připravím o okamžik překvapení, takže kniha ztrácí svůj smysl. Stejné je to i se sérií Beatrice Kaspary od Ursuly Poznanski.

I přesto však mohu Temné šílenství doporučit a věřím, že se vám bude líbit. Budete se bát, budete mít stažené půlky a budete si celou knihu lámat hlavu s tím, kdo či co za tím vším stojí. A věřte mi, v případě této knihy na to nepřijdete! :-)

Anotace
Kytice růží bez odesílatele. Dárky před domovními dveřmi. Dopisy za stěrači...
Neznámá žena zavaluje psychiatra Jana Forstnera milostnými vyznáními. Jan se zpočátku domnívá, že jde o nevinné horování některé z jeho bývalých pacientek.

Potom ho však jistý novinář požádá o pomoc v případu psychicky narušené osoby a zanedlouho je publicista zavražděn. Jan poznává, že se dostal do hledáčku nebezpečné šílenkyně. A že jeho pronásledovatelka se nezastaví před ničím...


Moje hodnocení: Oproti Mrazivému tichu si myslím, že tato kniha stojí za přečtení. Je však škoda, že ačkoliv autorova série má knihy, které k sobě příliš navázané nejsou, zde je mnoho odkazů právě na Mrazivé ticho a částečně jsou knihy propojené. Můj názor však je, že pokud si jen přečtete, o čem Mrazivé ticho je a nějaké recenze, kde se více odhaluje obsah a zápletka děje, bude vám to stačit a nemusíte číst celé, protože za to až tak úplně nestojí. Každopádně Temné šílenství je neskutečné svou formou, zápletkou a rozuzlením. Kniha mě dostala, potešila, překvapila i rozplakala. Velmi povedený kousek z pera Wulfa Dorna. Bohužel kvůli pravopisným chybám nemohu dát plný počet hvězdiček, protože mi to opravdu dost pilo krev. Proto 4 zasloužené hvězdičky.

pondělí 22. října 2018

Rychlé ořechové řezy s bílou čokoládou

Poslední dobou se snažím péct každou neděli a jelikož neděle je jediný den, který mám občas trochu volnější, musím hledat či vymýšlet recepty, které se dají zvládnout rychle, nenašpiní se u toho moc nádobí a přitom jsou výborné. Většinou je to nějaká obyčejná buchta na plech, na které není nic moc zvláštního a nestojí za řeč, i když je docela dobrá. Tuto neděli se mi však povedly ořechové řezy, které byly naprosto jednoduché na přípravu, ale zároveň úžasné. Moc jsme si na nich pochutnaly a věřím, že budou chutnat i vám. Pustíme se do pečení.

Suroviny: (pokud chcete mít řezů velký plech, použijte velký hrneček, pokud dáte do pekáčku, stačí menší)
  • 2 hrnky polohrubé mouky
  • 1 hrnek cukru
  • 1 hrnek mléka
  • 0,5 hrnku oleje
  • 1-2 hrnky mletých vlašských ořechů (dle chutí, já je miluju, dala jsem 2)
  • 3 vejce
  • 1 prášek do pečiva
  • dle chuti agávový a datlový sirup
  • tabulka bílé čokolády
  • máslo a mouka na vymazání

Nejprve je nutné namlít ořechy a nakrájet na kostičky čokoládu. Dáme do mističek, aby bylo vše připravené k zamíchání. Pak si připravíme plech či pekáček, který je nutné vymazat máslem a vysypat moukou. A rovnou zapneme troubu na 180°C, protože těsto je opravdu jednoduché.

Do větší mísy dáme mouku, cukr, ořechy a prášek do pečiva - vše pečlivě šlehací metlou zamícháme dohromady, aby se to promísilo. Rozklepneme dovnitř vejce, přidáme olej a přichází čas na trochu čarování.

Do hrnku dáme agávový a datlový sirup dle chuti (já dala dohromady asi 1/4 hrnku) a dolijeme mlékem. Vše dohromady dáme do mikrovlnky zahřát, aby se sirupy v mléce rozpustili, takže mícháme. Vše dohromady nalijeme do mísy a zamícháme. Sirupy dají těstu velmi zvláštní chuťový konec a to mi na tom právě sedí. Těsto je světlé, přesně uprostřed mezi řídké a husté - pokud ho máte moc husté, přidejte trochu mléka. Poslední ingrediencí jsou kostičky bílé čokolády, ty dáme až úplně nakonec, lehce je v tom promícháme, aby byly rovnoměrně rozprostřené a těsto je hotové.

