Jak jsem začala číst ... a jak to bylo dál?

Každý z nás má za sebou příběh, jak se dostal ke čtení. Někdo to měl v sobě od dětství, jiný si knihy oblíbil až v dospělosti - jsme rozdílní a já vám dnes přinesu takové okénko do mé minulosti a prásknu na sebe, jak jsem se ke čtení dostala já. Navíc k tomu samozřejmě přidám i pokračování, jak to mám dodnes.

Bylo mi přes čtyři roky, když jsem se začínala učit s dědou a babičkou písmenka. Nejprve poznávat a spojovat, číst je a nakonec i psát. Trvalo mi to, ale než jsem šla do školy, už jsem to uměla. V té době byly mými oblíbenými knížkami leporela s říkankami a krátké pohádky. Jak jsem ale rostla, objevovala jsem kouzlo klasických knih. Voněly mi, byly mi moc příjemné na dotek a milovala jsem svět, který jsem v nich mohla objevit.

Jelikož jsem od mala byla "oplácaná", neměla jsem moc kamarádů a tak jsem neměla s kým trávit čas venku (ano, dříve jsme neseděli u počítače, ale běhali po venku a hráli si na policajty a zloděje a podobně - pozn. autorky). Knihy mi byly příjemnějším společníkem, nehodnotily mě, prostě mi daly všechno to, co bylo uvnitř. Všechno bez rozdílu. Začala jsem objevovat kouzlo knih pro dívky - o koních, o dívkách a jejich dobrodružství, přes psychické problémy - drogy, anorexie, bulimie (Ivonne Březinová), až jsem narazila na Robinsona Crusoe. Byl to výtisk po tatínkovi, hodně hodně starý. Pečovala jsem o něj jako o poklad a četla ho pořád dokola snad stokrát. Některé nezáživné pasáže jsem časem vynechávala a nořila se do čistého příběhu, který mě naplňoval.

Když se mi začala kniha v ruce malinko rozpadat, došlo mi, že bych měla jít dál a pustit se do dalších knih. A najednou přišla éra Harryho Pottera. Všichni to četli, všichni to chtěli a maminka mi díly postupně nosila z knihovny z práce. Hltala jsem je jedním dechem a nemohla se dočkat pokračování. Vytvořila jsem si svou vlastní podobu jejich světa a schovávala se do něj. Hlavní trojice byla parta mých nej kamarádů.

Je to neuvěřitelné, ale poté jsem propadla kouzlu Stephena Kinga a Vlastimila Vondrušky. Dvě neporovnatelné strany mince. Horory jako Pytel kostí, Dračí oči a nebo I mrtví se někdy vracejí mi naháněly husí kůži, ale líbilo se mi to. Pan Vondruška mi zase přinášel touhu po vyšetřování vražd a hlavně prostředí středověku, které mne neskutečně lákalo. Začala jsem prosit maminku, aby mi z knihovny z práce nosila více a více jeho knih. Tehdy jich ale ještě nebylo vydáno tolik ☺

A samozřejmě další období, ve kterém jsem propadla románům Lenky Lanczové. Upřímně - ukažte mi dívku, která by něco od ní nečetla. Zhltala jsem je všechny, co byly vydané. Mimochodem čtu je dodnes, i když je nemám všechny, své tři oblíbené beru do ruky často a ráda. Větší část mám pak jako eknihy.

Prázdniny jsme rok co rok trávili na chalupě a tam jsem dělala jen jedinou věc - vyhřívala se na slunci a četla. Dokonce jsem si utíkala zařídit prázdninovou kartičku do místní knihovny. A vyplatilo se. Ani nespočítám to množství knih, co jsem přelouskala. V té době jsem si nevedla žádné záznamy, spoléhala jsem se na vlastní hlavu. Rodiče i prarodiče mě pořád naháněli, abych mazala taky ven a trochu se hýbala - Šárinka pecivál však nehnula zadkem a četla a četla.

Knihy se mnou putovaly skrz celou základní i střední školu, na vysoké však nastal zlom. Kdo už o mě něco četl dříve ví, že jsem studovala historii a archeologii v Pardubicích. Jenže požadavky na povinnou četbu tam byly dost hardcore. Do té doby jsem neměla ponětí, co to obnáší a jako milovnici knih mi to nepřišlo jako problém. Ano, měla jsem s tím u humanitního oboru počítat, ale bylo to opravdu hodně náročné. Do většiny předmětů +- 10 daných odborných knih za semestr, jednou mi to vyšlo i na 50 knih za 4 měsíce a do toho se samozřejmě učit z přednášek a prezentací. Čtení se mi zprotivilo, protože jsem se k němu musela nutit, nemohla si ho vybrat, byly to nezáživné studie a faktografická či filozofická díla. Z toho výpisky a naučit se. Na beletrii jsem ani nepomyslela. Byla to první chvíle, kdy mi bylo protivné brát knihu do ruky, nevoněly mi a došlo to až do fáze znechucení.

Po odchodu z vysoké jsem byla chvíli nezaměstnaná a pak jsem si našla první práci v Bille jako hlavní pokladní - dělala jsem 16hodinové směny a domů chodila prakticky jenom spát a to vše za pár korun. Když už byla chvíle volna, využila jsem jí k procházce či filmu. Po roce jsem skončila a po nějaké době získala práci, kterou mám doteď. A u ní jsem znovu objevila lásku ke knihám. Od mala moje knihovna praskala ve švech, ale v rámci mezí, protože kapesné nebylo veliké a rodiče korigovali narůstající přírůstky.

Poslední rok jsem se však utrhla ze řetězu a nakupuji dost, ačkoliv zase nemám knihovnu, kterou bych ráda. To se brzy změní, ale i tak se musím opravdu krotit. Za uplynulé dva roky jsem přesáhla 50 přečtených knih za rok, letos to chci dohnat až ke 100. Snad se mi to podaří - je to sice maraton, ale velice příjemný. Žádné nucení, vybírám si to, co mě opravdu baví a zatím mám šťastnou ruku. Věřím, že tentokrát (protože nehrozí další silné znechucení) mi to již vydrží a knihy mě budou provázet zbytkem mého života <3