Oheň a zima - tématický týden

Byly dvě. Dívky jako každé jiné, ale přesto nebyly úplně obyčejné, bylo na nich něco zvláštního, temného, možná až něco zlého. Jedna měla vlasy úplně bílé, oči tak modré jak žádná pomněnka být nemůže, ale v dechu chlad. Druhá měla vlasy rudé jako oheň, oči hnědé a v nich jiskru a žár. Nejlepší přítelkyně, skrývaly v sobě pradávné tajemství, které muselo navždy zůstat skryté před světem. Byly praprapradcerami živlů - vody a ohně, avšak oheň se dařilo krotit, naopak voda se nedala. Dívka neměla tu sílu.
Proto byla den ode dne chladnější, naplňoval jí led, ta nejchladnější a nejstudivější možná formy vody. Její matka byla jako víla, krásná, věčně mladá a usměvavá, milovali jí lídé i zvířata, ale ona byla jiná. Jakoby jí voda v srdci zamrzla a nedovolila ničemu proniknout do jejího nitra. Ohnivá dívka jí vždy stála po boku a nikdy jí neopouštěla, ačkoliv jí jen přítomnost zimy a chladu bolela, hasila v ní její žár, to čím byla. Ale věděla, že pokud se jí nepodaří jí pomoct, aby roztála, umrzne zevnitř a stane se z ní nelítostný a zlý člověk, kterému bude záležet jen na něm samém, a to nechtěla dopustit.
Nastávalo léto, vše se probouzelo k životu, kam ale vstoupila mrazivá dívka, květy opadaly, kaluže zamrzly a setmělo se, jako by přicházela poslední bouře. Přitom vnitru jí to ničilo, nechtěla od sebe mrazem ostatní odhánět, chtěla jim být blíž, ale čím víc po tom toužila a víc se tím trápila, tím byla sama mrazivější. Vypadalo to, že jí už nic nepomůže a že je její osud zpečetěný. Chtěla utéct, pryč od těch, co jí měli rádi, jen aby se nemusela dívat, jak se kvůli ní trápí, ale kam šla, ohnivá přítelkyně jí byla po boku.
V den, kdy to už vypadalo, že je všemu konec, nikdo s ní nevydržel být ani v jednom domě, natož v místnosti, protože chlad, který z jejího nitra vycházel se nedal vydržet. Seděla tam s ní jen ona, její nejbližší a nejvěrnější, když padla ta věta: "Kéž bych raději nežila." Slzy jí kapaly po tvářích, ale prakticky okamžitě zamrzaly do nádherných ledových krystalů. Ohnivá dívka si k ní přisedla a prsty slzy opět rozmrazila a nechala kapat na zem. Stálo jí to mnoho sil, mnoho bolesti, být tak blízko kruté a všudypřímné zimě.
I přesto vytrvala a zůstala, když na ní chladná dívka pohlédla, v jejích očích byla bezmoc a smutek, který ji vtahoval hluboko dovnitř, jako tornádo. Neměla na vybranou, musela to udělat, i když věděla, že to možná bude to poslední, co udělá. Musela to zkusit, nešlo to jinak! Pohlédly si pevně do očí, když ohnivá dívka vstala, zvedla ji za ruku a pevně jí objala. Trpěla ohromnou bolestí, raději zavřela oči, cítila, jak její oheň pomalu uhasíná i když se sebevíc snažila ho rozdmýchávat. Najednou bolest ustala, stály opět vedle sebe s mírnými úsměvem, vyčerpané, pohaslé, ale živé.
Podařilo se jí rozehřát již pevně zamrzlé srdce, najednou si byla s matkou tolik podobná. Ruce byly vlažné, poté teplé. Chytily se za ruce a v tu chvíli věděly, že není na světě nic důležitějšího než NEZTRÁCET NADĚJI!.

NIKDY SE ČLOVĚK NESMÍ VZDÁVAT, RODINA A PŘÁTELE JSOU V ŽIVOTĚ VŠÍM A DÍKY NIM MÁME VŽDY VOLBU A I KVŮLI NIM NESMÍME ZTRÁCET NADĚJI!
VŠEM ÚTRAPÁM I TRÁPENÍM JE JEDNOU KONEC A POTÉ ZÁLEŽÍ JEN NA NÁS, JAK SE K NIM POSTAVÍME, ALE POKUD ZTRATÍME NADĚJI, JE VŠEMU KONEC!