Blonďatá stíhačka - Simona Monyová

Styl paní Monyové se mi moc líbil a tak jsem se rozhodla sáhnout po jiném soudku, než jsem četla dříve a vybrala si vtipně nazvanou knihu Blonďatá stíhačka. Zda dostála svému slovu a byla opravdu o blonďaté stíhačce, se můžete dozvědět, když budete číst dál.

Název: Blonďatá stíhačka

Autor: Simona Monyová
Rok vydání: 2010
Počet stran: 130
Nakladatelství: Belami
ISBN:978-80-87166-06-2

Dana započíná své vyprávění v útlém dětství, kdy se jí rozvádějí rodiče. Otec si našel prdelatou kozu, přijal její děti za vlastní a i přesto, že ani dřív s ní netrávil moc času, nyní je vyloženě pryč. Ona to cítí samozřejmě jako zradu a snaží se upnout na matku, která si však nachází prasáka Oldu, který jí dokonce lehce sexuálně obtěžuje. Z toho nelze vyrůst v normální vyrovnanou osobnost, proto si brzy vsugeruje, že potřebuje někoho, koho by mohla opečovávat a kdo by jí miloval. Tím také propadá sexu - fyzické podobě lásky. Stává se z ní urputný stalker, který se vyvine do lovce mužů, začíná je totiž pojmenovávat po druzích opic - gorila, gibon, chápan a podobně. Většinou je popis jistý a výstižný směrem k pravdě. Bojuje na mnoha frontách propadá se na dno a znovu se zvedá, aby znovu padala. Její život je jako na houpačce, vztahy s matkou špatné, nemá moc přátel (pokud občas vůbec nějaké) a zažije si i spoustu ran osudu (zmrzačený partner, ženatý partner, touha po dítěti, ...). To jí však nebrání brát to s realisticky a postavit se čelem. Podaří se jí nakonec najít pokoj a klid v normálním vztahu a soužití s partnerem?

Ihned po otevření knihy a přečtení pár řádků jsem věděla, že toto je kniha přímo pro mě. Plná ironie, nadsázky, nadhledu a přitom realisticky vykreslující osobnost blondýnky, která se dlouho hledala a zda se našla? To je na našem posouzení. Dana mi sedla, přišla mi až důvěrně známá. Asi jako kamarádka, které ale máte občas chuť zařvat do obličeje, ať se sakra probere. Prostě klasická nevyrovnaná žena zmítající se mezi rozumem, city a hormony. Fandila jsem jí vždy a věřila, že jednou se z toho kolotoče dostane - vystoupí do normálního života s normálním mužem a bude šťastná a spokojená. Pak mi došlo, že to, co z ní vytvořili rodiče svým chováním a přístupem - toho se nezbaví nikdy, protože nerozpozná, co normální je a co ne. Za to však ona nemohla, o to víc mě pak hnětlo, když jí matka tolik věcí vyčítala a byla na ní zlá, přestože byla z větší části příčinou jejích pádů. Nejvíc mě naštvalo, když si tam nechala nějakou cizí ženu, která jí vykradla byt, než aby pomohla své dceři dostat se ze dna.

Děj plynul návazně, Danino vyprávění je celé v ich-formě a v minulém čase a to se velmi příjemně četlo. Přímá řeč je dokonale odřádkovaná, nemíchá se a i celkové řazení textu mi bylo hodně příjemné. Za zmínku určitě stojí to, že na začátku každé kapitoly najdete krátky vtip o blondýnkách, který zpestří čtení, pobaví a perfektně se to tam hodí. Jde o velmi čtivou a vtipnou knihu, která sice má náznaky depresivních prvků, ale většinou je to brzy zahnáno do pozadí. Hlubší významy jsem zde ani nehledala, protože si neumím moc představit, čeho by se tu týkaly (že by opičích partnerů? ☺).

Myslím, že pokud se chcete pobavit, chcete něco odpočinkového, lehkého, čtivého a bez složitých zápletek, je toto přesně pro vás. Stotřicet stran se dá přelouskat na posezení, já však mohla číst jen v dopravě a ještě pomalu, protože se zase o mě pokouší nějaký moribundus, proto mi to trvalo dva dny. Autorka mě rozhodně nezklamala, ba naopak, určitě si brzy přečtu další její knihy s tímto veselejším tématem. Její styl je opravdu velmi originální, stejně jako například Zdeny Frýbové. Náš jazyk je tak krásný a proto umožňuje takováhle díla, při překladu si myslím, že by obě autorky na originalitě jen ztratily.

