Nechat se ovládat? Proč? Protože chci žít svůj život a ne život někoho jiného.
Jsem už přeci dost stará, není mi už 5 a mám skvělou práci, krásné bydlení a vše, co bych si mohla přát. Nebo ne?
Co víc člověk potřebuje k životu? Co hlavně potřebuje? Blízkost někoho, komu věří, komu se může svěřit, s kým je mu dobře a koho může milovat. Obvykle tím bývá rodina, ale co když rodina není? Kdo převezme tuto úlohu? Přátelé nebo partner? A jak moc by měl partner zasahovat do našich vlastních rozhodnutí?
Co víc člověk potřebuje k životu? Co hlavně potřebuje? Blízkost někoho, komu věří, komu se může svěřit, s kým je mu dobře a koho může milovat. Obvykle tím bývá rodina, ale co když rodina není? Kdo převezme tuto úlohu? Přátelé nebo partner? A jak moc by měl partner zasahovat do našich vlastních rozhodnutí?
A naopak, co když rodina až moc zasahuje za hranice vlastního života a snaží se ovládat i to, na co nemá právo? Kdo určuje tu hranici? To by přeci měl dělat každý sám, ukázat, kam někdo jiný zasáhnout může a kam už ne. Ale ne každý to pozná a je schopen danou hranici vymezit.
A mohou děti zasahovat do života svých rodičů? Jsou staří rodiče vůbec schopní danou hranici určit a udržet své děti za danou mezí?
Kolik lidí, které denně potkáváme, je nuceno přijímat zásahy do svého soukromí? A kolik lidí, kteří jsou nám nablízku, zasahují svým blízkým za dané hranice?
Těžko se nad tímto vším zamyslet a neudělat si na mozku uzel, ale ŽÍT SVŮJ ŽIVOT je vlastně daná svoboda, kterou ne každý využije, ale také jí téměř každý někdy zneužívá - "Nechte mě se rozhodnout, sakra, je to můj život!" (viz já v 19).
A mohou děti zasahovat do života svých rodičů? Jsou staří rodiče vůbec schopní danou hranici určit a udržet své děti za danou mezí?
Kolik lidí, které denně potkáváme, je nuceno přijímat zásahy do svého soukromí? A kolik lidí, kteří jsou nám nablízku, zasahují svým blízkým za dané hranice?
Těžko se nad tímto vším zamyslet a neudělat si na mozku uzel, ale ŽÍT SVŮJ ŽIVOT je vlastně daná svoboda, kterou ne každý využije, ale také jí téměř každý někdy zneužívá - "Nechte mě se rozhodnout, sakra, je to můj život!" (viz já v 19).
Ale je moc těžké se to naučit a nalézt tu pravou rovnováhu a nemyslím si, že by to byla otázka demokracie, svobody, plnoletosti, či čehokoliv jiného. Střídmě, skromně a ohleduplně nastavené meze jsou přeci základem každého vztahu, jak s rodinou, tak s partnerem.
Nikdo nám nemůže určovat, kam chceme posunout náš vlastní život a je jen otázka, zda je to v souladu s blízkými a milovanými. A pokud ne, jsme přeci lidé a musíme si to umět odůvodnit a obhájit (pokud se to od nás čeká). A pokud ani to nepomůže, pak stojí za zvážení, zda dotyčí lidé nám život spíše neztrpčují, než aby ho obohacovali.
Nikdo nám nemůže určovat, kam chceme posunout náš vlastní život a je jen otázka, zda je to v souladu s blízkými a milovanými. A pokud ne, jsme přeci lidé a musíme si to umět odůvodnit a obhájit (pokud se to od nás čeká). A pokud ani to nepomůže, pak stojí za zvážení, zda dotyčí lidé nám život spíše neztrpčují, než aby ho obohacovali.
Dala jsem se vést tématem týdne a vyšlo z toho toto. Nevím, co to je, jestli příběh, povídka, úvaha, či jen prostě pár náhodně poskládaných vět, prostě moje plynoucí myšlenky. Každopádně doufám, že si v tom každý najde to své a že to nebude úplně odsouzeníhodné :)
zdroj - google.com
Žádné komentáře:
Okomentovat