Faja - Petra Stehlíková

Druhý díl Naslouchače od Petry Stehlíkové. Pustila jsem se do něj hned, ale nemám do úvodu co napsat, abych hned nevyzradila, jak se mi to líbilo. Nejprve tedy bibliografické údaje a pak se na to hned vrhneme. Recenze Naslouchače ZDE.

Název: Faja

Autor: Petra Stehlíková
Rok vydání: 2017
Počet stran: 440
Nakladatelství: Host
ISBN: 978-80-7577-176-6

Ilan je stále ve službách pětadvacítky, s nimi se snaží poznat život v nížinách, který je tak moc rozdílný oproti světu, co sama od narození zná. Dostane se i k brusičům energetického sklenitu, kteří ji učí. Bohužel časem objeví tak hrozné tajemství samotného kapitána, že s ním nechce mít nic společného. Když je vyhlášen poplach, jedou na pomoc městu Vortol, jež napadly nasterey. Opět se ukáže Ilanin důvtip a smysl pro detail, když si dá dohromady informace a zachrání tím město, ne však několik lidí svého druhu. Cítí, že se nejedná o poslední boj, ale že má vše mnohem hlubší význam - souvisí to s tajemnými krví psanými nápisy ve městech, ale i se samotným kapitánem a jeho "spolupracovnicí", která se před mnoha lety ztratila. Dokáže to tajemství rozluštit? Pochopí i situaci, ve které se její svět ocitl?

Musím říct, že po prvním dílu - Naslouchači - jsem se do Faji pustila až po pár dnech, čekala jsem, než mi dorazí zásilka z Knižního klubu. Věděla jsem, že další díl vyjde možná na podzim a nedovedla jsem si představit, že opouštím Ilanin svět do jiných knih a tak jsem si chtěla požitek vychutnat co nejdéle. Poprvé jsem si tedy zavedla systém "denních přídělů", kdy jsem měla 40-50 stran na den a víc ani kousek (občas jsem si povolila dočíst kapitolu). Takže mi kniha vydržela více než týden. Po práci jsem se těšila domů, kdy jsem si sedla, vzala čtecí polštářek a svůj příděl stran jsem si pěkně pomalu vychutnávala. Stejně mi to uteklo a teď jsem v pokušení se znovu pustit do prvního dílu, abych se udržela ve formě, než vyjde díl třetí. ☺

Nyní už ale k recenzi samotné. Stylově i jazykově je kniha naprosto srovnatelná s prvním dílem, žádné změny jsem nezachytila a ani zde se nevyskytují žádné pravopisné chyby. Ich forma v minulém čase zůstává i zde naštěstí. Nově jsou zde další výrazy z budoucího světa a nechybí samozřejmě ani slovníček na konci. Já jsem ho tentokrát nevyužila, vše jsem si pamatovala buď z prvního dílu a nebo pochytila v klidu z příběhu. Děj mě uchvátil od první strany a musím říct, že nebýt přídělů, přečetla bych to na jeden zátah klidně přes celou noc.

Příběh navazuje prakticky tam, kde první díl skončil, řekla bych téměř na den. Co se mi líbí, je jak autorka uvede začátek knihy. Člověk má pocit, že se ztratil, ale jedná se o část příběhu z asi první třetiny knihy, kdy je to trochu jako úvod, pak se vrací k ději a jakmile dočtete do fáze, která navazuje na tu úvodní, vše se vám v hlavě spojí. To je hodně originální a pro mě velmi příjemné. Celkově způsob, jak autorka dokáže pracovat a možná i čarovat s jazykem a výrazy je naprosto dokonalý. Ještě jsem se nesetkala s knihou, která by byla tak čtivá, strhující a hladce napsaná. Některá slovní spojení ve mě vzbuzovaly vyloženě silné emoce.

Ano a emocionální stránka knihy je také naprosto odlišná od toho, s čím jsem se doposud setkala. V knize je smutek, radost, dojetí, zklamání, , zmatek, hrůza, bolest i nesouhlas. Vše se míchá dohromady, prolíná se a když to nejméně čekáte, udeří na vaši psychiku. Je to jakoby jste tam byli a proživali to s hlavními hrdiny. V druhém díle se nevyskytl nikdo, kdo by mě vyloženě iritoval, nebo mi vadil. Všechny postavy tam mají své místo a pasují tam, a tak to má být.