Nalijeme na připravený plech nebo pekáček (vymazaný a vysypaný) a musíme pořádně roztáhnout těsto do rohů, aby se tam v nižší vrstvě nepřipalovalo. Ppečeme na 180°C přibližně 30 minut. Mě stačilo na horkovzduch přesně 30 minut, ale každá trouba je jiná, musí se to hlídat. Na konci jsou řezy navrchu hnědozlaté, krásně nebydou a jsou nadýchané - jistotu budete mít se špejlovým testem :-)

Stačí už jen nechat vychladnout a pochutnat si. Servírujeme posypané moučkovým cukrem.




Dobrou chuť!

středa 17. října 2018

Co číhá za humny - Ivanka Devátá

Kniha mi náhodou padla do oka v knihovně a jelikože jsem o Ivance Deváté dost slyšela a vím, že píše humornou literaturu, vybrala jsem její nejtenčí knihu a řekla si, že to zkusím. Vtipu není nikdy dost, ne vždy však vše dopadne, jak očekáváme.

Název: Co číhá za humny
Autor: Ivanka Devátá
Rok vydání: 2004
Počet stran: 130
Nakladatelství: Motto
ISBN: 978-80-7246-428-9

Prázdniny a dovolené máme od mala všichni, prakticky až do důchodu. Jak je trávíme je na každém z nás. A Ivanka Devátá se nám tu na svým zážitcích a na názorných příkladech snaží ukázat, jaká úskalí přináší cestování. A to už po naší krásné zemi i v zahraničí. Věnuje se tu všem tématům, které nás zajímají, pokud někam jedeme - navigace, záchody a hygiena, zavazadla, destinace a podobně. Ke všemu má vtipné historky a vše se snaží podat s humorem na odlehčení. Čistě oddychová literatura k odpočinku a pobavení.



Vzhledem k tématu a počtu stran jsem se rozhodla knihu začít číst doma a to hned po donesení z knihovny. Ihned na prvních stránkách mi bylo jasné, že to bylo šlápnutí vedle. Ale protože jsem chronický dočítač a vím jen o dvou knihách, které jsem odložila a nedočetla (za celý můj život), nutila jsem se těmi 130 stranami prokousat. A teď se podržte! Trvalo mi to skoro měsíc a půl. Neskutečné, až se musím stydět, ale včera večer jsem si už řekla prostě dost a věnovala jsem půl hodiny těm 32 stranám, co zbývaly. A jaký mi spadl kámen ze srdce.

Ihned po prvních pár větámi mi došlo, že to je úplně mimo mou pomyslnou mísu. Mám ráda humor, vtipy a myslím, že mám dobrý smysl pro humor, při čtení této knihy se mi však ježily vlasy na zátylku. Už v první kapitole se autorka snažila být tak moc za každou cenu vtipná, až to působila přiškrceně, nechtělo se mi smát, spíš jsem si připadala trapně (nevím proč). V každé větě tlak na pilu, aby to pobavilo a lidé se nuceně smáli. To opravdu není nic pro mě.

Místo, aby to vše působilo uvolněně a vtipně, bylo to sešněrované, přílišně ironické a nucené, což ve výsledku působilo neskutečně nudně. Opravdu nevím, zda je chyba ve mě - mohu být mimo věkovou kategorii, nepochopit tento druh humoru, nebo jsem prostě jen natvrdlá. Avšak jak jsem si pročítala recenze a názory třeba na Databázi knih, můj názor bohužel sdílí docela dost lidí, takže jsem ráda - nejsem v tom sama.

Je to škoda, protože mě tato zkušenost opravdu připravila o možnost si přečíst jiné povedenější kousky Ivanky Deváté. Na druhou stranu je možné, že časem (za pár let) na toto zapomenu a vyberu si něco lepšího, přeci jen ty pozitivní ohlasy nemohou být zcestné. Sama do toho třeba taky malinko zestárnu a najdu se v jejích knihách. Nyní je to však jedno velké zklamání a opravdu mě to mrzí.

