"Ten, kdo čte, žije s každou další knihou život navíc. Kdo nečte, má jen ten svůj." Oscar Wilde

pondělí 9. dubna 2018

Žítkovské bohyně - Kateřina Tučková

Dočteno! Konečně! Už jsem si říkala, že to snad nedočtu, nechápu totiž jak je to možné, ale knihu o asi 450 stranách jsem četla přesně 11 dní (obvykle mi to trvá 4-5 dnů maximálně). Sice jsem oba dva víkendy neměla téměř žádný čas na čtení, ale i tak to nechápu. Kniha není ani nijak hustě psaná, prostě byla jen náročná nejspíš. Tak jdeme na to!

Název: Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Rok vydání: 2012
Počet stran: 456
Nakladatelství: Host
ISBN: 978-80-7294-528-3

Příběh nás prakticky ihned uvede do hrůzy, která se stala malým dětem jedné z bohyň - Doře a Jakoubkovi Idesovým. Teta Surmena objeví jejich matku brutálně zabitou sekerou. Sice to začíná jako horor, ale ihned poté nastává vyprávění malé Dory, která nás seznamuje s tím, co se stalo po tomto neštěstí, jak žila i s Jakoubkem u tety Surmeny (sestry jejich matky), tedy také u bohyně. Ta si z Dory vychovala svého anděla, což byla funkce, kterou Dora vykonávala svědomitě. Vodila k bohyni Surmeně lidi, co se za ní sjížděli z blízkého i vzdáleného okolí, po cestě je opatrně vyslechla a všechny problémy pak sdělila Surmeně ještě před tím, než se s ní setkali. Žili si vlastním životem, děti chodili do školy a bylo jim spolu dobře.
Jenže jednoho dne k nim přišel dopis, díky kterému se Surmena musela dostavit k vysvětlení svého počínání. Podezřelá byla z toho, že okrádá lidi a uvádí je v omyl - jak to měl komunistický režim ve zvyku. Věda a lékařství v té době bylo na obrovském vzestupu a tak se jim nehodilo, aby někdo léčil lidi "šarlatánskými a lživými praktikami". Když Surmena odešla, už se nevrátila, byla umístěna do psychiatrické léčebny, Dora byla oddělena od Jakoubka a každý z nich dospíval zvlášť.
Vyprávění je přeskakující, chvíli se dozvídáme něco z doby, kdy byla Dora dospělá a pracovala na projektu ohledně bohyní jako etnografka, v další se zase dozvídáme, jak vyrůstala na internátu a jak vůbec k etnografii přišla. Další kapitoly jsou většinou věnované některé z osob, které sehrály nějakou roli. Dora postupně odkrývá veškerá tajemství své rodiny a její minulosti a většinou to nejsou věci, které by někoho povzbudili, naopak jsou to hlavně násilná úmrtí a utrpení. Nakonec se Doře podaří po revoluci dostat se k odhaleným spisům lidí, kteří ovlivnili její i Surmenin život a tím vyřešit téměř veškerá tajemství, která jí tižila. Ani ona ale svému osudu neunikla.
To už se ale dozvídáme díky Kateřině Tučkové, jíž patří právě poslední kapitola.

Jako první chci říct, že na mě kniha hodně emocionálně zapůsobila, to je podle mě také její hlavní smysl. Také chci zdůraznit, že i autorka sama poukazuje na to, že kniha je jen beletrií, ale založená je na skutečných událostech a skutečných osobách, jména však byla pozměněna. Už jen to ve vás vyvolá mrazení.

V první řadě znovu poukazuji na to, že ačkoliv je graficky i písmem kniha zpracována velmi pěkně, četla se mi docela těžko. Možná i díky těm staročeským a archaickým výrazům, kterých tam rozhodně není málo. Co mě hodně překvapilo, je přímá řeč. V knize je jí hodně, ale je tak zvláštně zpracovaná, že se v tom místy člověk opravdu ztrácí. Proto nemohu o knize rozhodně říct, že by byla čtivá. Byla napínavá, krásně napsaná, ale čtivou bych jí určitě nenazvala.

Kniha má rozhodně úžasné téma, propojení historie s přítomností a místy i s budoucností. Tradice, zvyky a pověry vás tu budou provázet na každé straně a téměř na každém řádku. Je to krásné poznávat odlehlé kraje a jejich život, to jak to vnímají děti, dospělí lidé a starší generace. Na druhou stranu mě ale dost zklamal nevyužitý potenciál autorky. Bylo tam mnoho momentů, kdy jsem si říkala, jak mě mrzí, že zrovna tahle část není více rozvedená, nebo lépe a srozumitelněji popsaná. Určitě by to šlo udělat i tak, že to lidem vezme dech a sednou si z toho "na zadek", což bohužel není tento případ.

