"Ten, kdo čte, žije s každou další knihou život navíc. Kdo nečte, má jen ten svůj." Oscar Wilde

pátek 27. dubna 2018

Neviditelný - C. D. Payne

Dočetla jsem další oddychovou humornou knihu, kterou napsal C. D. Payne a musím říct, že z této zklamaná opravdu nejsem. Konečně další kniha, která mě bavila od začátku až do konce, a u které jsem se opravdu zasmála a odpočinula si. Takže jdeme na to.

Název: Neviditelný
Název v originále: Invisibly Yours
Autor: C. D. Payne
Překlad: Richard Janda
Rok vydání: 2012
Počet stran: 286
Nakladatelství: Jota
ISBN: 978-80-7217-913-8


Příběh nás zavádí do života rozvádějícího se Axela Westona, který jednoho dne čirou náhodou objeví slovní "zaklínadlo", pomocí kterého se stává neviditelným. Tím ale vše jen začíná, protože začíná zkoumat, jak se může dostat ze své - nejen finanční - propasti. Nejprve navštíví svou ještě současnou ženu v jejím novém bytě a napadne jejího nového přítele. Poté začíná vymýšlet, jak by mohl příjít k penězům a při jedné takové akci se seznamuje v převlékací kabince se ženou Desmou a zamiluje se. Udělá pro ní první poslední a nakonec jí i dostane, bohužel po jedné vášnivé noci se povede jeho neviditelnost přenést i na ní. Když se jim to konečně podaří vyřešit zjistí, že bude muset vždy neviditelnost převést na někoho jiného, jinak se jí nezbaví. Do všeho se navíc začne plést i korpulentní dáma ze stejného domu, která mu už nějakou chvíli prohrabává věci. Během té doby se živí jako fotograf pro bulvární plátek, protože se dokáže nepozorovaně dostat prakticky kamkoliv, i na svatbu známé bavičky Tary a Richarda. Tu omylem překazí a nahraje svou smrt pádem z útesu.
Axel je nucen si změnit i jméno na Jacka, jdou po něm federálové, navíc ho Desma / Diana / Tammy (také mění jméno) nakonec opouští a v tu chvíli se setkává znovu s Tarou. Ta si chce vzít svůj zpackaný život a tentokrát je to Axel, kdo jí zachrání. Začínají se poznávat a zamilují se, to však vše vrtá hlavou federálům a nedají jim pokoj. Nakonec vymyslí plán, jak z Axela udělat znovu viditelného člověka, vše se ale pokazí a Tara není schopná s ním v té podobě žít. Vše se ale vyjasní, upraví a všichni si zvyknou. Happy End :-)


Kniha je velice humorná, vtipná a plná absurdních situací, které však nejsou úplně nemožné a v některých věcech jsem se s Axelem docela dobře ztotožnila. Určitě bych v některých věcech přemýšlela úplně stejně jako on, kdybych se stala najednou neviditelnou. Asi bych i zkoušela podobné věci a snažila se jako on využít svých schopností, jen bych si k tomu asi nevybrala dámské kabinky.

Příběh je ohromně čtivý, zábavný a stránky ubíhají rychlostí blesku. Místy je to trochu utahané, bez jiskry, ale vždy najednou dojde ke zvratu, který to vrátí do té humorné koleje a jede se dál. Kdo zná knihy od C. D. Payna ví, že tento styl je pro něj charakteristický, vše dohnané až k absurditě a všemožnými i nemožnými způsoby se z toho hrdina vyseká a dál se zamotává do prekérní situace (viz. Mládí v hajzlu). Oproti ale třeba Holubímu mambu nebo Brendě Veliké zde všechno krásně navazuje, je to opravdu zábavné a není tam nic, při čemž bych si klepala na čelo a říkala si "Jak proboha tohle autora napadlo?".

Kniha mi přišla opravdu moc čtivá a to prakticky ihned od začátku, což se mi dlouho nestalo. Líbilo se mi i zpracování postav, nenašla jsem tam ani žádné pravopisné chyby, které by mě praštily do očí. Grafická stránka je horší, text je hodně zhuštěný, hodně textu, málo odstavců, kapitoly jsem ani moc nevnímala, na druhou stranu ale má kniha téměř 300 stran, a čtení ubíhá opravdu rychle.

V recenzích jsem často četla porovnání s Nickem Twispem z Mládí v hajzlu, kde lidé tvrdili, že je to jako by Nick dospěl a stal se neviditelným, pro mě je to ale přesně naopak. Nick mě nebavil, spíš nudil, vše bylo dohnané ad absurdum až do bezvědomí a vždy za každou cenu to muselo být hrozně vtipné. Zde je to nenucené, přirozeně plynoucí a ne tak přehnané, proto se mi kniha oproti Mládí v hajzlu opravdu líbila.

Anotace
Nová kniha autora kultovní série Mládí v hajzlu. C. D. Payne tentokrát přináší lehce absurdní příběh sedmatřicetiletého chlapíka, klasického "losera", který jednoho dne v rozčilení zavolá popleteně na psa, čirou náhodou tak vysloví jakousi kouzelnou formuli a stane se neviditelným. Tato nová schopnost je pro něj velmi přínosná - může si například obstarat peníze menší krádeží v bance, špehovat manželku a mnohé další.


Moje hodnocení: Jak vidíte na mém komentáři, kniha se mi líbila, krásně jsem si u ní odpočinula po náročnějším čtivu. Bavila jsem se u ní, nezklamala mě, ale očekávání jsem neměla žádná, po předchozích zklamáních je to pochopitelné. Na druhou stranu, není to kniha, u které bych skákala radostí a od které jsem se nemohla odtrhnout, ale její čtivost mě překvapila. Proto je moje hodnocení 4 hvězdičky. Na 5 to není a kdybych dala 3, nebylo by to spravedlivé :-)




středa 25. dubna 2018

Nové výtvory - opět a stále obaly na knihy

V neděli jsem došila další kousky. Látky se opakují, ale snažím se střídat barvy vevnitř a venku, aby každý byl originál, navícj se snažím střídat i barvy stužek a gum, aby to vypadalo krásně, ale aby žádné dva obaly, nebyly stejné. Zatím se mi to jakž takž daří a jelikož stále vypilovávám ten svůj vlastní střih a postup, tak se alespoň procvičuju pořádně.


Na fotkách jsou dokončené obaly právě z neděle, ale včera jsem už nastřihala dalších 7 obalů, z toho jeden plánuji nejspíš udělat s ronarem, zda ten můj střih bude použitelný i s výztuhou. A jak jsem slibovala, už plánuji sepsání a nafocení konkrétního návodu, nejprve bez ronaru (výztuhy) a poté i s ní. Ale opravdu nevím, jak rychle to zvládnu sepsat a vydat.


Tento poslední oranžovo-černý obal je jiný, má totiž dvě klopy, tudíž není univerzální. Je pro přítele na konkrétní knihu (má totiž jenom jednu) a aby si jí nezničil, vybral si látky a já mu ušila také jeden obal. Je malinko křivý, šev přes který se to obracelo je nahoře místo dole a navíc se mi do stroje zamotala i černá záložka, takže je kapku potrhaná. Ale zvládla jsem to a dala se na to také aplikovat moje metoda. Takže jsem z toho měla fakt radost


Nu, zatím se mi docela daří, ale doufám, že se ještě vypiluju a nejen ve stříhání, ale hlavně i v měnění barevných nití ve stroji, protože to mi zatím moc nejde a tak mám jako vrchní nit barevnou a spodní mám zatím vždy bílou.
Pokud by se vám nějaký z mých výtvorů líbil, klidně si o něj napište, téměř všechny, co jsem chtěla podarovat, jsem už podarovala a teď se mi to doma začne kupit. Cena by byla pouze poštovné + symbolicky dle vašeho rozmyslu, u těch z kupovaných látek či s výztuhou by to bylo pouze za materiál (dle přepočtu maximálně 60 Kč) + poštovné Mrkající Klidně pošlu i více fotografií daného obalu, stačí si napsat.

