Propast času - Roman Bureš

Stihla jsem to! Včera po velkém balení jsem se ještě pustila do posledních asi 120 stran a zvládla jsem to. Proto jsem stihla i připravit recenzi pro vás, abyste měli co číst, když budu pryč. Bylo to docela tipťop s časem, ale myslím, že je to jedině dobře, protože ten konec bych nerada četla na vícekrát.

Název: Propast času

Autor: Roman Bureš
Rok vydání: 2015
Počet stran: 360
Nakladatelství: Knižní klub
ISBN: 978-80-242-5017-5

Kniha je první v sérii, série nese název této knihy - Propast času.

Příběh začíná v malé vesničce v jižních Čechách, kde mladá Toňa zjistí, že městečko, co bývalo přímo pod jejími okny zmizelo. Spolu se sousedkou se vydává zjišťovat, co se stalo a narazí na zříceninu, kterou zná odjakživa, nyní to však není zřícenina, ale tvrz v plném rozkvětu a plná středověkých obyvatel a rytířů. Jeden z nich zabije i její sousedku, proto se sbalí a zkouší putovat dál, aby přišla na to, co se vlastně děje. Po cestě natrefí na římské legie, pravěké lidi, německé vojáky SS z 2. světové války, i lidi budoucnosti. Děj se odehrává v několika v několika liniích, které se vztahují k rozličným hrdinům - Toňa, Lucius (římský centurion), Jan (muž z Českých Budějovic v raném novověku), Serena (dívka z budoucnosti), Neffi (chlapec z ještě vzdálenější budoucnosti, jehož vrstevníci způsobili promíchání časoprostoru, který teď ovládá pravěkké lidi, ti ho považují za boha) a Kurtz (německý SSák bojující na frontě) aještě několik dalších. Ze všeho se prakticky vyvine boj každého s každým.

Ze začátku bylo opravdu těžké se začíst, mnoho informací, neustále se rozšiřoval záběr postav, které kniha sledovala a byly psané z jejich pohledu. Jediné, co se začaly pevně spojovat byla linie Toni a Lucia. Ale dál stále relativně chaotické. Až po přibližně 100 stranách jsem se začetla a začala příběh vnímat jako zajímavý, do té doby tomu tak nebylo. Příběh krásně graduje, vyostřují se boje i spory a vše se komplikuje. Navíc příběhy jednotlivých hrdinů začínají splývat do jednoho, setkávají se a každý zvlášť nahlíží na situaci a prostředí, ve kterém jsou. Knížku jsem chtěla odložit, ale jsem ráda, že jsem to neudělala. Konec jsem částečně čekala, částečně ne, ale i tak mě bavil a byla jsem spokojená.
Po několika neúspěšných pokusech jsem se chtěla začít stranit českým autorům (mimo pana Vondrušky), ale myslím, že jim dám ještě šanci, protože tohle je povedené slušné dílo. Jen nevím, zda budu v sérii pokračovat a přečtu si i druhý díl Císařovna. Ještě uvidím, ale zatím to v plánu nemám.

Úryvek

Kontrolka paliva zářila jako rudé nepřátelské oko. Peugeotse kodrcal akolébal. Kmeny sílilyakoruny stromů nad nimiuzavřely neprodyšný baldachýn. Jako by zajížděly do zužujícího se zeleného tunelu. Z lesa se pomalu stával pralesa o boční okénka se otíraly větve jako hladové ruce....máš nějakou fantazii!

Toňa si připadala jako Červená karkulka, která má místokapuce malé francouzské autíčko.

"Paní Milerová, budeme to muset otočit."

No, to přímo asi nepůjde, spíše bude muset těch pět kilometrů odcouvat.Stará paní byla přilepená na předním skle a snažila se mezi stromy něco zahlédnout.

"Paní Milerová..."

"Nezdá se ti, že je tamhle les trochu světlejší?"

Toňa se zadívala směrem, kam ukazovala. Skutečně tovypadalo, že mezi stromy prosvítá světlo. Ještě mrkla na

kontrolku, takový kilometr navíc si snad může dovolit. Přidala trochu plyn, až malá kola v bahně proklouzla a vyhodila do vzduchu trs trávy. Peugeot se kodrcal ke kraji lesa, o tom již nemohlo být pochyb. Konečně vyjel ze stínu stromů a na přední sklo dopadly sluneční paprsky. Toňu na okamžik oslnily; když sepořádně rozkoukala, prudce sešlápla brzdu. Zablokovaná kola se ještě kousek svezla po trávě. Obě ženy zůstaly zkoprněle civět. Lidé, kteří stáli na mýtince, zase zůstali civět na ně. Toňa divoce zamrkala a konečně nabrala do plic vzduch, neuvědomila si, že celou dobu nedýchala.

