Hotýlek - Alena Mornštajnová

Vzhledem k událostem posledních týdnů a měsíců jsem neměla ani chvíli čas sepsat recenze přečtených knih. Teď se k tomu vracím, ale prosím o schovívavost. Je to přeci jen už delší dobu, co jsem knihy četla a tudíž dojmů a reakcí není tolik. Proto budu následujících pár recenzí lehce kratších a ne tak obsáhlých, jak jste zvyklí. Jakmile se dostanu na nulu, bude vše jako dřív. Děkuji za pochopení.

Název: Hotýlek

Autor: Alena Mornštajnová
Rok vydání: 2015
Počet stran: 319
Nakladatelství: Host
ISBN: 978-80-7491-496-6

Ocitáme se v rodině Mánesů, přesněji v kůži Václava Mánesa, jehož děda Leopold si vypiplal vlastní hotýlek. Spíš tedy hodinový hotýlek. Napříč režimy, válkou a různými radostmi i strastmi ho vede zodpovědně a pečlivě. Sledujeme Václavův život od dětství, musejíc se vyrovnat se smrtí jeho vlastního otce, přes náhradního otce a nevlastní sourozence, přes dospívání, hledání sebe sama, jeho záliby a vášně až k prvním zkušenostem se ženami. Stejně tak ale přihlížíme vyprávění dalších členů rodiny, jejich stárnutí i vývoj. Po ošklivé události však nastává i v rodině rozkol, vztahy se tříští a trhají, ale otevírají dveře novým. A také dalším generacím.

Už od prvních chvil, kdy jsem se do knihy začetla, mi přišla milá a příjemné. Autorčino vyprávění je velice uhlazené, krásně se čte, ale není to nic, od čeho by se člověk nemohl odtrhnout. Osudy rodiny jsou chvíli veselé, chvíli smutné, depresivní, zvratové nebo prostě neutrální. Je to klasický život několika generací za sebou a jeho střety. Stejně taky osudy či ošklivé události s sebou život nese a málokteré rodině se zcela vyhnou. Vše je přirozené a není nic, co by vás vytrhlo ze zajetých kolejí.

Z postav mi Václav byl rozhodně od začátku sympatický, jeho nevlastní sestra a Lucie také, u ostatních postav jsem procházela vývojovými fázemi, jako to v běžném životě ostatně bývá. Někdo je vám nesympatický, pak si ho možná časem oblíbíte, ale udělá něco, co se vám znelíbí a tak měníte názor dál a dál. Proto mi všechno z knihy přišlo tak věrné a reálné. Všechny postavy jsou nádherně propracované po všech stránkách.

Autorka je skutečně mistryní ve vyprávění a její práce s jazykem je hotová pohádka. Líbilo se mi i propojení detailů, které jsou zmíněné mezi řádky, ale dále v příběhu hrají důležitou roli.

Anotace

Některé věci jakoby existovaly mimo čas. Zůstávají stejné navzdory dějinám, válkám, totalitním režimům i počasí. Takový je i hotel pana Leopolda, vlastně spíše hodinový hotýlek, založený v dobách první republiky a nabízející potěšení a rozkoš pánům za protektorátu a dokonce i poté, co ho znárodnili komunisté. Oč více přímočaré lásky ale nabízely hotelové pokoje, o to osudovější a dramatičtější vztahy se odehrávaly v rodině majitele a posléze správce.

zdroj

Moje hodnocení: Líbilo se mi to jako oddychová četba, nemám k tomu asi více co dodat. Jazykově je příběh zvládnutý nádherně, obsahově také, ale na plný počet hvězdiček mi tam prostě něco chybělo. Možná napětí, nějaký bod zvratu nebo prostě jen o trochu víc "něčeho". Připomínalo mi to babiččino vyprávění, které je nádherné, milé a jste ho plní, pamatujete si ho, ale není to ta třešnička na dortu. Proto jsem hodnotila 4 hvězdičkami. Knihu doporučuji, je to rozhodně milé vyprávění, a když se do ní pustíte, vedle nesáhnete. Nemějte však veliká očekávání.