Mějte dnes krásný slunečný den a hlavně jarněletní pohodu
Vaše dnes mimořádně Lazy Šárka

pondělí 23. dubna 2018

Divadelní představení Poslední aristokratka

V sobotu 21.4.2018 jsme s přítelem navštívili divadelní představení divadla Na Jezerce Poslední aristokratka na motivy stejnojmenné knihy od Evžena Bočka. Moc jsme se těšili, ale ani náhodou nás nenapadlo, že bude hra natolik úžasná, že se rozhodneme jít znovu. Prakticky 130 minut nepřetržitého smíchu, již od začátku, bylo vidět, že i herci si to moc užívali a občas nešetřili imrpovizací a následným výbuchem smíchu.
Některé hlášky nám rozhodně utkvěly v paměti, například "Někdo ukradl hajzlpapír. A ze záchoda zmizely dvě štětky. Dvě štětky ukradly hajzlpapír." nebo kdo zná knihu a postavu zahradníka pana Spocka - zde je překřtěn na mistr Beauty, protože "...jsme mu chtěli říkat Spock, ale není mu podobný."
Inscenace byla dokonalá, divadlo je krásné, čisté, klimatizované, velmi příjemné posezení, navíc výborně řešené celkem vysokým spádem sedaček (skoro jako v kině), takže každý úžasně vidí. Oba jsme byli ze hry nadšení a už plánujeme, který den půjdeme znovu. A abych vám to trochu přiblížila i herecky, zde je obsazení:

Marie Kostková - Anna Polívková
František Kostka (její otec) - Jan Hrušínský
Vivian Kostková (její matka) - Miluše Šplechtová
paní Tichá (kuchařka) - Jitka Sedláčková
Josef (kastelán) - Martin Sitta
pan Krása (zahradník) - Rudolf Stärz
Deniska (guvernantka) - Denisa Pfauserová
JUDr. Benda (právník) - Libor Hruška
Milada (manažerka) - Kristýna Hrušínská
Max Laun (také šlechtic) - Michal Kern

Všichni herci zde opravdu excelovali, ztvárnění postav bylo dokonalé, naprosto profesionální, ale skutečně bylo vidět, že to herce baví a že jsou nadšení.

POSLEDNÍ ARISTOKRATKA - DIVADLO NA JEZERCE - ZDE NAJDETE I VIDEOUKÁZKU, FOTOGRAFIE HERCŮ, FOTOGRAFIE Z PŘEDSTAVENÍ I DALŠÍ VOLNÉ TERMÍNKY PŘEDSTAVENÍ

My tedy rozhodně půjdeme znovu a už se nemůžeme dočkat, bylo to pro mě zatím to nejlepší divadelní představení, které jsem kdy navštívila. Rozhodně doporučuji Usmívající se

pátek 20. dubna 2018

Spouštěč - Wulf Dorn

Ve středu večer jsem dočetla první díl trilogie Lesní psychiatrická klinika s názvem Spouštěč od autora Wulfa Dorna. Knihu jsem si vyhlédla v knihovně a zaujala mě, až potom jsem zjistila, že je to první díl z trilogie, ačkoliv dějově to vypadá, že jsou to tři samostatné příběhy, spojuje je jen prostředí Lesní kliniky. Prohlížela jsem si i následující díly a vypadají zajímavě. Ale zatím nemám v plánu je číst, protože jsem se dnes pustila do knihy Neviditelný od C. D. Payna a ihned mě docela nadchla.

Název: Spouštěč
Název v originále: Trigger
Autor: Wulf Dorn
Překlad: Rudolf Řežábek
Rok vydání: 2015
Počet stran: 360
Nakladatelství: Knižní klub
ISBN: 978-80-242-5033-5

Příběh začíná vyprávět psychiatrička Ellen Rothová, která pracuje na Devítce spolu se svým přítelem Chrisem. Ten ale odjíždí s kamarádem na dovolenou do Austrálie, na ostrov mimo civilizaci a ona má vše na starosti jak doma, tak v práci. Hned první den je však konfrontována s jedním z pacientů, který se přímo před ní pokusí o sebevraždu. Kamarád Mark jí je od té chvíle oporou a snaží se jí pomoct. Navíc se na oddělení objevuje zvláštní pacientka, která je strachy bez sebe, na světlo či jakékoliv jiné podněty reaguje děsivě. Ellen si dělá velké starosti, kor když pacientka vykazuje strach z konkrétní osoby, jakéhosi Černého muže, který ji prý chce unést a najde jí kdekoliv. Ellen se s ní snaží navázat kontakt, ale dřív než se jí to podaří, žena zmizí. Ale Ellen ví, že žena je v nebezpečí a proto se jí vydá hledat, když nenajde pomoc ani u nadřízených, ani u policie, pouští se do toho sama, ale Černý muž to ví a proto zaútočí i na ní, dává jí hádanky a sleduje, jak se snaží, navíc na vše má jen omezený čas. Mark jí zpočátku nevěří, ale když vidí, co se děje, snaží se jí být po boku a najít východisko. Nakonec ale ani on netuší, jak velký problém to je a co je tím spouštěčem, který tyto události vyvolal. Pouští se do pátrání a nakonec najde, co hledal, i když nemohl tušit, jak hrozná skutečnost vlastně je a co za démony tím odhalí.


První polovina knihy mě moc nebavila, neměla jsem potřebu se rychle k příběhu vracet a dočítat ho. Nevím, možná je chyba ve mě, poslední dobou nejsem schopná se začíst ani do sebelépe hodnocených knih. Každopádně druhá polovina mi to docela vynahradila. Už jsem se moc těšila, až pojedu z práce a budu moct pokračovat ve čtení, poslední závěrečnou, jak já říkám "vysvětlující" část, jsem přečetla na jeden zátah a jen jsem stíhala pozorovat, jak mi padá čelist. Jak mám ve zvyku, průběžně jsem přemýšlela a vymýšlela, jak by to mohlo být, dopadnout, ale tady jsem se naprosto sekla. Totálně jsem byla mimo a ani ve snu by mě nenapadlo, že to skončí, jak to skončilo. závěr tedy naprosto a totálně nepředvídatelný.

Jinak se ale kniha četla krásně, byla psaná jednoduchým jazykem, který mě bavil, četl se krásně lehce a navíc jsem nenašla žádné pravopisné chyby. To byl opravdu příjemný bonus. Rozdělení do kapitol bylo víceméně zbytečné, vyprávění příběhu přeskakovalo z osoby na osobu dle potřeby a s úžasnou lehkostí, že si toho člověk prakticky ani nevšiml.

Příběh se odehrává v německém prostředí, takže si člověk nepřijde tak vzdálený tomu, v jakém prostředí se to vše odehrává. Navíc mám pocit, že jsem od tohoto autora kdysi dávno něco četla, protože je to psané tak lehce, jakoby známý styl, obyčejnější, ale o to čtivější. Rozsah knihy je také docela příjemný, 340 stran je takový střed a myslím si, že je to přesně akorát na míru příběhu. Žádná část nebyla ani roztahaná, ani nijak extra osekaná, prostě naprostý ideál.

Od knihy jsem očekávala atmosfréru psychiatrické léčebny, trochu mého strachu a napětí, ale celkově jsem žádná velká očekávání neměla. A většina věcí se splnila, během scén v podzemí léčebny jsem se chvilkama opravdu bála, atmosféra psychiatrické léčebny tam rozhodně byla, napnutá jsem byla prakticky celou druhou půlku. Ale přiznám se, že asi do poloviny knihy jsem si říkala, že ta knížka je o ničem, že mě to moc nebaví a zvažovala, zda jí nemám odložit. Naštěstí jsem udělala dobře a neodložila jí. Konec opravdu stál za to.