"Kdo to, proboha, je?" zašeptala paní Milerová.Na mýtince stálo několik chatrčí. Ze země vykukovaly pouze slaměné střechy, zřejmě sejednalo o polozemnice. Bokem od osady kouřila jakási hromada. Takhle nějak se dříve vypalovalo dřevěné uhlí. Zhruba dvě desítky postav na nězíraly s otevřenými ústy. Všechny byly stejně šedivé, oblečené do hrubých hadrů a jaksi umouněné.

"Jsme v pekle," šeptla paní Milerová a pokřižovala se.

"Kdepak." Toňa vzala za kliku a otevřela dveře. Vítr, který od včerejška neztratil téměř nic na své síle, jí je vyrval z ruky. Do stojících lidí jako když střelí. Jedna polovina vzala nohyna ramena a rozutekla se, druhá sebou trhla, ale zvědavost u nich zvítězila nad instinktem přežít. Toňa vystoupila z auta. Nějaká žena vykřikla a upadla naznak. Muž oblečený dohrubé černé kutny, v pase přepásané provazem, padl na kolena a začal se hlasitě modlit. Zbytek osazenstva začal utíkat za svými druhy.

"Počkejte!" Její hlas, znásobený ozvěnou, působil jako prásknutí bičem - všichni ještě přidali. Dokonce i muž v kutně se rozběhl za svými bližními, tolik svým modlitbám zřejmě nevěřil. Zůstala pouze žena ležící v bezvědomí. Toňa k ní došla. Nahmatala pulz. Byl silný a pravidelný. Dýchala. Toně se ulevilo, že jí nemusí dávat umělé dýchání. Pokožku měla mastnou, jako by se nikdy nemyla. Tuto teorii potvrzoval i zápach linoucí se z jejích špinavých hadrů. Toňa jí místo toho vlepila facku. Žena zamrkala a vytřeštila na ni oči. Toňa se usmála. Žena začala vřískat, pokoušela se vstát, zamotala se do vlastních sukní a rozplácla sev blátě.

"Počkejte, kdo jste? Co tu děláte? Rozumíte mi?" Žena vyhrála zápas nad svými svršky a rozběhla se směrem, kterým prchli i ostatní. Toňa si zastínila oči.

"To nenímožný," zašeptala. Paní Milerová se postavila vedle ní."Je to to,co si myslím?" Toňa se rozhlédla a pokusila se určit směr. Zdálo se, že to sedělo. Zhruba v těchto místech býval řídký lesík, kam často chodila na procházky. Před ní se zvedal kopeček a na něm stála romantická zřícenina. Pár obvodových zdí z velkých balvanů, jedna stěna strážní věže. Pěkné místo.Ten kopeček tu byl pořád, jenže místo pobořených zdístála mohutná tvrz a věž se vypínalav celé své výšce. Z tvrze stoupalo k nebi několik šedých pramínků kouře. Vesničané, kteří před nimi prchli, se nyní tísnili u dřevěné brány a dožadovali se vstupu. Pak se křídla brány otevřela.

"Moc se mi to nelíbí..." Paní Milerová začala prozkoumávat chýše. "Haló, je někdo doma?" Měly by odsud asi vypadnout. Buď nějak odcestovaly do středověku, nebo středověk k nim, každopádně by tu neměly zůstávat.

"Paní Milerová!" Sousedka však již zmizela v jedné z chatrčí. Toňa si najednou připadala jako postava v nějakém tupém hororu. Diváci před obrazovkami kroutí hlavou nad její blbostí a radí jí, aby v žádném případě nelezla někam, kde není světlo, nepochybně tam čeká maniak se sekerou. Ale ona samozřejmě, navzdory zdravému rozumu, na takové místo vleze.Toňa se protáhla úzkým dveřním otvorem.

"Co tem>u děláte? Měly bychom se vrátit," sykla.

"Jak můžou takhle žít?" podivovala se paní Milerová a rozhlížela se po tmavé zakouřené místnůstce s udusanou hlínou místo podlahy.

"Myslíš, že je to nějaký tábor?" Toňa se na ni zaraženě podívala. Paní Milerová ji však nevnímala a dál prozkoumávala polozemnici. Ztratila kontakt s realitou? Mohl to způsobit šok ze ztráty milovanéhomuže a z toho, kde se evidentně ocitly?Vždyť támhle stojí zatracená středověká tvrz, která měla být jen romantická ruina! Ta stavba je navzdory zdravému rozumu opravdová a v ní budou opravdoví středověcí lidé... Středověk nebyl zrovna Tonina parketa, ale věděla dobře, že dívka v upnutých bokovkách a s tílkem zvýrazňujícím poprsí (nemluvě o divoké rusé hřívě) to v této době nebude mít úplně jednoduché. Otázku, jak se sem vůbec dostaly, takticky odsunula do pozadí.

