Tajemný dopis

Sice už jsem psala jeden článek pro téma týdne - a to takovou mou stížnost a vypovídání se z problémů s Českou poštou. Ale toto téma mě přivedlo na nápad na povídku, takže se tématu týdne budu věnovat ještě jednou a to dnes. Snad se vám bude příběh líbit

Konečně se blížila k domovu, dneska toho měla za sebou skutečně hodně. V práci stres a nervy, běhala sem a tam a zařizovala a už nemohla skoro ani chodit, jak jí bolely nohy. Nenáviděla podpatky a dress code, ale tuhle práci potřebovala. Měla tehdy velké štěstí, že jí přijali. Teď už se ale jenom těšila, až se ze všeho doma svlékne, lehne si na gauč k televizi a objedná si pizzu nebo čínu a bude odpočívat. Ani na svého přítele neměla náladu, stejně by jí jen po telefonu utěšoval, že na ní zrovna nemá čas. Nemilovala ho, ale občas si spolu užili hezký večer. Přes noc zůstat nemohl, musel za manželkou a dětmi.

Ze zvyku se stavila ve schránce, vybrala reklamní letáky, složenku a dopis. Ani si nevzpomínala, kdy vlastně naposledy jí přišel dopis. I složenky platí přes internet, se všemi, s kým chce být v kontaktu, je přes sociální sítě nebo přes telefon. Když otevřela dveře bytu a sundala si boty, ulevilo se jí. Šla se opláchnout a po tom, co pustila televizi, vzala do ruky dopis. Nebylo na ní ani její jméno! Dopis byl určený nějaké Mili Müllerové, ulice byla sice trochu vybledlá, ale poznala, že to není nikde v jejím okolí. A snad ani v jejím městě. Směrovací číslo sedělo, ale město ne. Chvíli na něj zírala, otáčela ho v ruce a přemýšlela, co s ním. Papír vypadal velmi staře, razítko mělo divný tvar a nebylo téměř čitelné, stejně tak jako celá adresa působila tak nějak rozpitě. Zpáteční adresa uvedená nebyla. No co, až půjde odnést poštu z práce, vezme ho sebou a vrátí ho na přepážce zpět. Ať ho dodají tam, kam patří.

Dopis dala do kabelky a prakticky hned na něj zapomněla. Objednala si jídlo a usnula na gauči. Probudila se uprostřed noci, přelezla do postele a spala až do rána - ostatně jako téměř každý den. Až v práci narazila na dopis z předchozího dne a přidala ho k poště, co posbírala v práci. Na pobočce ho předala spolu s ostatním a upozornila na špatné místo dodání. A v tu chvíli to úplně pustila z hlavy. Po pár dnech ale dopis našla znovu ve své schránce. Ano, byl to úplně ten samý dopis, poznala ho podle skvrny ve tvaru fazole.

Celý večer přemýšlela, jak je to možné. Ulice nesedí, jméno také ne a přesto ze všech schránek v domě skončil ten dopis znovu u ní. I když má schránku kdesi uprostřed, jméno nemá ani podobné, prostě nic nenasvědčovalo tomu, že by měl dopis doputovat zpět k ní. Druhý den si přivstala a jako první zamířila na poštu. Paní na pobočce na ní v první chvíli koukala jako na blázna, když jí řikala, co se děje, pak si dopis vzala do ruky a chvíli ho studovala. Nakonec řekla, že dopis je starý nejméně 20 let, protože přesně tak dlouho se razítko otištěné na dopisu nepoužívá, navíc je už silně nečitelné, a že nechápe, jak se takový dopis mohl vůbec dostat k normální poště. Potom ještě zavolala doručovatelku, ale ta si prý žádný takový dopis nepamatuje. Nechala ho tedy znovu na přepážce a spěchala do práce.

Po cestě na to musela pořád myslet, ale jak se to na ní v práci hrnulo, odsunula to do pozadí. Když ale přišla domů, do schránky se radši podívat nešla. Ve skrytu duše tušila, že to není náhoda, že se to děje jí a z nějakého důvodu, proto jí nepřekvapilo, když se k ní dopis vrátil i potřetí. Ten večer, když ho držela v ruce, musela zjistit, proč se k ní vrací. Ptala se po domě, zda někomu něco neříká jméno z dopisu, ale doposud nic. Mezi posledními, koho se ptala ale byla nejstarší obyvatlka domu a ta se při tomto jméně zarazila. Pozvala jí i s dopisem dál a po tom, co jí nabídla čaj, se pustila do vyprávění.

Je tomu už hodně let, co tu Mili bydlela, nebyly jsme velké kamarádky, ale znali jsme se. Byla o pár let mladší než já a bydlela přímo nade mnou. Bývala velmi hlučná a občas jsme se kvůli tomu pohádali, ale jinak byla moc hodná. Měla přítele, ten s ní ale nebydlel, protože byl ženatý a ona se moc snažila, aby jí to nepřerostlo přes hlavu. Dva roky se vídali, moc si rozuměli, ale nevypadalo to jako láska. Jenže pak otěhotněla, ten poslední den jsem jí potkala uplakanou a pak byl najednou nahoře klid. Navždycky.

Když sousedka domluvila, sevřelo se jí srdce. Byla v podobné situaci jako Mili, musela být zoufalá, ale proč teď ten dopis přišel a co je v něm? Poděkovala, rozloučila se a šla k sobě domů, do bytu Mili, do svého bytu, přímo nad sousedkou. Nechtěla to dělat, ale po tom, co vyslechla, musela vědět o co šlo. Otevřela dopis. Vypadal skutečně staře, křehce a písmo bylo lehce rozpité. Bylo vidět, že písmo bylo mužské, velké táhlé pohyby a podpis David. Text byl krátký.

Mili promiň, nechtěl jsem být hrubý. Přemýšlel jsem a už s manželkou být nechci ani oficiálně. Začneme spolu nový život. Miluju tě. David

Když dočetla těch pár řádek, měla v očích slzy. Bylo to, jakoby ona a Mili byly jedna osoba. Vnímala, jak hrozně se musela Mili cítit, když jí z počátku odmítl. Nestihla si přečíst dopis, který jí David napsal. Zemřela zbytečně ...