Anotace
Kdo se bojí Černého muže?
Případ zneužívané pacientky se pro psychiatričku Ellen Rothovou stává noční můrou. Žena tvrdí, že ji pronásleduje Černý muž, a krátce nato beze stopy zmizí. Při pátrání se cílem neznámého přízraku stává i Ellen. Při šíleném závodu o čas je ve hře život lékařky i její pacientky. Psychiatrička stále hlouběji zabředá do labyrintu strachu, násilí a paranoie. A čas na splnění ultimáta co nevidět vyprší…

Spouštěč

Moje hodnocení: Jsem trochu na vážkách, jak hodnotit, protože polovina knihy mě zklamala i přesto, že jsem neměla žádná velká očekávání. Není to žánr, který bych pravidelně četla, protože thrillery opravdu nejsou můj šálek kávy. Na druhou stranu mi ale druhá část knihy tak učarovala, že jsem se nemohla odtrhnout a přijde mi, že vyhrocení zápletky a její vyřešení, bylo úžasné. Proto dávám 4 hvězdičky, chtěla jsem dát 3 hvězdičky, ale za ten konec jsem musela jednu přidat.

středa 18. dubna 2018

Když zavřu oči aneb Představivost

Článek se vztahuje k tématu týdne "Když zavřu oči"!


Byla se mnou prakticky od narození, prostě od doby, co si já pamatuju a vůbec by mě nenapadlo, že jí někdo nemá ....

Zní to jako začátek nějakého fantasy popřípadě sci-fi příběhu, ale není .....

Jde o mou milou Představivost. Odmala miluji knihy, miluji vyprávění, příběhy a přišlo mi automatické, že se mi za zavřenými víčky (někdy ani to nebylo potřeba) odehrává prakticky celý děj jako film, všechno vidím do takových detailů, jakých si přeju. Jako malá holčička jsem si JÍ pěstovala a podporovala, co nejvíc to šlo, a byla jsem ráda, i když to někdy přeháněla. Dnes jsem JÍ vděčná, že se mnou zůstala i v dospělosti a dopřává mi krásné zážitky, kdy se čtení stává skutečným požitkem. A nejen to, umožňuje mi se vcítit do druhých dle jejich vyprávění a vidět to samé, co oni.

Hrozné zjištění pro mě bylo, že ne každý JÍ má, tu svou vlastní Představivost. Měla jsem za to, že každý z nás JÍ má, a některá je víc obrazná, některá méně, samozřejmě, že i ony mají své dny. Ale že JÍ někdo nemá vůbec? A zrovna to je případ mého přítele. Náhodou jsme si povídali a po mé reakci "Ty to nevidíš? Tak si to představ!" na mě zůstal naprosto konsternovaný civět a ptal se mě, jak to myslím. Říkala jsem mu "Použij JÍ a ona ti to ukáže, stačí jí jen vést správným směrem". Pro mě je to každodenní "rutina", protože je se mnou neustále a já jejích schopností využívám mnohokrát denně. Ukazuje mi to, na co myslím a já to považuji za správné.

Přítel na mě v té chvíli koukal, pak to asi zkoušel a pak mi smutně oznámil, že neví, co mám na mysli. Doma jsem ho vzala za ruku, posadila na gauč, dala mu chvíli, aby zklidnil dech a začala mu barvitě popisovat, co si má představovat. Jak má ty věci uvnitř své mysli stvořit a jak JÍ dál má vést, aby mu zobrazovala to, co chce vidět. Po půl hodině jsem to vzdala. Dodnes mi tvrdí, že nic takového neexistuje, ať mu nepletu hlavu. A mě je z toho do pláče, když si na to vzpomenu. Jak je možné, že já JÍ mám, skvěle si rozumíme, jsme sehraná dvojka a můj přítel ani neví, co to je?

Každý máme talent na něco jiného, já těch talentů, na které bych mohla být pyšná, moc nemám, ale na NÍ, na mou milou Představivost, na tu jsem hrdá. Nejvíc na to, že je součástí mě samotné a je ochotná mi kdykoliv ukázat to, co chci nebo potřebuju vidět. A za to JÍ nepřestanu být nikdy vděčná, protože jen s ní je můj život tak krásně barevný a veselý.
Děkuju ti má Představivosti.

"Představivost je důležitější než vědomosti." Albert Einstein

pondělí 16. dubna 2018

Pokračuji v šití - nové obaly a moje tlachy

Minulý týden byl hodně pracovně náročný, doma se mi pak opravdu nic nechtělo. Ve čtvrtek se mi konečně podařilo se dokopat k tomu, abych si zase nějaké střihy připravila a našpendlila. Jeden jsem zkusila po staru a tři mám nové. Jeden bude neuniverzální s klopama na obou stranách, ten bude navíc obšitý ještě šikmým proužkem, takže bude určitě vypadat moc hezky (stejný střih plánuji udělat i na bílé látce s červenýma kytičkama, kde bude také černý šikmý proužek na obšití. Nafotila jsem vám fotky, jak to vypadá našpendlené a připravené k šití.



Na jeden jsem zkusila použít i nažehlovací ronar, tak jsem zvědavá, jestli to ten můj stroj zvládne všechno prošít. Všechny jsou krásné, akorát přestávám tušit, koho bych tím mohla podarovat, protože už jsem téměř vyčerpala své možnosti. Kdyby někdo chtěl, tyhle zkušební risknout, tak bych vám je mohla poslat za poštovné, nebo za nějakou symbolickou částku (za cenu látky a výztuže), ty z darované látky určitě zdarma, ty co jsem nakupovala maximálně za nákupní cenu materiálu. Musím se ještě vycvičit, takže nejsou vzhledově dokonalé, ale zlepšuju se! Smějící se

A takhle vypadají již ušité.




Všechny jsou univerzální, tudíž lze zadní klopu upravit dle šířky knihy. Výškově se pohybují od 23 do 26 cm, protože mám radši obal, který lehce přečuhuje a zakrývá tak nejen hřbet, ale i odhalené stránky (v kabelce či batohu praktické). Každý z obalů má zatím ještě nějaký nedostatek - křivé stehy, záložka přišitá viditelně (protože mi vyšla omylem dole například), a jiné podobné drobné vady, ale jinak z nich mám ohromnou radost. Včera jsem dokončila do čista těchto šest a dlouho jsem si je prohlížela.

Navíc nevím jak se mi to povedlo, ale stvořila jsem svůj vlastní střih a metodu, jak to nejlépe udělat. Nevyčetla jsem ho nikde na netu (i když tam určitě někde je), ale je to kombinace 3 metod, které jsem dle návodů vyzkoušela a vymyslela si svůj TOP střih, který se mi už na dvou obalech (tmavě modrý puntíkovaný a modrý s obláčkama) osvědčil a jsem moc spokojená. Doufám, že nějak co nejdřv zvládnu nafotit a popsat můj vlastní návod na ušití obalu na knihu. Navíc jsem zvládla i použití nažehlovacího ronaru a byla jsem hrozně nadšená, že to zvládl i stroj prošít těch 6 vrstev. Je to ten na této fotce hned nahoře - s kytičkovým motivem.



Návod tedy určitě chystám, jen je to s tím kapku složitější, protože mi ušití obalu trvá minimálně týden. Od pondělí do pátku postupně stříhám, špendlím a připravuji k šití. Až ten poslední den - většinou je to pátek nebo neděle - si sednu ke stroji a vše zašiju. Jeden obal m trvá kolem 20 minut jen šití a proto se mi nechce na tak krátkou chvíli vytahovat ten obří těžký stroj, když mi stejně času zabere jeho příprava k šití a jeho sklízení.