Co číhá za humny


Moje hodnocení: Moc bych chtěla dát více, ale nemohu. Dávám 2 hvězdičky a to za 2 okamžiky z celé knihy, při kterých mě autorčin vtip dovedl k usmání. Alespoň něco, každý úsměv prodlužuje život, na druhou stranu množství trapného humoru převyšuje. Je možné, že si časem (až zestárnu malinko) najdu k autorce cestu, nyní vím, že se jí mám obloukem vyhnout, protože při obsáhlejší knize by to mohlo být na několik let, než dočtu.

pondělí 15. října 2018

Mramorový dezert s tvarohem

Přítel měl minulý týden narozeniny, tak jsem ho chtěla překvapit a upéct mu něco sladkého. Jelikož ale dorty a podobné krémové dortíčky moc nemusí, rozhodla jsem se upéct něco speciálního. Recept je od maminky a říká mu "Prošívaná deka". Nepovedl se mi úplně tak, jak ho mívá ona, ale byl výborný. Navíc je super, že suroviny se měří na hrnky, takže nepotřebujete váhu. Zkuste ho taky.

Suroviny na náplň:
  • 2 tvarohy (plnotučné ve vaničce)
  • 1 hrnek cukru krystal / krupice
  • 2 vejce
  • 1 hrnek mléka
  • 2 vanilkové pudinky
  • 1 vanilkový cukr

Suroviny na těsto:
  • 2 hrnky hladké mouky
  • 1 hrnek cukru krystal / krupice
  • 2 vejce
  • 1 hrnek mléka
  • půl až třičtvrtě hrnku mléka
  • 1 kypřící prášek
  • 2 vanilkové cukry
  • 2 kapky vanilkového aroma
  • 2 lžíce kakaa
Nejprve dáme všechny suroviny na náplň do mísy a pořádně zamícháme, aby tam nebyly žádné hrudky. Já ani nepoužila šlehač nebo mixér, jen jsem to dobře propracovala hvězdicovou měchačkou.


Smícháme všechny suroviny na těsto - VYJMA KAKAA, to až nakonec. Oddělíme si jeden hrnek světlého těsta a do zbytku přidáme kakao. Tmavé kakaové těsto nalijeme na máslem vymazaný a kokosem vysypaný vysoký plech.


Rozetřeme a vezmeme světlé těslo, kterým do kakaového uděláme pruhy. Pak si vezmeme špejli a děláme čáry, kola, obloučky a dál co je libo. Udělá to krásnou mozaiku a i při krájení to pak vypadá skvěle.


Ihned potom na těsto nalijeme náplň, tvaroh je těžší, takže z větší části propadne dolů, pokud se tak ale nestane, nic se neděje, můžete si pomoct špejlí jako v případě vytváření mozaiky. V obou případech ale POZOR na vysypané dno a boky - nesmíme to setřít nebo narušit, pak by se mohl dezert přichytit.


Pečeme v předehřáté troubě na asi 180°C asi 30 - 40 minut, dle trouby. Na horkovzduch je to rychlejší, jistotou je samozřejmě špejlový test.

A takhle vypadá dezert po upečení. Než jsem to stihla vyfotit, už mi to přítel kradl zpod ruky. Proto je tam vykousnutá díra :-D


Je to skutečně vynikající chutný dezert, kterým nepohrdne snad nikdo. Pokud by to někdo chtěl dovést k dokonalosti, může při servírování dát navrch kopeček šlehačky nebo zakysané smetany ochucené cukrem. A lísteček máty. Nám to stačí takhle, protože je to sladké i mokré dost.




Snad i vy si pochutnáte :-)

pátek 12. října 2018

Císařovna - Roman Bureš

Na druhý díl série Propast času od Romana Bureše jsem se neskutečně moc těšila a když byl v knihovně konečně k dispozici, hned jsem si pro něj běžela. Jak ale víte, uplynula nějaká doba, protože jsem knihu stěží dočetla, horší to bylo s časem na napsání recenze. Po čtrnácti dnech konečně čas byl, díkybohu.