Musím říct, že druhý díl mě nadchl úplně stejně jako ten první a vím, že ani třetí díl nebude výjimkou. Z této série se stala má nejoblíbenější, opečovávám si knihy samotné a pročítám si některé pasáže z obou dílů i při čtení dalších knih. Vzpomínky a emoce se jitří i po delší době od dočtení a jen tak asi neutichnou. V tomto případě se nestydím říct, že do série jsem se zamilovala, naprosto bláznivě a doslova.

Anotace

Návrat do temného světa, kde se na pravdu a naději téměr zapomnělo.

Ilan vstoupila do nížin, které jsou pro ni světem naprosto odlišným od toho sklenářského. Přátelství s kapitánem pětadvacítky je stále nové a Ilan si uvědomuje, že takový vztah nevzniká jen tak. Zvlášť když se jedná o pětadvacet bojovníků, jejichž nohy kráčí po zemi dlouhá léta a kteří za svůj život ovlivnili mnoho dění ve světě. Aby mohla o lidech, kteří zotročili její lid, smýšlet jako o přátelích, musí se hlavně naučit odpouštět.

Klid ve sklenářských městech je ke všemu narušen, když se po mnoha generacích znovu objevuje starodávný nápis, jen krátká věta, která kdysi byla součástí svobodného sklenářského světa. Ale kdo ji píše na zdi palutulů a sklenářských ghett, když ti, kdo znali její význam, jsou dávno mrtví? Jaký příběh vypráví ta tři slova, na první pohled tak jasná, přesto nepochopitelná?

Ilan bude muset čelit mnohým nebezpečím, aby odhalila význam starobylého odkazu a objevila v něm nové poselství.

zdroj

Ukázka

První, co jsem uviděla, když jsem s pětadvacítkou opustila mrtvé město, byl rapler. Stroj, jenž měl schopnost létat jako pták. Mohla jsem si ho představovat, jak jsem chtěla, správného výsledku bych se nikdy nedobrala. Rapler byl velký, lesklý a kulatý, pokud stál nehnutě na zemi. Jakmile v něm ožila energie ze sklenitu a stroj se vznesl k obloze, měnil tvar podle požadované rychlosti. Za zvuku připomínajícího lámání kostí se prodlužoval a zužoval stejně jako člověk, který si po ránu protahuje ztuhlé tělo. Během mrknutí oka dokázal přeletět nad celým městem a stejně snadno mohl nehnutě stát v oblacích. Přestože se zdál velký, prostor uvnitř byl stísněný. Směr jeho letu řídil člověk nazývající se pilotem. S pětadvacítkou jsme seděli ve dvou řadách naproti sobě, mezi námi zela propast. Trvalo mi dlouho, než jsem byla ochotná na neviditelnou podlahu položit nohu. Když jsem se nakonec přece jen odhodlala, bez dechu jsem klečela ve vzduchoprázdnu a sledovala zem pod sebou. Stejně průhledná byla i přední část rapleru. Mraky do nás za rychlého letu narážely a následně se tříštily, jako by chtěly stroj pohltit. Pod námi se míhala lesklá města,
lesy, hluboká jezera nebo prudké řeky. Vše ale mělo dokonalý tvar, vše bylo příliš přesné na to, aby to vytvořila příroda. A čím víc jsme se vzdalovali od mrtvého města, tím víc ubývalo zelených stromů. Vše, co jsem znala z Duvalského pohoří, zmizelo. Pevně jsem se tiskla ke kapitánovým nohám a nechala jeho ruku dotýkat se mé hlavy, zatímco Vargas jako jediný se mnou seděl na neviditelné zemi a vše popisoval. Sem tam se ozval někdo další z pětadvacítky, aby vyprávění doplnil, když první pobočník něco vynechal. Párkrát dokonce něco poznamenal i sám kapitán.

Moje hodnocení: Podle toho, co jste si mohli přečíst výš je vám asi jasné, že nemám knize co vytknout. A je to tak, nenašla jsem na ní jedinou chybu. Možné méně akce v druhém díle? Ale ono se to nedá takhle říct, protože tady byla zase úplně jiná než v prvním díle. Nebudu tedy hnidopyšit a nechám i druhý díl bezchybný a dokonalý. Protože tak jsem ho celou dobu vnímala. Během čtení jsem brečela několikrát, stejně tak se i mnohokrát smála, držela palce, usmívala se a nebo kroutila hlavou. Příběh ve mě vzbudil snad všechny emoce, co kniha může a já jsem ráda, že i druhý díl jsem si mohla vychutnat a nezklamal mě. Budu se opakovat, ale miluji svět, co autorka stvořila a nejraději bych se tam nastěhovala ☺ Je tedy jasné, že dávám opět plný počet - 5 hvězdiček - a netrpělivě očekávám třetí díl.