Čeho se bojím aneb STRACH

Téma tohoto týdne mne opět zaujalo "Čeho se bojíš?" ve mě okamžitě vzbudilo slovo STRACH. Nejsem totiž zrovna velký strašpytel, ale ani žádný Nebojsa. Neštítím se hadů, myší ani většiny hmyzu, jen chlupatí pavouci mi nedělají moc dobře. Netrpím klaustrofobií, ani strachem z vody, jen mám hrůzu z výšek. A tím je výčet u konce. Nerada se bojím a ještě neraději se lekám, asi jako většina lidí. Na horory a lekačky se nedívám, protože z toho mám pak noční můry, horory jen čtu a to mě opravdu baví. To je způsobené tím, že mám hodně bujnou fantazii a ta pracuje nejen při četbě či sledování filmu, ale především večer, když je všude tma a ticho a můžu jen poslouchat ty divný zvuky, co se kolem mě ozývají

Ale nechci se v tomto rýpat víc než je zdrávo a už vůbec se tu nechci věnovat jen mým strachům z bubáků a strašidel

Největší strach a to, čeho se nejvíc ze všeho bojím, je že ztratím někoho, koho mám ráda a na kom mi záleží. Úplně ze všeho nejvíc se bojím, že opět přijdu o někoho v rodině, vloni mi zemřela babička a i když to bude už skoro rok, bolí to pořád hrozně moc. A teď se bojím, o koho přijdu teď. Vím, že nikdo není nesmrtelný a že lidé prostě umírají a umírat musí, ale nechci, aby to tak bylo. Ano je to výkřik vzteklého dítěte, co přišlo o lízátko, ale prostě to tak je. Představa, že jednou přijdu o své rodiče, je příšerná. To, že bych mohla přijít o svého přítele, to je hrůza. Jen když na to pomyslím, tak se mi uvnitř všechno svírá a je mi z toho špatně. Doufám, že se mi tohle nikdy nestane a že nepřijdu ani o lidi mimo mou rodinu, o přátele, o mou paní ředitelku v práci, která je prostě anděl na zemi a o ostatní, co jsou mi blízcí.
No, jak tak na to koukám, ubralo se to kapku jiným směrem a proměnilo se to malinko ve zpověď, čeho se bojím. Ale to je vlastně téma tohoto týdne, tak jsem se nakonec stejně dostala tam, kam jsem chtěla.
Pokud to někomu přijde zmatečné, věřte či ne, tak to bylo plánované