Už ne-zdravá?

Po delší době, kdy se mi o tom, co se dělo v posledním asi měsíci a půl, nechtělo mluvit. Na otázky jsem sice odpověděla, ale nijak moc rozvádět se mi to nechtělo. Nějak jsem to už přijala, vyrovnala se s tím a učím se znovu normálně fungovat, ne fyzicky, ale hlavně psychicky. Po tom, co jsem zase začala chodit do práce, jsem si připadala jako fňukna, protože mi i tak nebylo dobře, byla a jsem unavená, taková pořád napůl ještě spící a i když se snažím dělat maximum, pořád cítím, že mi to nejde. V pátek jsem konečně dobrala antibiotika a vyrazila na kontrolu k doktorům. Na plicním jsem dopadla samozřejmě špatně - ta mrcha, co ve mě byla a asi ještě pořád je, mi způsobila těžké astma, proto jsem pořád tak unavená a zadýchaná ze všeho. Už to samo o sobě mě srazilo zase o kousek blíž k zemi, nemůžu dělat to, na co jsem byla zvyklá, musím se šetřit, všechno pomalu a v klidu a ještě mi hrozí takový hnus, jako je astmatický záchvat, při kterém se můžu dokonce projet houkavým autem do nemocnice - vyhlídky, který po měsíci marodění chce slyšet asi každý :-(

Bohužel tím to nekončilo, jelikož pak jsem zamířila ke své praktické doktorce a ta si vše přečetla, prostudovala a protože mi na CT přišli na to, že mám v mém věku brzlík dost velký. To není vůbec normální a proto musím ještě na endokrinologii na vyšetření. Když mi doktorka vyprávěla, co všechno to může být (brzlík ovlivňuje hlavně hormony) - neplodnost, rakovina, diabetes, autoimunitní choroba nebo nerakovinný nádor, tak se mi udělalo mdlo. Nikomu z rodiny ani z přátel jsem tohle "na plnou hubu" neřekla, protože je nechci děsit, ale mě samotnou to děsí k smrti. O to víc, že mě na tu endokrinologii objednali až na 18.6.2018, takže si musím téměř dva týdny čekat v nejistotě.

Každopádně jsem teď už docela schopná fungovat tak, aby vše vypadalo v pořádku. Astma sice nezakryju, ale lidi kolem mě to vzali nějak docela normálně, ten zbytek se časem uvidí. Jsem teď bohužel psychicky ve fázi, kdy už jsem přemýšlela, jak svým blízkým sdělím, že se stala ta nejhorší možnost, mám něco z těch nejhorších prognóz a co bude vůbec dál. Vím, že bych takhle myslet neměla, ale někdy se prostě neubráním. Lidské zdraví je to nejpřednější a já se o sebe zrovna moc nestarala v tomhle ohledu.

Dnes mám narozeniny a je mi už 27 a nějak mi to všechno dobíhá v hlavě, proto asi zrovna dnes je čas na to, dostat to ven. Přeci jen už fakt nejsem nemladší a nemůžu se k sobě a ke svému tělu chovat jako v 15. Bude třeba hodně změn, asi nejsem ve stavu, kdy bych na úplně všechny měla sílu, ale půjde to, pomalu ale jistě. Nejvíc si ale cením milující rodiny - rodiče i sestra mi byli a jsou obrovskou oporou, přítel se o mě tak krásně stará, v práci si mě rozmazlují i tady mě taky spoustu lidí podporovalo. Všichni tihle jednotlivci mají podíl na mém uzdravování a všem jim neskutečně moc děkuju.

Potřebovala jsem to ze sebe nějak vyventilovat, jinak by mi asi hráblo a navíc jsem se s tím vším smířila natolik, abych se vám tu mohla vypovídat, snad vás to neunudilo k smrti :-D Nahazuji znovu ironickou tvář a jede se dál, však ono to všechno nějak dopadne. Ještě se nestalo, aby něco nějak nedopadlo :-D

Krásný slunečný den všem, užívejte si ho a mějte se rádi,
Vaše teď na chvíli NeLazy Šárka