Jsem rozhodně ráda, že jsem s Dorou, Jakoubkem, Surmenou, Mahdalkou a dalšími mohla strávit krásných 11 dnů, jsem ráda, že jsem se o nich dozvěděla tolik věcí a upřímně mě mrzí to, co je potkalo. Knihu znovu určitě číst nebudu, ale naopak mě navnadila na to, přečíst si i dála zmíněná v této knize a další publikace týkající se bohyní ze Žítkové.

Úryvek
Od té doby, co se stala andělem, už nikdy zbůhdarma neseděla na lavičce na zápraží horské samoty. Její čas se stal součástí času mnoha lidí, mezi nimiž zastávala důležitou roli. Vyko­návala ji hrdě a s vědomím odpovědnosti k tajuplné tradici, která vycházela z minulosti tak dávné, že si nikdo ze Žítkové, nikdo z Kopanic neuměl představit z jaké. Každý jen uctivě pokyvoval: - Bohování je prastaré, bohyně a andzjelé tu byli odjakživa. Odjakživa, odvždycky. Dora to dobře věděla. Co ale do chví­le, než se stala andělem, netušila, bylo, že bohyně a jejich umě­ní jsou taková vzácnost. Že je jinde nemají. Když byla malá, tak si dokonce myslela, že být bohyní je jen jedna z forem existen­ce. Že ženy se zkrátka dělí na tetky z pošty nebo jednoty, na dojičky a krmičky z JZD, a na ty, co se živí jako bohyně. Zdálo se jí to být stejně přirozené povolání jako jakékoliv jiné. Ani ji nenapadlo, že by to tak nebylo i jinde.Teprve až se stala andělem a poznala, z jak velkých dálek za bohyněmi lidé jezdí pro radu nebo léčení, pochopila, jak je­dinečné ty ženy jsou. O to nadšeněji pak andzjelovala a pečlivě dodržovala všechno, co jí Surmena kladla na srdce. - Když přijede autobus, stůj vždycky poblíž zastávky, nikoho na sebe neupozorňuj, jen čekej, až tě někdo osloví. Jestli se bude ptát na cestu k bohyni, zeptej se ho, jestli je tak hloupý, že věří na bohyně. Počkej, co ti odpoví. Když bude rozpačitý, doveď ho. Když bude moc sebejistý, radši se kliď, od takového nepojde nic dobrého. A dávej si pozor na dvojice. Pamatuj, že lidé sem častěji jezdí s trápením, se kterým se potýkají sami a ke kterému nepotřebují žádné svědky, opakovala Surmena často. Dora si to zapamatovala dobře. Pečlivě si prohlížela lidi, které vyplivly odpolední autobusy z Brodu, a když viděla ně­koho cizího rozpačitě se rozhlížet kudy kam, připletla se mu do cesty a počkala, až se jí zeptá: - Holčičko, prosím tě, nevíš, kde tady bydlí bohyně?

Anotace
Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat - prosit Boha o pomoc. A jeho zásahům i trošku dopomoci… Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. Proč tedy nezachránily tu svou?

Dora Idesová je poslední z bohyní. Brání se přijmout zastaralý způsob života a věštit příchozím z odlitého vosku jako její teta Surmena. Vše se ovšem mění, jakmile pochopí, že co se v jejím životě zdálo být nešťastnou shodou okolností, bylo pečlivě promyšleným plánem. Její umístění v internátě, Jakoubkova ústavní péče, hospitalizace v psychiatrické léčebně v Kroměříži… Na konci 90. let na ni v pardubickém archivu ministerstva vnitra čeká operativní svazek vedený StB na vnitřního nepř
ítele - její tetu Surmenu. Dora nevěřícně rozplétá neznámé osudy své rodiny i dalších bohyní…

Byly bohyně nebezpečím pro důvěřivé pacienty? Nebo byly skutečně ideologickou hrozbou normalizované společnosti? Či se o vyhlazení posledního reliktu pohanství postarala obyčejná závist a lidská zášť? Nový román Kateřiny Tučkové, autorky bestselleru Vyhnání Gerty Schnirch, je fascinujícím příběhem o ženské duši, magii a zasuté části naší historie.



Moje hodnocení: Rozhodně mě tato kniha zaujala a jsem moc ráda, že jsem si jí přečetla. Určitě jí ale nemám v plánu číst znovu. Působila na mě opravdu silně emotivně, když se člověk zamyslí nad tím vším, je mu z toho trochu smutno a úzko. Nebylo to ale kniha, která by mě rozplakala, i když to zvládne kdejaká jiná (i když jsem na konci měla náběh). Měly bychom si vážit všech těchto elementů, které dnes už ale téměř vymřely, proto moudra a staré vědění umírají s nimi. Protože není komu je předávat a to započalo v době, kdy Dora nepřevzala vědění své tety Surmeny. Knihu určitě doporučuji k přečtení, ale kvůli nevyužitému potenciálu nemohu dát plný počet, proto 4 hvězdičky.