Název: Císařovna
Autor: Roman Bureš
Rok vydání: 2016
Počet stran: 448
Nakladatelství: Knižní klub
ISBN: 978-80-242-5494-4


Příběh pokračuje prakticky ve chvíli, kde skončil v prvním dílu. Toňa se stává přední ženou Nového Říma a snaží se přinést mnoho změn zbylým občanům - přináší sociální reformy, zakládá něco jako Policii a Hasiče. Po boku jí stojí stříbrná bohyně, ve které se ukrývá Serena. Na úplně jiném konci světa se zatím podařilo osvobodit Viktorovi, černému a prakticky nepřemožitelnému tvorovi. A kromě těchto dvou lokalit se podíváme i do bližší budoucnosti, které vládnou muslimové a také do ne příliš vzdálené minulosti, kterou ovládá křesťanství a především katolická církev. Ačkoliv se tomu Toňa brání, nakonec dojde k velkému vojenskému střetu a ne jednomu, Serena pomáhá jak může, ale i přesto je vše zbytečné, když jsou konfrontovány s lidskou podlostí a známým "vražením kudly do zad". Severus Septimus však šlápne vedle, svou roli v tom bude hrát nejen Viktor, ale i Serena. Konec je samozřejmě otevřený, však následuje ještě třetí část jménem Impérium.


Na druhý díl Propasti času jsem se opravdu moc těšila, ale nějak jsem se nemohla začíst. Začátek byl opět trochu seznamovací, aneb co se událo v prvním díle a v mezičase mezi těmito díly, ale nijak moc čtivé to nebylo. Navíc se přidává vyprávění dalších dvou lidí - Viktora a muslimského chalífy. Až přibližně ve třetině knihy se dostává ke slovu akce a v tu chvíli jsem se občas nechtěla utrhnout a musela jsem číst dál.

Prostřední díl nám přináší také mnohem více bojů, než ten první. Válčí se na všech frontách a tak trochu každý s každým. Popis bojů je čtivý, ačkoliv tyto pasáže osobně nemám moc ráda, tady mi nevadily. Obdivuji autorovu fantazii a to, že dokázal vymyslet zbraně, které nejsou ani v naší době - mikrovlnné záření, co člověka vaří zevnitř, vznášedla a podobně. Na druhou stranu se zde střetávají starověké zbraně s těmi nejmodernějšími a nechce se mi věřit, že by starověcí Římané po setkání s laserem neutekli (když utekli i před odbojnými Galy Asterixem a Obelixem :-D ). Ale to jsou jen moje domněnky.

V celku byla kniha opravdu čtivá a zajímavá, konec jsem si musela přečíst na jeden zátah, nechtělo se mi věřit tomu, co se dělo a já doufala, že to dobře dopadne, alespoň trochu dobře. Přeci jen to není pohádka, avšak autor je ke svým čtenářům v tomto ohledu milosrdný. Překvapilo mě, jak dlouhá a obsáhlá kniha vlastně je, protože mě to při pohledu na ní nenapadlo. Na druhou stranu tam není nijak moc velkých zvratů, velká překvapení tedy nečekejte.

Jazyk je příjemný, čtivý a jednoduchý. Nejsou tam žádná složitá a dlouhá souvětí, takže čtení jde lehce a hladce. Vše je graficky pěkně upraveno, odsazenost přímé řeči potěší, protože se pak člověk neztrácí v textu. Myšlenky hrdinů jsou také odlišeny, takže s tím jsem byla moc spokojená. Je vidět, že čeští autoři si určitě zaslouží pozornost, ačkoliv jsem na ně na začátku tohoto roku chtěla zanevřít. I když musím to upřesnit - moc mě baví autoři, s autorkami je to o trochu složitější.

Pokud hledáte nějakou krátkou sérii (3 díly), která vás bude bavit, odpočinete si u ní, chvíli si budete kousat nehty a chvíli se smát, avšak bude se vám krásně číst - zkuste Propast času, nebude to ztráta času. Dějová záletka je vlastně docela jednoduchá a není to žádný složitý psychologický román, který by vás dusil podrobnými popisy postav a jejich charakteristikami.

Věřím, že mnohým z vás se kniha bude opravdu líbit, musíte však počítat s tím, že druhý díl je sice plný válečné vřavy, oproti tomu prvnímu však není tak nabitý a energický. Chce to přetrvat k tomu třetímu a čekat jak to dopadne. Já si však od série dávám chvíli pohov, protože chci knihu hodnotit s trochou odstupu, aby mi hned nepřišlo, že se vše opakuje.