Už jsem se tedy pochlubila vším, co jsem za týden zvládla. Doufám, že tenhle týden bude méně náročnější pracovně, protože tento týden nás čeká servis s autíčkem, kde mu přivaří tažné zařízení, poté zápis na úředu do techničáku a nakonec v brzké budoucnosti taky odjet k přítelově mamce pro vozík, nechat mu udělat technickou a umístit ho do naší garáže, aby konečně započala rekonstrukce, na kterou se připravujeme už víc jak 2 roky. Snad tedy všechno klapne.
Mějte krásný den i krásný týden a hlavně se mějte rádi
Vaše LazyŠárka

pátek 13. dubna 2018

Holubí mambo - C. D. Payne

Oddechovka je za mnou a já hupsnu na nějaké psycho zase Smějící se Každopádně jsem si tuto oddechovku ne úplně užila, také proto mě to nelákalo jí úplně hltat a snažit se jí rychle dočíst. Naštěstí se mi to včera večer povedlo a já jsem za to moc ráda, takže se teď už mohu o své dojmy z knihy podělit s vámi.

Název: Holubí mambo
Název v originále: Frisco Pidgeon Mambo
Autor: C. D. Payne
Překlad: Tamara Váňová
Rok vydání: 2015
Počet stran: 224
Nakladatelství: Jota
ISBN: 978-80-7217-383-9

Příběh začíná v laboratoři, kde jsou holubi podrobováni testování na škodlivost alkoholu a tabáku. Oni však odmítají, že jsou holubi, a považují se za lidi. Jejich krásný život, kdy mají přísun kvalitního zobu, sherry a cigaret, se však změní rychle, když komando ochránců zvířat jejich klece ukradne a odveze pryč. Poté je vypustí do "volné přírody" ve městě a oni vůbec neví, co si počít. Mají hlad, absťák a neví kde jsou, navíc ani neumí létat. Postupně se seznamují s okolním prostředím a vyděsí pár lidí svým chováním, také se seznamují s panem Annem Dulkou, který se uvolí jim být jakoby průvodcem. Postupně se protloukají a učí se žít venku, jenže se nechtějí smířit s tím, že se už nevrátí domů, nevíc nedokáží vydržet bez alkoholu a cigaret. Proto začnou pořádat nálety na bary, obchody s lihovinami i pátrat po Samu Spadovi, který by je měl dostat domů.
Při svém dobrodružství se setkají i se sokolem Norrisem, který je jim svou silou moc užitečný. Po nějaké době natrefí i na další spoluklecníky a holuby, se kterými sdílely laboratoř. Nejvíc zamíchají situací dámy z blízké klece. Lidé se proti nim spiknou, protože nedokáží pochopit jejich útoky na lidi po celém městě - kradou jim cigarety, jídlo a opakují nálety na obchody s alkoholem. Série vtipných situací pokračuje, jsou dokonce označeni za "holubí zabijáky" a pátrá po nich každý policista ve městě. Oni se však nevzdávají a chrání sebe navzájem i mladé, které se jim podaří vypiplat. Navíc se jim podaří vypátrat i muže, který je unesl z laboratoře a řádně se mu pomstí, při tom dokonce spolupracují natolik, že zvládnou řídit auto.
Když se jim konečně podaří najít cestu domů (do laboratoře), většina z nich se rozhodne nevracet, našli si venku svůj vlastní život. Pár odhodlaných se ale, i přes přemlouvání ostatních, nakonec vrací. Jsou zavřeni do klecí a jelikož jejich místa byla nahrazena kočkami, jsou odkázáni ke zpracování. Ale to by nebyli Holubí zabijáci, aby to opět nedokázali proměnit ve svůj prospěch a to především tím, že lidem ukážou, jak moc jsou užiteční.


Po knihách, které jsem četla před touto knihou, mi chvíli trvalo se přeorientovat na vtip a nadsázku, protože první strany jsem jen nevěřícně kroutila hlavou. Když jsem se do toho dostala, najednou mi jejich holubí svět připadal téměř stejný, jako ten náš. Autor vtiskl holubům vlastnosti i chování lidí. Pořád jsem porovnávala, koho mi to jenom připomíná z mého okolí a párkrát jsem i našla jistou zvláštní podobnost. Navíc zde není úplně nouze o absurdní situace, které končí buď tragikomicky nebo jen komicky.

Komunita, kterou se jim podařilo vytvořit, byla tak silná, že zvládly věci, které bych do holubů netipla - řídit auto, prchat policejnímu vrtulníku nebo zachránit město před krachem. Na jednu stranu já holuby k smrti nenávidím, protože přenáší nemoci a navíc se nějak zvláštně usadili na našem balkoně a to je opravdu hnus, co musím každý týden odklízet. Díky této knize na ně ale najednou nahlížím trochu jinak. Koukám na něj a říkám si "Nejsi ty Robin? Nebo Gadžo?" a pak se sama sobě musím smát.

Kniha mi určitě zvedla náladu, je psána "paynovským" stylem, který buď rádi máte, nebo ne. Mě se celkem líbí, je to čtivé, místy zábavné, místy absolutně absurdní, ale takové jeho knihy prostě jsou. To, co mi ale hrozně vadilo, byla délka a rozvláčnost příběhu. I když to tak nevypadá (dle 220 stran), tak bych příběh zkrátila na polovinu a pak si myslím, že by to mohlo být mistrovské dílo. Místy je tam hodně té nudné omáčky a dialogů, které jsou úplně zbytečné. Domnívám se, že by to mohla být strhující jednohubka, takhle je to ale roztahané a místy to skutečně nudí.

Já sama knihy C. D. Payna mám moc ráda, ve své sbírce mám Brendu Velikou, Dědictví aneb Jak Helena ke štěstí přišla a měla jsem i pár knih Mládí v hajzlu (ty jsem ale poslala dál), bohužel mi přijde, že kvalitám těchto knih Holubí mambo ani náhodou nedosahuje. Je možné, že některé vtípky byly i ztracené v překladu, ale určitě to není hlavní problém příběhu.

Anotace
To si tak v klidu sedíte, pijete kvalitní sherry, kouříte, plkáte o životě a najednou se rozrazí dveře, do místnosti vtrhne banda ochránců přírody a vykopne vás na mráz. Hrozná představa! Zvlášť, když jste holub a nevíte o tom…
S vypuštěním "na svobodu" se holubům od základu změní život a chvíli se zdá, že rozhodně nehodlají hrát roli hodných hochů. Pak se ale zapojí sokoli, andulky a vůbec vznikne neuvěřitelný kolotoč náhod a vtipných situací. Nemáte rádi holuby? Pak věřte, že po Holubím mambu změníte názor a začnete jim fandit.

Příběh o laboratorních holubech? Bajka? Nuda? Ne, pokud se tématu a formy chopí autor Mládí v hajzlu! Čekejte jednu z nejvtipnějších knih, která se vám kdy dostala do ruky, a zároveň namnoze šokující pohled na nás samé.


Holubí mambo


Moje hodnocení: Je mi to líto, ale i když byla kniha pro mě oddechovkou, rozhodně mě nezaujala a nebavila tak, jako jiné knihy od tohoto autora a to mě moc mrzí. Nejsem z knihy úplně zklamaná, ale nejsem z ní ani nadšená. Když si jí nepřečtete, o nic moc nepřijdete. Najde se spousta jiných knih, které vás pobaví více a u kterých se člověk opravdu zasměje. U této knihy šlo pouze o náznaky pousmání. Náladu ale zvednout dokáže. Proto tato kniha získává jen 3 hvězdičky.

středa 11. dubna 2018

Obaly na knihy pořád frčí

Tento týden v práci je opravdu náročný, včera jsem si navíc dala ještě maraton v nakupování, protože jsem nutně potřebovala koupit kalhoty a přítel zase něco na praxi. Nakonec jsem zašla do galanterie a udělala si radost nažehlovací výztuží, nějakými stužkami a jinými záložkami, donesla jsem si látku a prostě jsem z toho všeho měla velkou radost. Doma jsem vzala zase trochu jiný návod k ušití univerzálního obalu na knihy a meřila, stříhala a špendlila. Vše mám připravené, ale jelikož už byla tma, radši jsem toho nechala, odložila to na druhý den a šla si číst.
Dnes se tedy chystám nažehlit a nastříhat ještě jeden nebo dva střihy, abych mohla zítra šít v klidu. Nejvíce času zabere to měření, stříhání a špendlení, ušité je to za 10 minut a mě se pak nechce vytahovat a uklízet ten obří šicí stroj kvůli 10 minutám. Navíc jsem zjistila, že mi chybí ještě guma na přišití nastavitelné chlopně. To je další bod, který musím dnes splnit. Jinak čtu teď C. D. Payna - Holubí mambo a po Žítkovských bohyních je to docela příjemná změna, přestože je to takové až moc bláznivé, ale zase se u toho člověk sem tam zasměje. Navíc kniha nemá žádnou hlubokou myšlenku, takže opravdu oddychovka, i když jedna z autorových slabších děl. Doufám, že dnes dočtu a zítra můžete očekávat recenzi.
Ještě jsem si pro vás připravila fotografii té nové látky, ze které jsem opravdu nadšená, protože je opravdu krásná. A právě z ní mám našpendlen už první obal, druhý je v plánu.


