Energie aneb Životní Síla

Energie byla jejich životní síla, bez ní nebyli ničím. Mohli by jen chodit, ale nemohli by létat, mohli by myslet, ale nemohli by ovládat. A kde jí brali? Energie byla v každém z nich, od dětství uměli využít její síly, ovládnout jí pro své potřeby a využívat jí pro své dobro a dobro ostatních. Spolupracovali spolu, nepotřebovali vedení, vedli se sami, jakoby jim Ona Energie dávala pocit sounáležitosti a pospolitosti. Byla to společnost téměř bez zločinů, bez kriminality, bez trestů i bez prohřešků. Všichni se chovali dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nad nimi však bdila ona Energie neboli ŽIvotní síla jako policista, soudce i vykonavatel rozsudku, bylo toho potřeba opravdu málokdy, a to tak, že ne všichni si pamatovali případ, kdy se to skutečně stalo. Avšak nemělo to trvat navždy.

Narodila se, nikdo raději nevěděl komu a jak, ale bylo jasné, že je odsouzená k záhubě a to velmi brzké. Zabíjet děti nebylo dovoleno a bylo by těžce potrestáno, ale to se jí netýkalo. Nepodobala se žádným dětem, které se kdy narodili. Měla obrovské modré oči, které tam ještě nikdy neviděli, světlé až téměř blond vlasy také ne. Navíc měla kůži bledou jak sníh a byla drobounká, věci, které se zde necenily, lidé se rodili tmavovalý s hnědýma očima a opálenou lehce snědou kůží. Okamžitě přitáhla pozornost celého světa, a o to víc, když vyrostla za každý den o jeden rok. Týden po narození jí bylo sedm let, po dvou týdnech jí bylo čtvrnáct a po třech týdnech dvacetjedna. Poté se její růst zastavil. Upíraly se na ní oči celého světa a ona nevěděla proč.
Když jí vysvětlili, proč jí drží stranou, proč nesmí ven a proč je kolem ní tolik povyku. Nechápala čím se provinila, ale viděla, že je skutečně jiná, tak moc se lišila a o Energii, o které ostatní mluvili a co díky ní ostatní dokázali, jinak neznala.
Tušila, co se s ní asi stane a co se chystá, proto se rozhodla utéci. Dalo to hodně práce, plánování a úsilí, ale báli se jí, chodili k ní málokdy a když, tak spíš jen kvůli studování jí samotné. Když se dostala ven, vylekala se. Tolik světla, přirozeného tepla a venku jen zeleň, upravené cesty a nádherná modrofialová obloha. Utíkala a cítila vzduch v plicích a myslela si, že je nezastavitelná. Bála se, že když jí někdo chytí, zabije ji. Byla si moc dobře vědoma toho, jak moc je odlišná a co by jí čekalo, kdyby zůstala.

Dostala se až tam, kde najednou byl svět jiný, temnější, smutnější a tmavší, ačkoliv vše ostatní vypadalo identicky. Když opatrně přešla hranici, slyšela kolem sebe pohyb. Vyděsila se, ale najednou se kolem vynořilo několik postav a byly jí velmi podobné. Světlá kůže, světlé vlasy, oči na dálku nerozpoznala, ale tušila, že k těmto postavám má rozhodně blíž, než k těm, kteří jí chtěli zabít.
První k ní promluvil muž, kterého si všimla až na poslední chvíli, proto jí to vyděsilo. Říkal jí, že se bát nemusí, doběhla totiž až do oblasti, kde Energie neměla sílu, do oblasti, která žila po starém způsobu, kdy Energii ještě nikdo neznal. Rodilo se jich prý čím dál víc, nejspíš jako obrana neustále posilující pozice Energie. Ale zničit jí nešlo, co se tedy dalo dělat? Bohužel jen čekat, čekat, až jich bude dostatek. Rodilo se jich dost, bylo jich více a více, po třech týdnech dosáhli dospělosti, ale od té doby nestárli. Byli tam lidé, co pamatovali několik desítek let a stále vypadali na dvacetjedna let.
Museli počkat, až jich bude dost k prozkoumání zdroje síly, aby je ostatní nemohli potlačit a pak teprve mohou zjistit, zda se dá něco dělat.
Do té doby musí trpělivě čekat a žít v ústranní a to jen proto, že byli jiní a neuměli ovládat a využívat Energii.

Krátká rychlopovídka, asi jsem se spíš potřebovala jen z něčeho vypsat a téma týdne mi do toho skvěle zapadlo.

Snad se bude někomu líbit