Anotace
Na konci prvního dílu jsme hrdinku Antonii opustili ve chvíli vítězství - se svými římskými legiemi se díky pomoci futuristického vojenského robota ubránila nacistům a založila Nový Řím. Vládnutí už ale tak jednoduché není. Kdo to kdy viděl, aby Římu vládla žena! Na problémy naráží i její spojenec generál Laudon, který spravuje Toskánsko, kde se uchovalo 18. století. K narůstajícím vnitřním rozporům přibude i další nepřítel vnější - sicilský chalífa Jusuf, militantní islamista konce 21. století se svou ideologií i supermoderní výzbrojí. Kartami zamíchá také nevyzpytatelný Viktor - plod vojenského experimentu z daleké budoucnosti. Jenže proti největšímu nepříteli se Antonie nakonec zdá málem bezmocná… a tentokrát jí nepomůže ani Serena a její neporazitelný robot.

Císařovna

Moje hodnocení: Stejně jako první díl se mi kniha líbila, tato je však trochu utahanější a nudnější než první, což je vzhledem k množství akce zvláštní. I tak jsem na sérii nezanevřela a těším se na závěrečný díl. Je to odpočinkové sci-fi, sice malinko obsáhlejší, než vypadá, ale rozhodně se nudit nebudete. Nápad je úžasný a rozvedení příběhu doufám povede
k velkolepému závěru. Pro milovníky sci-fi je to rozhodně dobrá volba, navíc částečně i z českého prostředí (Toňa je češka) a proto je mi nějak srdcem velmi blízká. Z těchto důvodů hodnotím stejně jako první díl - 4 hvězdičkami a doufám, že poslední závěrečný díl bude na 5.

úterý 9. října 2018

Zástava?

Moc mě mrzí, co vám tu teď musím říct, ale dostala jsem se do slepé uličky a nevím moc kudy a jak dál. Rekonstrukce domečku započala, zatím poklidně, ale kvůli financím (nenávidím půjčky) jsem si toho na záda nabrala asi více, než momentálně zvládnu. Nabrala jsem si další práce - brigády, papírování, vedení čtenářského kroužku apod. A nějak to přestávám zvládat, asi se mi to kapku vymklo z rukou, přítel vydělává samozřejmě také, do toho ještě studuje. Je to fakt náročné. Do toho rodiče mají nějaké problémy, nevyšly nějaké úkony spojené s katastrem nemovitostí kvůli chybě právníka a jediný, kdo je schopný dát dokumenty dohromady jsem já.

A abych se dostala k jádru věci, protože výše zmíněné věci vás asi nemusí úplně zajímat - nezvládám ani číst, a psát články už vůbec ne. Za týden jsem přečetla ani ne polovinu knihy - jediný čas na čtení mám v metru po cestě do práce a z práce. A to mi do toho ještě zasahují mraky jiných myšlenek, takže se nemůžu ani soustředit a chvílema se přistihnu, že nevím o čem čtu a musím se vracet.

A když už něco konečně dočtu, nemám ani chvilku sepsat recenzi. Mám tu rest na Císařovnu od Romana Bureše, tedy druhý díl série Propast času. Už týden skoro se na to chystám, ale nikdy se mi nepodaří si chvíli udělat, abych sepsala něco, co má hlavu a patu.

Nechci vás vůbec zanedbávat, to co tu tvořím mě hrozně baví a miluju to, ale když není čas, nevím jak to vyřešit. Domů chodím kolem půl sedmé a povinnosti v domácnosti mi vytíží i ten zbývající čas. Kdyby nebylo přítele, nezvládla bych to, projevil se jako zodpovědný a chápající partner, který automaticky převzal část mých prací a moc mi tím ulevil. Bohužel stále nevím, jak to bude vypadat v budoucnu, tenhle článek píšu o polední pauze, kdy mám po dlouhé době čas i něco při trošce klidu sníst.

Mrzí mě to, věřte mi a budu se snažit to skloubit tak, abych vydávala alespoň dva články týdně. Ale nemohu to zaručit, protože pokud nebudu zvládat nic přečíst, nebude o čem psát. Nápady nepřichází, jakoby mě opustila i moje kreativní část mozku.

Držte mi prosím palce, ať to zvládnu nějak skloubit a podaří se mi to zorganizovat tak, abych měla čas na čtení i na články. Nebojte, nezanevřela jsem na vás a moc děkuji všem, co nezanevřou na mě a zůstanou mými čtenáři.

Mám vás všechny moc ráda.