Mějte dnes krásný den
Vaše LazyŠárka

pondělí 9. dubna 2018

Žítkovské bohyně - Kateřina Tučková

Dočteno! Konečně! Už jsem si říkala, že to snad nedočtu, nechápu totiž jak je to možné, ale knihu o asi 450 stranách jsem četla přesně 11 dní (obvykle mi to trvá 4-5 dnů maximálně). Sice jsem oba dva víkendy neměla téměř žádný čas na čtení, ale i tak to nechápu. Kniha není ani nijak hustě psaná, prostě byla jen náročná nejspíš. Tak jdeme na to!

Název: Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Rok vydání: 2012
Počet stran: 456
Nakladatelství: Host
ISBN: 978-80-7294-528-3

Příběh nás prakticky ihned uvede do hrůzy, která se stala malým dětem jedné z bohyň - Doře a Jakoubkovi Idesovým. Teta Surmena objeví jejich matku brutálně zabitou sekerou. Sice to začíná jako horor, ale ihned poté nastává vyprávění malé Dory, která nás seznamuje s tím, co se stalo po tomto neštěstí, jak žila i s Jakoubkem u tety Surmeny (sestry jejich matky), tedy také u bohyně. Ta si z Dory vychovala svého anděla, což byla funkce, kterou Dora vykonávala svědomitě. Vodila k bohyni Surmeně lidi, co se za ní sjížděli z blízkého i vzdáleného okolí, po cestě je opatrně vyslechla a všechny problémy pak sdělila Surmeně ještě před tím, než se s ní setkali. Žili si vlastním životem, děti chodili do školy a bylo jim spolu dobře.
Jenže jednoho dne k nim přišel dopis, díky kterému se Surmena musela dostavit k vysvětlení svého počínání. Podezřelá byla z toho, že okrádá lidi a uvádí je v omyl - jak to měl komunistický režim ve zvyku. Věda a lékařství v té době bylo na obrovském vzestupu a tak se jim nehodilo, aby někdo léčil lidi "šarlatánskými a lživými praktikami". Když Surmena odešla, už se nevrátila, byla umístěna do psychiatrické léčebny, Dora byla oddělena od Jakoubka a každý z nich dospíval zvlášť.
Vyprávění je přeskakující, chvíli se dozvídáme něco z doby, kdy byla Dora dospělá a pracovala na projektu ohledně bohyní jako etnografka, v další se zase dozvídáme, jak vyrůstala na internátu a jak vůbec k etnografii přišla. Další kapitoly jsou většinou věnované některé z osob, které sehrály nějakou roli. Dora postupně odkrývá veškerá tajemství své rodiny a její minulosti a většinou to nejsou věci, které by někoho povzbudili, naopak jsou to hlavně násilná úmrtí a utrpení. Nakonec se Doře podaří po revoluci dostat se k odhaleným spisům lidí, kteří ovlivnili její i Surmenin život a tím vyřešit téměř veškerá tajemství, která jí tižila. Ani ona ale svému osudu neunikla.
To už se ale dozvídáme díky Kateřině Tučkové, jíž patří právě poslední kapitola.

Jako první chci říct, že na mě kniha hodně emocionálně zapůsobila, to je podle mě také její hlavní smysl. Také chci zdůraznit, že i autorka sama poukazuje na to, že kniha je jen beletrií, ale založená je na skutečných událostech a skutečných osobách, jména však byla pozměněna. Už jen to ve vás vyvolá mrazení.

V první řadě znovu poukazuji na to, že ačkoliv je graficky i písmem kniha zpracována velmi pěkně, četla se mi docela těžko. Možná i díky těm staročeským a archaickým výrazům, kterých tam rozhodně není málo. Co mě hodně překvapilo, je přímá řeč. V knize je jí hodně, ale je tak zvláštně zpracovaná, že se v tom místy člověk opravdu ztrácí. Proto nemohu o knize rozhodně říct, že by byla čtivá. Byla napínavá, krásně napsaná, ale čtivou bych jí určitě nenazvala.

Kniha má rozhodně úžasné téma, propojení historie s přítomností a místy i s budoucností. Tradice, zvyky a pověry vás tu budou provázet na každé straně a téměř na každém řádku. Je to krásné poznávat odlehlé kraje a jejich život, to jak to vnímají děti, dospělí lidé a starší generace. Na druhou stranu mě ale dost zklamal nevyužitý potenciál autorky. Bylo tam mnoho momentů, kdy jsem si říkala, jak mě mrzí, že zrovna tahle část není více rozvedená, nebo lépe a srozumitelněji popsaná. Určitě by to šlo udělat i tak, že to lidem vezme dech a sednou si z toho "na zadek", což bohužel není tento případ.

Jsem rozhodně ráda, že jsem s Dorou, Jakoubkem, Surmenou, Mahdalkou a dalšími mohla strávit krásných 11 dnů, jsem ráda, že jsem se o nich dozvěděla tolik věcí a upřímně mě mrzí to, co je potkalo. Knihu znovu určitě číst nebudu, ale naopak mě navnadila na to, přečíst si i dála zmíněná v této knize a další publikace týkající se bohyní ze Žítkové.

Úryvek
Od té doby, co se stala andělem, už nikdy zbůhdarma neseděla na lavičce na zápraží horské samoty. Její čas se stal součástí času mnoha lidí, mezi nimiž zastávala důležitou roli. Vyko­návala ji hrdě a s vědomím odpovědnosti k tajuplné tradici, která vycházela z minulosti tak dávné, že si nikdo ze Žítkové, nikdo z Kopanic neuměl představit z jaké. Každý jen uctivě pokyvoval: - Bohování je prastaré, bohyně a andzjelé tu byli odjakživa. Odjakživa, odvždycky. Dora to dobře věděla. Co ale do chví­le, než se stala andělem, netušila, bylo, že bohyně a jejich umě­ní jsou taková vzácnost. Že je jinde nemají. Když byla malá, tak si dokonce myslela, že být bohyní je jen jedna z forem existen­ce. Že ženy se zkrátka dělí na tetky z pošty nebo jednoty, na dojičky a krmičky z JZD, a na ty, co se živí jako bohyně. Zdálo se jí to být stejně přirozené povolání jako jakékoliv jiné. Ani ji nenapadlo, že by to tak nebylo i jinde.Teprve až se stala andělem a poznala, z jak velkých dálek za bohyněmi lidé jezdí pro radu nebo léčení, pochopila, jak je­dinečné ty ženy jsou. O to nadšeněji pak andzjelovala a pečlivě dodržovala všechno, co jí Surmena kladla na srdce. - Když přijede autobus, stůj vždycky poblíž zastávky, nikoho na sebe neupozorňuj, jen čekej, až tě někdo osloví. Jestli se bude ptát na cestu k bohyni, zeptej se ho, jestli je tak hloupý, že věří na bohyně. Počkej, co ti odpoví. Když bude rozpačitý, doveď ho. Když bude moc sebejistý, radši se kliď, od takového nepojde nic dobrého. A dávej si pozor na dvojice. Pamatuj, že lidé sem častěji jezdí s trápením, se kterým se potýkají sami a ke kterému nepotřebují žádné svědky, opakovala Surmena často. Dora si to zapamatovala dobře. Pečlivě si prohlížela lidi, které vyplivly odpolední autobusy z Brodu, a když viděla ně­koho cizího rozpačitě se rozhlížet kudy kam, připletla se mu do cesty a počkala, až se jí zeptá: - Holčičko, prosím tě, nevíš, kde tady bydlí bohyně?