15 komentářů:

  1. [1]: Děkuju mě archaismy tolik nevadí, když je to sem tam, ale tady i dle ukázky je vidět, že jsou prostě všude. Časem člověk, u těch co nezná,  pochopí jejich význam, ale zdržuje to od děje jako takového. Pobuda je od Slavíčka? Nebo máš na mysli někoho jiného?

    OdpovědětVymazat
  2. [2]: jojo to je ten slavíček:) ono se chce prolouskat prvními stránkami a pak se ty slova určitě budou opakovat a půjde to rychleji, to je jako když čtu knihu v angličtině:)

    OdpovědětVymazat
  3. [3]: To znám, akorát tě obdivuju, já mám sice angličtinu na středně pokročilé úrovni, ale nemám trpělivost na čtení v angličtině. Nemám dostatečnou slovní zásobu a abych četla se slovníkem, popřípadě ne úplně rozuměla, co se tam děje? To bych asi vybuchla vzteky jak moc by mě to iritovalo

    OdpovědětVymazat
  4. [4]: ono to není těžké - jsou 2 metody - někdo tvrdí že nemáš číst knihu pokud neznáš víc jak 5 slovíček na stránce, druzí tvrdí že můžeš začít číst cokoliv a máš se tím prostě prokousat:)

    OdpovědětVymazat
  5. [5]: Páni, tak to teda klobouk dolů, to jsi dobrá. Já mám problém i s novinovými články v angličtině - potřebuju hodně slovník a pak mě to nebaví. Takže asi jsem ta, co zakrňuje a neudržuje se Ale čím dál víc to kolem sebe vidím, tak mě to možná donutí

    OdpovědětVymazat
  6. [6]: ale novinové články jsou oproti beletrii těžké - tam se používá trochu jiná angličtina

    OdpovědětVymazat
  7. [7]: No nevím, já myslím, že slovní zásoba je sice jiná, ale když jí mám špatnou, tak je to jedno u čeho. Radši se budu držet češtiny a jediný, co mám doma, jsou Kelstké a Skotské pohádky dvoujazyčné - čeština na jedné stránce a angličtina na druhé. A to mi šlo, protože když jsem nevěděla, prostě jsem si tu větu přečetla v češtině vedle. Ale od půlky mě to přestalo bavit, tak jsem četla jenom v češtině - jsem srábotka no     

    OdpovědětVymazat
  8. [8]: tam je jiná gramatika a styl v těch článcích ale tím si tu slovní zásobu rozšíříš anebo jsou knihy upravené podle úrovně nevím jestli to je Penguin klub nebo jak ale to je dobré v tom že když máš například úroveň B2 tak tu knihu máš té úrovni přizpůsobenou:)a to se čte moc dobře

    OdpovědětVymazat
  9. [9]: Takže pro začátek není dobrý si jenom vybrat knihu a pustit se do ní? Myslíš, že je lepší začít knihami dle úrovně? Protože mám ráda Harryho Pottera a říkala jsem si, že kdybych začínala, ale zkusím některý díl HP.

    OdpovědětVymazat
  10. [10]: to záleží na každém na tom se nikdo neshodne:) třeba u studentů co jsem učila musely být knihy dle úrovně protože jejich úroveň aj byla špatná a navíc byli líní takže by se nezvládli prokousat prvními stránkami a mít tu trpělivost

    OdpovědětVymazat
  11. [11]: Super, děkuju ti, tak jsem se asi rozhodla to zkusit. A v práci to doporučím kolegyním, aby to s dětma na druhém stupni zkoušely taky, aby nedopadly jako já

    OdpovědětVymazat
  12. Četla jsem, taky jsem měla problém přečíst rychle, chvílemi mi kniha připadala rozvláčná... Líbila se mi.

    OdpovědětVymazat
  13. [13]: Ano, toto všechno jsem zjistila až po přečtení a napsání recenze. Mrzí mě to, že autorka trochu zneužila tématu, aniž by se nejprve poradila s lidmi, kterých se to dotkne. Je to škoda, ale nic to nemění na tom, že vymřelý fenomén žítkovských bohyní i díky ní žije dále a přes tuto její beletristickou nepravdivou knihu se k hlubšímu zkoumání tématu dostane spoustu lidí. Jako například já s knihou Žítkovské čarování A není to rozhodně poslední kniha, kterou o bohyním přečtu

    OdpovědětVymazat
  14. [14]: Já taky až po přečtení, někde mám ten dokument nahraný, ještě se na něj podívám znovu...

    OdpovědětVymazat