Mějte se krásně a všem přeji klidné a krásné dny,
vaše totálně NeLazy Šárka :-)

středa 3. října 2018

Ne vždy je kniha tím, čím má být (a kde by jí člověk očekával)

Musím se s Vámi podělit o včerejší zážitek z knihovny a téma týdne mi k tomu skvěle přihrálo. Kdo sem chodí častěji ví, že si předem sepíšu seznam do knihovny (většinou) na pobočce Skalka v Praze a až pak se tam vydám. Tím pádem vím, že tam daná kniha je a jdu po ní jako slepice po flusu. Včera se jednalo o knihu Reviever. Autor je Patrick Seth (nebo Seth Patrick), jak by spoustu lidí řeklo, křestní jméno a příjmení nejsou tak, jak se zdá. Navíc se to někde i mylně uvádí, takže Patrick je příjmení - NE jméno a Seth je tedy samozřejmě křestní jméno. Už to mě mátlo, ale hledala jsem jak pod P, tak pod S a nenašla. Věděla jsem, jak přibližně kniha vypadá, ale nepodařilo se mi najít.

Vydala jsem se tedy k počítači, abych si ověřila, že tam kniha opravdu stále je. A byla. Po dalších asi 10ti minutách hledání mezi Novinkami, Knihovna doporučuje a knihami vystavenými na čelech jako bestsellery. Nic. Vzdala jsem to a šla se poradit s knihovnicí. Ta v jejich systému opět ověřila, že kniha tam opravdu je a tudíž započalo rozsáhlé hledání.

Zkrátím to - NAŠLI JSME! Bohužel v českém jazyce se kniha jmenuje Oživovatel a ačkoliv tenhle název není vůbec nikde uveden v databázi knihovny a je napsán pouze na samotné knize, je kniza zařazena pod O - tedy Oživovatel a navíc pod jménem autora PAT - protože Patrick je příjmením.

Upřímně, museli jsme se s knihovnicí opravdu smát, protože tolik protichůdných informací - byl zázrak, že se nám jí nakonec podařilo najít. Doufám, že bude stát za to! A zde je důkaz toho, že ani kniha nemusí být tím a tam, kým a kde má být :-D


Logo Městská knihovna v Praze


pondělí 1. října 2018

Kaziměsti - Martin Bečan

Na tento knižní titul jsem narazila náhodou v knihovně, neměla jsem ho na žádném seznamu a přesto mi padl do oka. Sáhla jsem po něm, protože knihy, pro které jsem tam šla, již nebyly k mání. A nelituji, právě naopak. Jsem moc vděčná, že mi kniha prakticky sama skočila do ruky.

Název: Kaziměsti
Autor: Martin Bečan
Rok vydání: 2017
Počet stran: 256
Nakladatelství: Fragment
ISBN: 978-80-253-3377-8


Čtyři přátelé s podivnými jmény (Lazar, Cesmín, Parma a Zima) jdou od školy a kolejí směrem do centra a ačkoliv předtím se jim děly také zvláštní věci, potkají tramvaj číslo 0, které jede Nikam. Navíc jí vidí i v místech, kde si kolejí nikdy dřív nevšimly. Když sledují její trasu, natrefí na ulici mezi domy, kterou nevidí nikdo jiný než oni. Město si je samo pozvalo do nitra. Váhají, nakonec ale začnou objevovat nový svět - Podivno, kde potkávají lidi jakou jsou oni, i zvláštní tvory a stvoření. Bohužel v celém tomto světě nefunguje wifi signál a tak jediná možnost, jak se začít orientovat - je ptát se a cestu a sám poznávat zákoutí. Vzhledem k ceně nájmů a klidu se rozhodnou, že do Podivna i přestěhovat. Užívají si hudebních akcí v klubu Cikánka a chodí do hospody, ze tvorů je hodně obtěžují něco jako švábi a tak si pořídí stínku (něco jako krysu) a ta se stává jejich mazlíčkem. Navzdory všemu se i oni začínají měnit zevnitř i zvenku, Cesmína poroste opravdová cesmína, Parmě narosou žábry a Zima v sobě objevuje čarodějné nadání. Když Lazar pozná Emu, ihned se do ní zamiluje, ona je však možná ještě zvláštnější než všichni ostatní - uvnitř. Město však krátce po jejich příchodu napadne epidemie, hrozivá plíseň se šíří z Nejpodivnější dál a ničí vše, neexistuje proti tomu žádná obrana a i když se lidé snaží umíchat směs, která by nákazu alepoň zastavila, nedaří se. Ema onemocní také a je na tom čím dál hůř, až se Lazarovi zdá, že umírá. Jakou roli v tom nakonec sehraje?