Anotace
Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat - prosit Boha o pomoc. A jeho zásahům i trošku dopomoci… Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. Proč tedy nezachránily tu svou?

Dora Idesová je poslední z bohyní. Brání se přijmout zastaralý způsob života a věštit příchozím z odlitého vosku jako její teta Surmena. Vše se ovšem mění, jakmile pochopí, že co se v jejím životě zdálo být nešťastnou shodou okolností, bylo pečlivě promyšleným plánem. Její umístění v internátě, Jakoubkova ústavní péče, hospitalizace v psychiatrické léčebně v Kroměříži… Na konci 90. let na ni v pardubickém archivu ministerstva vnitra čeká operativní svazek vedený StB na vnitřního nepř
ítele - její tetu Surmenu. Dora nevěřícně rozplétá neznámé osudy své rodiny i dalších bohyní…

Byly bohyně nebezpečím pro důvěřivé pacienty? Nebo byly skutečně ideologickou hrozbou normalizované společnosti? Či se o vyhlazení posledního reliktu pohanství postarala obyčejná závist a lidská zášť? Nový román Kateřiny Tučkové, autorky bestselleru Vyhnání Gerty Schnirch, je fascinujícím příběhem o ženské duši, magii a zasuté části naší historie.



Moje hodnocení: Rozhodně mě tato kniha zaujala a jsem moc ráda, že jsem si jí přečetla. Určitě jí ale nemám v plánu číst znovu. Působila na mě opravdu silně emotivně, když se člověk zamyslí nad tím vším, je mu z toho trochu smutno a úzko. Nebylo to ale kniha, která by mě rozplakala, i když to zvládne kdejaká jiná (i když jsem na konci měla náběh). Měly bychom si vážit všech těchto elementů, které dnes už ale téměř vymřely, proto moudra a staré vědění umírají s nimi. Protože není komu je předávat a to započalo v době, kdy Dora nepřevzala vědění své tety Surmeny. Knihu určitě doporučuji k přečtení, ale kvůli nevyužitému potenciálu nemohu dát plný počet, proto 4 hvězdičky.


neděle 8. dubna 2018

Obaly na knihy - moje pokusy

Už v týdnu jsem dostala tenhle šílený nápad - ušiju si vlastní obaly na knihy. A pustila jsem se do toho s vervou, jenže jsem zjistila (a dalo se to čekat), že když jsem nikdy nedržela v ruce šicí stroj, že to nebude snadné. Nakonec to nebyl tak strašný výbuch, ale stálo mě to prakticky 4 večery práce.
První co bylo, jsem se musela naučit stříhat a měřit látku, protože to prostě není papír a krčí se to. Zavčas jsem však přišla na to, že nějaký ten zub není problém, protože když to pak rovně zašiju a otočím - zuby nejsou vidět. PRvní problém vyřešen. Druhý problém byl zprovoznění šicího stroje, jelikož je hodně starý po bebičce, trvalo mi jeden celý večer ho zprovoznit, najít jak se navlékají nitě a jak se vůbec šije, druhý večer jsem strávila tím, že jsem si na látce zkoušela, jak který steh vypadá a jak na látku tlačit, apod.
Dále jsem si na netu prohlédla pár návodů a střihů na obaly a z kombinace všech těch návodů a svých požadavků jsem si vytvořila svůj vlastní střih i návod. Zatím šiju jen z dvou látek proti sobě, ale zítra chci koupit ronar nebo vliselin a zkušit i ty vyztužené. A hlavně jsem se rozhodla dělat univerzální obaly, které mají místo zadní klopy gumu, která se přetáhne a dá se nastavit dle tloušťky knihy, výška je o trochu větši nž A5 (pokud byste chtěli, tak na A5 je výška 23 cm), ale já mám knihy převážně větší.
Na ušití obalu je potřeba pruh látky 90 x 25 cm, guma na zadní "klopu" a stuhu nebo šikmý proužek jako záložku (kdo nechce, nedává, ale já miluju to, že záložku neztratím, prostě je najednou součástí knihy), dále špendlíky, nůžky, šicí stroj a nitě - klasika. Postup není složitý, ale ani úplně jednoduchý a jelikož jsem nefotila vše, až finální výtvory, nevím jak to popsat. Kdyby byl ale zájem, určitě postup nafotím a sepíšu při dalším vytváření.

A jak to dopadlo? To můžete vidět zde: (A omlouvám se, ale fotila jsem ještě nevyžehlené, takže to vypadá vše trochu pomuchlaně)




První obal byl z pevnější látky, původně asi na závěsy. Guma na zachycení zadní strany je zelená, na obrázku ale vypadá žlutá. Navíc na druhém obrázku můžete vidět, že je vlastně obráceně, to se mi stalo po otočení. Zapošila jsem mezeru, kterou se to otáčelo a došlo mi, že je to vlastně obráceně a když jsem to otočila, byla zase najednou záložka dole. Druhý den mě napadlo otočit i tu pevnou klopu a najednou bylo vše jak má. Ale vyfotila jsem vám tu svůj největší fail, který se sice dal jednoduše napravit, ale chvíli mi to trvalo, než mi to došlo.



Další den jsem si naměřila, nastříhala a našpendlila další látku na obal a k tomu jsem se rozhodla ještě ze zbytků udělat záložku.



A to už dopadlo docela dobře, takže já jsem naprosto spokojená, druhý pokus je opravdu krásný a i záložka není úplně k zahození. Moc se mi obaly líbí a díky tomu mám teď set pro maminku jako pozornost.

Dnes jsem použila stejnou látku jako na ten úplně první obal a místo gumy chci zkusit vytvořit ze dvou pruhů látky úchyt. A jako záložku jsem použila krásnou modrou stuhu s puntíkama - pokud se mi podaří, chci ho darovat mojí paní ředitelce.

To je asi vše, co jsem vám k tomu chtěla říct. Prošitý prst zatím nemám, takže mrzák ze mě není a pomalu, ale jistě se lepším. Zítra chci zkusit i nějaké nové látky, šikmý proužek jako okraj a nakoupit i širší spektrum barevných nití. Určitě dám vědět, jak se to vyvíjí. A dnes určitě dočtu konečně i Žítkovské bohyně, takže zítra nebo pozítří můžete čekat recenzi. Přeji všem krásné nedělní odpoledne, užívejte si a mějte se rádi

Vaše dnes vůbec neLazyŠárka

čtvrtek 5. dubna 2018

Krize? Prostě mi to nejde!