"Jdeme! Musíme zpátky," táhla sousedku k východu.

"Toňo, kde to jsme?" Dívka jí už nevěnovala pozornost a veškerou energii soustředila na to, aby ji odtáhla k peugeotu. Paní Milerová se naštěstí nevzpírala. Ozval se dusot kopyt. Obě se otočily. Od tvrze se blížilo pět nebo šest jezdců."Rychle!" Paní Milerová však byla tím výjevem fascinovaná a stalo se to, co nemělo - zapřela se.

"Pojďte!" zakňourala Toňa.

Jezdci se rychle blížili. Je možné, aby někdo jezdil na koni takhle rychle? Už byli pár metrů od nich. Zatáhli za uzdy a koně se vzepjali. Šest mužů na koních ostražitě sledovalo dívku a stařenku před sebou. Toňa se snažila nenápadně couvat k autu, paní Milerovou táhla za loket. Jeden z mužů cosi vykřikl. Pak to zopakoval. Začali se mezi sebou živě bavit. Řeč jí připomínala jakousi verzi ruštiny. Ohlédla se, zbývalo jim pár metrů.

"Kdo jste?" zeptala se paní Milerová a plně upoutala jejich pozornost. Jeden z jezdců seskočil. Byl oblečen jen do hrubé košile, ale u silného koženého opasku měl pochvu s mečem. Paní Milerová se Toně definitivně vytrhla.

"Kdo jste?" zopakovala svou otázku. Muž se k ní přiblížil, stará paní zvedla ruce s dlaněmi vzhůru - univerzální gesto míru. Muži se začali opět hádat, ten, co seskočil (byl to ještě chlapec), se přiblížil ke stařence na dosah. Jiný jezdec na něj cosi zakřičel, další zase okřikl toho prvního a na mladíka zakřičel nějaký vlastní návrh.

"Co se to stalo?" ptala se jemně paní Milerová a chtěla sedotknout chlapcovy tváře. Starší jezdec, kterému se to evidentně nelíbilo, hbitě seskočil, tasil dlouhý meč a paní Milerovou probodl naskrz. Žena ani nevykřikla. Toňa fascinovaně zírala na rudé ostří trčící z jejích zad. Jezdec vytáhl meč a stará paní se bez života zhroutila na zem. Toňa se rozběhla k autu. Slyšela za sebou dusot kopyt a povyk. Neměla odvahu se ohlédnout. Zbývaly jí dva metry. METR! Obtočila se kolem dveří a zapadla do auta. Prudce za sebou zabouchla. Jezdci se zastavili a vytřeštěně na ni zírali skrz sklo. Ten, který ji pronásledoval pěšky, se předklonil, aby viděl dovnitř. Pak sebral odvahu a sáhl po Toně skrz boční okénko. Jeho prsty narazily na sklo, se kterým se zřejmě setkaly poprvé, protože muž ucukl s výkřikem, jako by dostal ránu proudem. Rychle otočila klíčkem! Nic se nestalo. Zkusila to znovu, opět nic. Začaly jí téct slzy zoufalství. Stále točila klíčkem a v motoru to jen tiše cvakalo. Muž si všiml jejích slz a rázem mu vše došlo. Ta bytost pláče strachy, znamená to tedy, že se ho bojí. Z toho vyplývá, že ji může přemoci. Rozmáchl se a udeřil mečem do střechy peugeotu. Něco zakřičel na své druhy. I oni seskakovali s tasenými meči.

"TAK NASKOČ, KURVA!"

zdroj

Moje hodnocení: Shnula bych to asi tak, že kniha je docela povedená a na konci jsem byla ráda, že jsem si jí přečetla, ale člověk se musí dostat přes prvních asi 100 - 120 stránek, kde se se vším seznamuje, je to trochu nepřehledné a chaotické. Jinak si ale myslím, že stojí určitě za přečtení, protože je možné nahlédnout do časů minulý i do těch v daleké budoucnosti. Autorovi se perfektně podařilo popsat od doby kamené až po nový věk, který je v roce 2500 let a více. Po dočtení nemůžu dát méně jak 4 hvěždičky, protože příběh je propracovaný a od té přibližně poloviny i dosti čtivý.