Jak jsem psala v úvodu, knihu jsem neměla v plánu číst, ale zaujala mě obalem i popisem vzadu. Nakonec jsem se na ní dost těšila a dostala mě hned prvními stránkami. Začetla jsem se a těšila se na každou chvíli čtení. Doma se mi to moc nepoštěstilo, ale o to víc jsem se těšila do práci a pak i z práce, až si budu moct v MHD číst. Neskutečně čtivý text si mě podmanil a já mu propadla, slova a věty utíkaly a já se propadla do Podivna také. Prostředí je tam tak krásně popsané, že fantazie pracuje sama a já měla celou dobu pocit, že jsem tam s Lazarem, Cesmínem, Parmou a Zimou.

Autor umí opravdu krásně popisovat nejen prostředí, ale i situace a postavy, kterých je tam přesně akorát. Hrozně se mi líbil vývoj charakterů i fyzické podoby. Tím, že to není žádná kriminálka, nenutí vás příběh rozšifrovávat zapletence, spíš se zamyslet nad vlastním bytím. Ke konci je však jasné, že zápletka tam přeci je a dosti hluboká, která každého donutí k zamyšlení se nad vlastním životem, životem ostatních a celkově nad tím, do jaké míry jsme my také Kaziměsti.

Kniha je předně určená pro mladší čtenáře, asi nebude úplně špatně jí zařadit do kategorie fantasy young-adult. Některé knihy z této oblasti se mi líbily (např. Kerstin Gier - série Stříbrná kniha snů - recenze 1. díl, 2. díl), jiné mě ale nezaujaly. Rozhodně ale Kaziměsti patří mezi ty opravdu povedené a vhodné i pro starší čtenáře. Hrdinové mi přirostly k srdci a proto jsem konec nesla těžce závěr a pořád drhla stránky, že jsem musela nějakou přeskočit, nebo mi musí nějaká chybět. Popřípadě jsem hledala dodatek o tom, že více se dozvím v druhém díle. Neúspěšně!

Autora musím velmi pochválit nejen za nápad, který u českých autorů je vzácný. Málokdo dokáže vymyslet fantazy v českém prostředí, toto je skvěle propracované, promyšlené, nápadité a má to krásné vyvrcholení na konci. I když se v jiných recenzích opakují termíny jako plytké, průměrné či tuctové, tak já mám z knihy úplně opačný pocit. Vše mi přijde krásně promyšlené, zapadá do sebe a hlavně je od začátku do konce děj čtivý a udrží si čtenářovu pozornost.

Jazyk je lehce přizpůsobený cílové skupině - tedy spíš mladším čtenářům, ale ty starší zase navnadí tím, jak se lehce a jednoduše čte. Pro knihu jsem se nadchla a věřím, že nejsem jediná, i když hodnocení na Databázi knih tomu moc neodpovídá - 79% je dle mého názoru málo.

Anotace
Čtveřice přátel naskočí jednoho dne do přijíždějící tramvaje číslo 0 a ta je zaveze do Nikam. Zjišťují, že město, ve kterém žijí a studují, má druhou tvář. Sněží v něm papír, tramvajové koleje tvoří horské dráhy, krysy se mění ve stíny a jsou v něm domy, ulice a celé čtvrti, o kterých většina lidí nemá tušení. Zlákáni plejádou divů a zázraků se rozhodnou sem přestěhovat. Jenže město je nakaženo nemocí.

Kaziměsti

Moje hodnocení: Mám pocit, že tato kniha ke mě přišla sama a je to úžasný pocit. Moc se mi líbila, pohltila mě a nenechala vydechnout. Přečetla jsem jí, jak nejrychleji jsem mohla a líbila se mi ve všech aspektech. Je to velmi povedený fantastický příběh z našich končin. Český autor mě opravdu překvapil a těším se na další jeho knihy. Kaziměsty jsem rozhodně nečetla naposledy a myslím, že je to kniha vhodná od druhého stupně základní školy i po starší čtenáře, jako jsem já. Pokud chcete oddychovou knihu, který vás chytí a nepustí, zároveň v sobě má i hlubší myšlenku, určitě tuto knihu nezatracujte a zkuste jí. Věřím, že budete nadšení stejně jako já. Proto hodnotím samozřejmě 5 hvězdičkami.