A je to tu. No to to teda trvalo. Prostě na mě přišla krize. Ještě včera jsem se těšila, jak budu rozvíjet plán se šitím obalu na knihy a jak se do toho pustím a napíšu vám o tom článek, možná časem i návod, fotografie, podělím se s vámi o moje chyby, co jsem zkazila apod. A dneska je najednou všechno jinak.
Začalo to asi včera a to sháněním šicího stroje, ten naštěstí v bytě po babičce zbyl, takže jsem si ho vytáhla a více jak 3 hodiny se ho snažila pochopit, provoznit ho a navléknout nitě. Po asi dvaceti špatných pokusech se mi to podařilo, ale byla jsem vyčerpaná k smrti, protože (a to jsem zapomněla zmínit) ten stroj má minimálně 10 kilogramů a nechápu, jak ho babička mohla vytáhnout na stůl. Já to nedala, jenom na gauč, dál musel pomoct přítel.
A jelikož jsem večer neměla ani náladu si číst - po boji se šicím strojem jsem se jenom vykoupala a padla do postele, tak tam bych si dovolila umístit začátek mé nynější krize. A protožesi tělo pořád ještě neodvyklo na množství spánku z minulého týdne, tak mi momentální množství nestačí a to nemluvě o teplotách. O víkendu jsme se klepali zimou a dneska mám chuť odpoledne po cestě z práce zahodit i ten nejlehčí svetřík.
Proto vázne čtení - mám pořád rozečtené Žítkovské bohyně (už víc jak týden) a fakt se stydím, ona je to knížka docela náročná, ale zároveň čtivá, takže fakt nevím, kde je problém. Ale dnes mám v plánu se po práci zaběhnout podívat do galanterie, kde si chci koupit nějaké stuhy a látky, právě na šití těch obalů na knihy, zítra budu stříhat látky a špendlit, v sobotu jsme pryč, ale v neděli se chci pustit do první z nich, tak snad se podaří.
To je asi takové shrnutí toho, jak na tom teď jsem a proč nevychází články, na které jste zvyklí. Za prvé jsem nedočetla žádnou další knihu, na kterou bych mohla napsat recenzi a nic jiného se momentálně neděje.
Brzy se ozvu s tím, jak se mi s obaly daří a snad i s recenzí. Mějte se krásně a mějte se rádi.
Vaše LazyCat

středa 4. dubna 2018

Látkové obaly na knihy - můj nový krok do neznáma

Všichni občas vezmeme do ruky knihu - ti co čtou skoro pořád jako já, tam je to jasné, i u těch, co čtou jen občas, co ale ti co nečtou vůbec? Mám kolem sebe několik lidí, kteří by knihou nejradši jen podložili nerovný stůl, nebo ji použili jako podložku pod notebook, aby se nepřehříval (můj přítel). Ale i ti sem tam nějakou musí vzít do ruky, ať už je to kuchařka, kde hledají recept, nebo diář, deník, popřípadě hledají nějaké informace, nebo se stane zázrak a najdou zalíbení v nějaké knize, co by jim mohla být blízká a tak si jí prostě vezmou do ruky. A teď k tématu - obaly na knihy (jen jsem chtěla nadhodit to, že každý prostě občas má v ruce knihu a proto by se mu mohl hodit i obal na knihu).

Dlouho předlouho jsem obalům odolávala a považovala je za naprostou zbytečnost, na knihy jsem si dávala pozor a neničila je, nosila je v plátěné tašce a při čtení je ráda ohmatávala. Až do chvíle, kdy jsem jeden obal dostala pod stromeček od mamky - také velká čtenářka. Až do minulého týdne mi ležel zabalený doma a nechtěla jsem ho nosit, protože mi to prostě přišlo k ničemu, ale tehdy se situace změnila. Mám teď knížku z knihovny, která má porušený hřbet a působí nestabilně a křehce, takže se dost bojím, že se mi nakonec vysype úplně a hle! Obal se hned hodil. Opatrně jsem jí prskla do obalu a najednou mám pocit, že je to lepší a že jí neškodím více, než je nutné.

A teď k tomu nejdůležitějšímu, prostě a jednoduše jsem objevila nový vesmír a teď si už nedovedu představit držet jakoukoliv knížku bez látkového obalu. Druhá velmi pozitivní věc je, že když čtete při cestováí v MHD, nikdo nevidí, co vlastně čtete! Takže si klidně můžete číst nějaké čuňačinky, třeba já já vloni - 120 dnů Sodomy. Hned jsem se koukala kde a za kolik se obaly dají sehnat a ještě také pokukuji po koženém, který je sice o dost dražší, ale za to pevnější. První věc, kterou jsem pochopila je, že mít látkový obal s dvěma klopama, které se nedají nastavit - je na prd. Málokterá knížka se do ní tloušťkou vejde tak, aby jí vyplnila, takže ve většině případů se vám knížka vysmekává. Jistí to zavírací špendlík, nebo já mám chytrou silikonovou záložku, která mi ohnutou část udrží. Ale protože jsem v určitých věcech kapku magor, rozhodla jsem se, že si udělám obal svůj vlastní a to dle sebe. Prostě můj další slepý krok do neznáma, protože doma nemám ani šicí stroj, ani látky a podobné potřebné věci a navíc neumím ani pořádně šít. Ale challenge accepted!

Střihy mám vytištěné, látky jsem sehnala dnes, jsou starší a spíše na vyzkoušení (pokud se podaří, určitě pořídím lepší látku), vše ostatní nakoupené a zbývá jen šicí stroj. Asi bych to zvládla i v ruce, ale je mi jasné, jak by to vypadalo a jak dlouho by to trvalo Smějící se Jsou dvě možnosti, buď doma po babičce nějaký je, nebo si ho v sobotu půjčím od mamky, ta ho doma má určitě. A ne, vlastně jsou tři - ani mamka mi ho nepůjčí, protože je to těžká bedna a tak si budu muset nějaký malinký pořídit sama. Každopádně bych se do toho ráda pustila ještě tento týden a určitě vám dám vědět, jak a kam mě tyto kroky do neznáma zavedly Mrkající

úterý 3. dubna 2018

Dnes knihovna + nová ankety

Po dvou týdnech mířím dnes znovu do knihovny, vrátit všech 6 přečtených kniha a dalších 6 si půjčit. Jelikož mám za sebou pár těžších knih s ne úplně odpočinkovým tématem a navíc teď dočítám Žítkovské bohyně, a ani ty nejsou úplně oddechovou knihou, tak jsem zkusila zapátrat a vybrala jsem si pár knih od C. D. Payna, k tomu zase něco těžšího, takže Spouštěč od Wulfa Dorna, také Druhou stříbrnou knihu snů od Kerstin Gier (na tu jsem se neskutečně moc těšila) a nakonec pro přítele na zkoušku jeden gamebook - Rokle zkázy od Joe Devera, která je z cyklu Lone Wolf. Pokud se bude líbit, budeme postupně pořizovat celou sérii. Přítel zatím má gamebooky od Jana Kšandy a nejlepší je prý Nářek mrtvého světa. Nejlepší na těchto knihách je to, že je můžete číst stokrát a pokaždé vytvoříte nový příběh a díky tomu, že dnes jsou kostky prakticky v každém telefonu, je jednoduché to číst a rozhodovat se i venku, nebo například při cestování.
Tady tedy můžete vidět přehled knih, které by měly být na mé pobočce pražské knihovny a pro které si tam odpoledne poběžím. Doufám, že se mi podaří se u nich trochu odreagovat a nějak rychle se tím prokousat, už jenom abych do toho dokázala zařazovat i knihy, co mám ve své knihovně - nakoupené a jen se na ně práší Smějící se Prostě nedokážu odolat knihovně.

Nestydaté plavky - Payne, C. D.

Spouštěč - Dorn, Wulf

Druhá stříbrná kniha snů - Gier, Kerstin

Holubí mambo - Payne, C. D.

Rokle zkázy - Dever, Joe

Četli jste některou z těchto knih a zklamala vás? Nebo vás naopak nadchla nad vaše očekávání? Určitě mi o tom napište a můžeme si sdělit dojmy, protože ohledně Payna sice vím, kde jsem, ale ty ostatní budou překvapení, tak snad jsem si vybrala dobře. Vše si samozřejmě projíždím ještě na Databázi knih - nejen anotaci, ale i hodnocení ostatních, občas si přečtu i nějaké recenze.