Anotace

Víte, že i hodné holky mají rády sex? Že chlapů, kteří by stáli za hřích, je jako much, ale jen stěží lze najít takového, kvůli kterému má smysl se vdát ? A že když už ho najdete, stoprocentně bude v ložnici hlasitě chrápat, a usínat mnohem dříve než Vy? Přečtením knihy Blonďatá stíhačka výrazně snížíte riziko přehmatu při výběru životního partnera! Všichni nevhodní muži totiž prošli právě jejím životem …

zdroj

Úryvek

První nepostradatelnou životní zkušenost v oblasti lásky mi důsledně vštípila máma: "Kvalitních mužů je nedostatek, pamatuj si to," opakovala mi protivně často, až se věta stala tak opotřebovanou, že ztrácela na důrazu svého poslání.

Oldu přivedla domů, když mi bylo deset, a připadal mi z té pitoreskní sbírky jejích nápadníků jako skvělá volba.

Dětské oči jsou krátkozraké. Olda se jevil na povrchu docela dobře, svůj vnitřek pečlivě maskoval. Ze všeho nejlíp na něm ale vypadala ta upnutá kožená bunda do pasu. Připomínal mi komisaře Moulina z francouzského seriálu, na kterém jsem jako většina holek mé generace ujížděla.

Olda měl s Moulinem společnou tak akorát tu bundu, co si dovezl ze západu.

Jezdil s tirákem, takže vlichotit se do mojí přízně bylo snadné. Jedny pravé džíny, dvě bavlněná trička a větrovka adidas, kterou jsem tahala celoročně, až do jejího naprostého rozpadu.

To už mi z ní lezla kostnatá zápěstí, jak jsem vyrostla. Máma mi uštědřovala herdy do zad se slovy: "Nehrb se."

Netušila, že já se jen choulím a smršťuji, aby mi ta bundička nebyla tak groteskně malá.

Olda mi sice na máminu žádost dovezl novou, ale ta už nebyla tak hezká. Jako by věděl, že už si s výběrem nemusí dávat tolik záležet. Možná se dokonce snažil na mně i ušetřit. Svoje místečko v mámině srdci už měl dobře obšlápnuté, nebylo nutno utrácet za jejího fracka těžko naškudlené diety.

Fracek se stal mým druhým jménem. Těžko říci, které jsem měla raději. Ropucha anebo fracek?

Nespláchla jsem dobře pastu na zuby z umývadla? Byla jsem fracek. Zapomněla jsem menstruační vložku pečlivě zabalenou do čtvrtiny strany obřího Rudého práva na pračce, když jsem si šla umýt po návštěvě toalety ruce? Fracek. Nechutnala mi játra, dršťková polévka anebo tlusté maso? Byla jsem rozmazlený fracek! <
/em>

Někdy v té době si můj pravý otec vzal tu prdelatou kozu. A k ní návdavkem dostal další dvě podobně prdelatá kůzlata, na která jsem žárlila tak, že bych jim snad dokázala i fyzicky ublížit. Tenkrát mi to všechno přišlo tak hrozně nespravedlivé! Můj otec bydlel s dvěma cizími upištěnými holkami místo se mnou!

Chtěla jsem ho mít pro sebe. Tady zřejmě vzklíčila ta touha někoho vlastnit, mít člověka, o kterého není potřeba se s nikým jiným dělit.

Ve dvanácti letech měla ta osoba ještě podobu nejlepší kamarádky, v patnácti se začínala transformovat do kluka.

Prvního a posledního kluka mého života. Lásku na celý život.

Když srovnám dnešní generaci patnáctek s jejich dívčími časopisy, nad jejichž stránkami se při letmém prolistování v čekárně na gynekologii červenám ještě dnes, uznávám, že jsem byla na svůj věk poněkud mentálně zaostalá.

Moje hodnocení: Já jsem byla po dočtení "uspokojená", kniha má vše, co se od ní očekává, je milá, vtipná a příjemná. Sedla mi úplně skvěle a jsem moc ráda, že jsem po ní sáhla. Není obsáhlá, stylově jednoduchá, až si člověk říká, že je škoda, že je tak krátká. Autorka mě nezklamala a určitě se vrhnu na další její díla, protože mi vyhovuje, jak píše. Pro toho, kdo se chce jen pobavit, nelámat si hlavu složitým dějem a má rád nadsázku, je kniha stvořená a věřím, že se vám bude líbit. Já vám jí rozhodně doporučuji a proto jsem hodnotila 4 hvězdičkami - velmi povedená kniha, ale nemohu ji hodnotit stejně, jako třeba Ženu ani květinou ... nebo Srdceboly (to by nebylo spravedlivé).

Recenze na další knihy Simony Monyové zde:
Srdceboly

Ženu ani květinou ...