Deník bulimičky - Diana Fey

První objednávka z Knižního klubu a přišla mi tahle krásná kniha, moc jsem se na ní těšila a konečně jsem se k ní dostala a podařilo se mi jí přečist. I tuto knihu jsem se rozhodla poslat dál a proto kdyby o ní někdo měl zájem, napište mi do komentářů či do zprávy pro autora - určitě se nějak domluvíme.

Název: Deník bulimičky

Název v originále: Kotzt du noch oder lebst du schon?
Autor: Diana Fey
Rok vydání: 2015
Počet stran: 392
Nakladatelství: Ikar
ISBN: 978-80-249-2764-0

Diana vypráví svůj životní příběh už od puberty, kdy poprvé zkusila, jaké to je zbavit se jídla, které miluje tak, aby netrpěla chutěmi a přesto nepřibrala. Naučí se díky svým dlouhým prstům zvracet a brzy se z toho stane závislost, kterou není schopná sama porazit. Po odchodu do vlastního života jí do něj vstupují samé divné existence a ona se začne pohybovat v kruhu. Několikrát se pokouší o léčbu jak terapeutickou, tak i samoléčbu, nakonec i léčbu biopotravinami, ale vypadá to, že není možné se uzdravit. Nakonec ale prolomí ledy a po boku skvělého partnera rozlomí kuklu, ve které žila a začne žít skutečný život? Nebo se z kolotoče přejídání a zvracení nikdy nedostane?

Knihu jsem si pořídila, protože jsem na toto téma byla zvědavá. Sama jsem si prošla obdobím, kdy jsem měla poruchu příjmu potravy, trvalo to více jak rok a půl a díkybohu jsem se neocitla v ohrožení života, a nikdy jsem na tom nebyla tak zle jako Diana. Ale stejně jako ona i já si následky ponesu celý život, protože jsem si zničila projímadly zažívání a mám s tím velké problémy i po více jak 8 letech od "prozření". Proto jsem také knihu chtěla mít ve své malé knihovničce, bohužel to byla chyba. Ale chci, až budete číst celkově recenzi na knihu, abyste brali v potaz, že tím nehodnotím problémy příjmu potravy ani Dianin život. Je to můj názor k příběhu jako tako textu, ne k její osobě ani jejím rozhodnutím a už vůbec ne jako lehkovážnost nemoci. Naopak jsem si sama vyzkoušela, jak je nemoc těžká, protože není na první pohled vidět, ale není o nic méně nebezpečná nebo život ohrožující - je proto, že člověk na potkání nekrvácí neznamená, že není v ohrožení života. Bulimie stejně jako anorexie také zabíjí, jen pomaleji.

Hrozně jsem se těšila, až se do příběhu začtu, ale nějak se mi to nedařilo. Vypravěčka nás sice hned seznámí se svými začátky, ale vlastně je vše hodně rozvláčné, pomalé, je tam spousta vsuvek a komentářů k jednotlivým věcem i situacím. Vím, že v knize, která je vlastně biografií, se tomu nelze vyhnout, ale čeho je moc, toho je příliš. Možná je to jen chybou překladu, netuším. Ale nemyslím si, že by Pavla Lutovská měla za sebou nějaká špatná díla, protože například Mafie matek je podle mě skvělá. Proto to přisuzuji spíš autorce samotné.

Jazykově mi kniha docela sedla, věty nepříliš složité a v celé knize jsem objevila pouze jednu chybu a to špatné odlišení mužského a ženského rodu (udělal x udělala). Takže s touto stránkou jsem byla spokojená, horší je to s celkovou nezáživností a roztahaností nejen témat, ale i autorčiných myšlenek. Místy mě to dost zaujalo a ztotožnila jsem se s autorkou, jinde jsem si klepala na čelo, věty se mi táhly a nechtělo se mi ani číst dál. Několikrát jsem dočtení knihy i zvažovala, ale převládla má zvědavost nad tím, jak to skončí a zda to dopadne dobře. Avšak roztahanost děje a rozvláčnost příběhu s dlouhými opisy působí ve finále spíš nudně, než poutavě. Ve své celistvosti je kniha spíše nezáživná, čtenář se do ní nemá šanci začíst a na toto téma existují i knihy, které jsou zpracované mnohem lépe a čtivě.

Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že autorka popisuje své vnitřní pocity a u toho většinou lidem ujíždí jak ruka, tak hlava, nechají se unést a rozvedou to, co můžou. Diana nám zde odhaluje své nejhlubší nitro, to jak se cítila i jak brala své problémy. Vše je psané tak, aby čtenář sám cítil, jak to bylo. Nejvíc mě překvapovalo její chování, to jak se chovala ke svým partnerům, na druhou stranu ale i to, jak se chovali oni k ní. A v neposlední řadě i to, jakými lidmi se obklopovala. Ve všem se tam dá najít smysl, někdy hned, někdy až mnohem později, kdy doběhnout souvislosti s vyprávěním a následným vysvětlením.

Anotace

Otevřená zpověď ženy, která pochopila, že život s každodenním zvracením je vážně k zblití.

Dianě bylo čtrnáct let, když začalo její martyrium: po slavnostní vánoční večeři si poprvé v životě strčila prsty do krku a zažila bláznivou radost z toho, že se jí povedlo vyzvracet.

Drsné zážitky líčí s nádechem černého humoru, popisuje neuvěřitelnou sílu nemoci, která člověka dostane až na samotné dno. I to, jak nad ní přece jen dokázala zvítězit.

zdroj

Moje hodnocení: Nechce se mi už víc knihu rozebírat a určitě jí nemohu vyloženě doporučit, protože sama jí znovu číst nechci. S tématem jsem se ráda znovu seznámila, i když si myslím, že to autorka mohla podat mnohem lépe a tak, aby to zaujalo. Kdo si na tuto knihu brousil zuby a bude počítat se vším, co jsem zmínila, možná se mu kniha bude opravdu líbit. Jinak nedoporučuji. Knize dávám 3 hvězdičky a to je hlavně za to, že to autorka bojovala s bulimií a udělala to, co je psáno v závěrečné kapitole. A vlastně i kvůli tomu, že by se mělo možná vydávat více knih na toto téma, protože nemoc je to zlá, dost rozšířená a povědomí v řadách hlavně mladších žen by neuškodilo.