Navíc k tomu všemu jsem vytvořila novou anketu - zda chodíte do knihovny. Je mi jasné, že jsem prozatím knihovny docela opomíjela, sama tam chodím a většina novějších knih si nejprve půjčím v knihovně a až potom, když se mi kniha líbí a vím, že jí budu číst určitě ještě minimálně jednou, tak pak si jí pořídím. Na jednu stranu je to škoda, protože většina knih z knihovny opravdu nevoní jako ty nové, na druhou stranu tím dost šetřím vlastní peněženku a pak si mohu dopřát všechny knihy, které doopravdy chci.

Proto budu moc ráda, pokud budete hlasovat v anketě, abych okoukla, kolik z vás je na tom podobně jako já a klidně připište i nějaký komentář ohledně vašeho názoru na knihovny.

Pro dnešek to už bude tedy asi všechno, užívejte si krásného slunečného dne
Vaše upracovaná LazyŠárka

pondělí 2. dubna 2018

Kynuté těsto podle mé babičky

Dnes máme velikonoční pondělí, tedy poslední velikonoční svátek a předpokládám, že všichni už mají napečeno a všechno připraveno. Já jsem samozřejmě dělala vše na poslední chvíli, jak je mým zvykem a proto jsem teprve včera večer dopekla mazanec. Každopádně se mi povedl recept jako vždy, vzhledově se ale moc nevyvedl, bohužel mi po zapečení popraskal, ale zase o to je chutnější a je vidět, že je opravdu domácí Smějící se
Těsto dělám stejné na vánočku jako na mazanec i na jiné kynuté sladkosti (koláčky apod.) a je to osvědčený recept, který sice ještě malinko vychytávám, ale jde o recept mé babičky. Po její smrti jsme hledali v jejích poznámkách, v kuchařkách, co měla doma a zkoušeli. Nakonec se mi podařilo na vánočce odzkoušet těsto, které se velmi podobá tomu od babičky, ale není to úplně ono, to už nikdy neochutnáme. NIKDY. Každopádně si díky tomu můžeme aspoň zavzpomínat a dále opěvovat. Těsto je ve finále hutné, těžké, voňavé a není přeslazené. Jsem ráda, že se mi takto chutné těsto podařilo udělat, ozkoušené bylo již několikrát, tak snad bude chutnat i vám. Pojďme na to.

Suroviny:
  • 500 g hladké mouky (nebo je možné dát půl na půl s polohrubou) + 1 lžíce do kvásku
  • 200 ml mléka + 2 lžíce do kvásku
  • 2 žloutky + 1 vejce na potření před pečením
  • 30 g droždí
  • 120 g cukru + 1 lžíce do kvásku
  • 120 g másla
  • 2 plné lžičky soli
  • 1 vanilkový cukr nebo pár kapek vanilkového aromatu
  • rozinky dle chuti (já dávám asi dvě hrsti)
  • plátky mandlí dle chuti (trochu dávám dovnitř, více nahoru na ozdobu)
Postup:

Hlavní, co je třeba dodržovat - všechny suroviny musí mít pokojovou teplotu! Myslete na to a vyndejte si hlavně máslo, mléko a droždí dostatečnou dobu před zaděláváním.

Nejprve si zaděláme kvásek a to tak, že si dáme do menší mističky droždí a lžíci cukru. Mícháme dohromady, dokud nedostaneme řídkou kašičku, pak přidáme lžíci mouky a 2 lžíce mléka, čímž dostaneme řídké těstíčko, které dáme do tepla pěkně vzejít.


Během toho si připravíme ostatní suroviny - odvážíme mouku a dáme do mísy spolu s cukrem. Do odměrky si nalijte mléko, do něj rozkvrdlejte žloutky a přidejte sůl, aby se rozpustila. Máslo si dáme do další misky a já dávám na půl minuty do mikrovlnky, aby se stalo tekuté - ale nemusí být, stačí když je hodně měkké.


Když nám vzešel kvásek, smícháme všechny suroviny dohromady a to tak, že si do mouky uděláme dolík, přidáme kvásek, zalijeme mlékem se žloutky a solí, pokud dáváme, tak kápneme vanilkové aroma a nakonec přilijeme vlahé máslo. A začneme vařečkou zpracovávat dokud to jde. Když už vařečka nestačí, vysypeme těsto na vál a zpracováváme rukama, dokud nemáme krásné, voňavé, hladké a jemné těsto. Pokud se drolí - zapracujte lžíci mléka, pokud se hodně lepí, přisypejte trochu mouky, ale těsto má být lehce lepivé.


Dno mísy vysypeme moukou, vložíme do ní bochánek těsta, lehce posypeme moukou, aby moc neosychalo, přikryjeme utěrkou a dáme na teplé místo kynout. Těsto musí svůj objem zvětšit minimálně 2x, mě to v zimních měsících trvá klidně i 3 až 4 hodiny. Prostě ho nechte pracovat, že je dobře vykynuté poznáme podle toho, pokud do něj dloubneme prstem,, když je moc elastické - potřebuje ještě dále kynout, když dolík zůstane a vrací se jenom pomalu - je vykynuto správně. Těsto hlídejte a pozor na překynutí! Pak by těsto v troubě vůbec nevyběhlo.


Jakmile je vykynuto, těsto lehce zpracujeme rukama, doprostřed dáme rozinky a mandle a pomalu zabalíme dovnitř. Ještě pomalu a jemně upravíme tvar, aby nám ale rozinky a mandle nevylezly na povrch. Dáme na pečící papír na plech a necháme znovu alespoň půl hodiny ještě na plechu, ale taktéž zakryjeme utěrkou. Zatím si můžeme dát rozpálit troubu na 180°C.


Těsně před vložením do trouby potřebe rozšlehaným vejcem a nůžkami nastřihneme na prostředku nahoře křížek, já ještě posypávám plátky mandlí. Zapečeme asi 10 - 15 minut na 180°C a poté ztlumíme na 140 - 150°C a pečeme další 40 - 50 minut na horkovzduch. Je to trouba od trouby a je třeba to sledovat, toto těsto je po upečení celkem tmavé, takže se nebojte, není to zpálené Usmívající se


Doufám, že pokud vyzkoušíte recept, bude vám moc chutnat. Pokud byste měli jakékoliv otázky, či si nebyli jisti postupem, určitě mi napište buď do komentářů nebo do zprávy pro autora v levém menu. Ráda odpovím, pomůžu či poradím Usmívající se

neděle 1. dubna 2018

Nejlepší piškotové těsto (třeba na Beránka)

Dnes vám přináším recept na to nejměkčí, nejlehčí a nejchutnější piškotové těsto, které jsem kdy jedla. Původně bylo určeno čistě jenom na velikonočního beránka, ale já ho občas dělám i jako bábovku. Bohužel letos nebudu beránka péct, protože budeme u rodičů a já navíc doma ani nemám formu na beránka. Proto jsem pekla v srnčím hřbetu a zbytek jsem dala do formiček na muffiny. Chuťově je to ale stejné, další plus je také to, že je recept hrníčkový, takže není potřeba váha. Doufám, že vám bude také chutnat.

Suroviny:
  • 2 hrnky polohrubé mouky
  • 1 hrnek cukru krupice nebo krystal
  • 3 vejce (domácí větší, pokud máte kupovaná Mka, tak dejte 4)
  • mistička kandovaného ovoce
  • 1 smetana ke šlehání
  • 2 vanilkové cukry
  • 1 prášek do pečení
  • Hera nebo jiný tuk na vymazání + mouka na vysypání

Postup:
Nejprve rozklepneme vejce do mísy a přidáme hrnek cukru spolu s vanilkovými cukry. Společně vyšleháme do husté pěny. Vedle si zatím vyšleháme šlehačku. Spojíme dohromady tyto dvě hmoty, přisypeme kandované ovoce a lehce smícháme, nakonec pomalu vmícháme mouku, do které přidáme i prášek do pečiva.


Ihned naplníme do formy a pečeme na 180°C do upečení. To zjistíme tak, že do středu píchneme špejlí a pokud jí vyndáme čistou, je upečeno.


Mě se muffiny pekly necelých 20 minut, srnčí hřbet pak 35 minut.