Obezita

Delší dobu jsem se neozvala, ale nedá mi to, abych se nezúčastnila témata tohoto týdne. Jde totiž o věc, která mě trápí celý život a (nechci to zakřiknout) nejspíš jsem konečně našla lék.

Od dětství jsem byla kulička, měla jsem na základní škole různé přezdívky a málo přátel. Moje láska ke knihám a to, že jsem byla malinko šprtka tomu moc nepomohlo. Na střední škole jsem zhubla - nejedla jsem 20 dnů a zhubla 10 kilo. Ale za dva měsíce jsem měla zpět 15 kilo. Na konci střední jsem byla na hranici anorexie / bulimie - střídavě jsem nejedla několik dnů a když mě popadla žravá, používala jsem laxativa ve velkém, až jsem si na ně vytvořila závislost. Skončilo to v nemocnici s neprůchodností střev a tehdy mi došlo, že se zabíjím. Naučila jsem se znovu jíst a nabrala 40 kilo. A od té doby jsem váhu přestala řešit, bylo mi jedno, že jsem metráček a nemůžu se pořádně hýbat. Předloni se do toho přidaly problém se štítnou žlázou a byla konečná.

V červenci mi ale došlo, že tohle prostě nechci. Že už nemůžu, nechci být pořád zadýchaná, unavená, nemoct jít na výlet, doma jsem toho moc také nezvládala, ale hlavně v mém věku to byla hrozná ostuda. Projela jsem si pár dílů Jste to, co jíte s panem Havlíčkem a paní Cajthamlovou, přečetla si zásady zdravého stravování a pustila se do toho. Od začátku jsem navíc vysadila veškeré léky na štítnou žlázu a čekala. Čísla na váze začala slušně šplhat dolů a to i bez zásadního pohybu.

Nyní je prosinec a já mám dole 20 kilogramů, 21 cm v pase a 16 cm přes boky. A dále pokračuji ve svém stravování. Ono to není dieta, ale způsob stravování na celý život. Nepopírám, že si občas dopřeju čokoládu, brambůrky nebo i jídlo venku, ale je to skutečně jen za odměnu a výjimečně. Důležité je si jídlo nevyčítat. A i když mi to přišlo neskutečné a časově nezvladatelné, přestala jsem se stravovat v práci a na každý den si chystám jídlo v krabičkách doma. Zásady mi docela rychle přešly do krve a já si nyní lebedím v novém menším těle.

Pro ty, kdo by tvrdili, že na to nemají - zkuste si někdy spočítat, na kolik vás přijdou dobrůtky, které si za měsíc nakoupíte. Popřípadě si spočítejte, kolik stojí teď vaše večeře (například 3 rohlíky, paštika) a kolik stojí jedna celozrnná bagetka, 50g kvalitní šunky a dvě rajčata. Rozdíl je spíše do mínusu, pokud nakupujete v akcích. My osobně doma nyní ušetříme kolem 1500 - 2000 Kč každý měsíc. Když to spočítám za rok, budeme mít asi krásnou dovolenou v létě a pro mě i v krásných plavkách bez studu.

Nikoho nikdy nesoudím, ale každý si může sáhnout do svědomí a rozhodnout se. Jsou výjimky, u kterých to zdravotně nejde, ale to mi endokrinolog tvrdil také více jak rok. Vše však začíná u jídla. A já byla stejná, přesvědčovala jsem se, že za to jak vypadám nemohu, že to tak je dané (řeči jako genetika a podobně) a já na tom nemůžu nic změnit - velký OMYL. Začněte u sebe, mějte sebe i své tělo rádi a neřešte pár kilo navíc. Avšak váha, která vás ohrožuje a zkracuje vám život si vás nezaslouží - zbavte se jí. Já jsem sobě a svému rozhodnutí moc vděčná, včera jsme naběhali v obchodě Ikea 11 kilometrů (za asi 3 hodiny) a ani mne nebolely nohy. Moje malé krůčky, ale moje velká vítězství.

Když to dokázal takový lenochod, jako jsem já, dokáže to každý. Hlavně se mějte rádi.
Vaše LazyŠárka