Modlitba za Černobyl – Kronika budoucnosti - Světlana Alexandrovna Alexijevič

Delší dobu na mě čekala v pořadí a přišlo mi, že ještě delší dobu mi trvalo jí zvládnout přečíst a pochopit. Je to velmi vážné téma a silné příběhy. Což ostatně je jasné již z názvu či anotace knihy. Já jsem moc ráda, že jsem to zvládla a ponesu si ji v sobě celý život. Věřím, že kdykoliv uslyším cokoliv spojené s Černobylem, vybaví se mi výpovědi z této knihy. Ale nyní již k podrobnostem.

Název: Modlitba za Černobyl - Kronika budoucnosti

Název v originále: Чернобыльская молитва
Autor: Světlana Alexandrovna Alexijevič
Překlad: Pavla Bošková, Milan Jungmann, Libor Dvořák
Rok vydání: 2017
Počet stran: 296
Nakladatelství: Pistorius & Olšanská
ISBN: 978-80-87855-76-8

Jelikož se nejedná o beletrii a ani o literaturu faktu jako takovou, tedy příběhovou, i zde bude chybět klasické shrnutí děje. Jde totiž o soubor výpovědí, monologů a modliteb, které autorka sebrala napříč delším časovým obdobím od účastníků jaderné havárie v Černobylu. Těch aktivních - tedy pomocných sil, vědců, lidí podílející se na odstraňování katastrofy i vládních činitelů, kteří mohli i nemohli situaci ovlivnit. I pasivních - lidí, kteří byli havárií zasažení v různé míře. Více nechala autorka promluvit také běloruskou stranu, která byla mnohem rozsáhleji zasažená, než jiné části země. A tam také nejvíce lidí zůstalo žít v zamořených oblastech. Autorka je něco jako časosběrný dokumentarista věnující se katastrofickým událostem historie a sbírající výpovědi svědků - válka (2. světová válka, válka v Afganistánu, sovětská armáda) i třeba konci komunistického režimu a Sovětskému svazu. Je to také nositelka Nobelovy ceny.

Pro mě byl hlavním průvodcem této knihy pocit chaosu a bezmoci. Ať jsem četla jakoukoliv pasáž od kohokoliv, provázely ji skryté i přímé narážky na režim, který vše zhoršil. Lidé nebyli informování, vše se snažilo ututlat a ti, co mohli něco změnit se báli, že přijdou o stranické legitimace. Je děsivé, že strach v kombinaci s vírou v režim, stálo život tolik lidí. Ne hned, ale v následujících letech. Když k tomu pak přimícháte jednoduché myšlení obyvatel, pro které je hlavním smyslem obdělávání půdy a plnění plánů? Zkuste jim vysvětlit neviditelnou hrozbu. Lidem, co zažili válku a znají atomové bomby, mají na vše plán. Ale nikde nic není vidět, přístroje jsou pro ně nedůvěryhodné - příroda roste, zvířata žijí, půda plodí. Tudíž je vše v pořádku. Radiace není vidět, proč by před ní měl někdo utíkat. Navíc nezabíjí hned - všichni jsou zdraví, nikdo ihned neumírá jako ve válce, mají tedy pocit bezpečí.

Kniha začíná monologem manželky hasiče, který zasahoval neprodleně po výbuchu a přišel do styku s největším množstvím přímé radiace bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Pro ty, co viděli nový pětidílný seriál Černobyl z produkce HBO - je to stejný pár, kterému je v seriálu věnováno tolik pozornosti. Ano, ona za ním těhotná jela do Moskvy a ošetřovala ho tam navzdory všem varováním. V menších drobnostech se to rozchází, ale to je běžné. Každopádně začít knihu tímto vyprávěním - to vám neskutečně zahýbe emocemi. Navzdory očekávání, to pro mě byla ta nejtěžší část knihy, ne ale že by zbytek byl méně hrůzný.

Představy lidí obhospodařující radioaktivní půdu, chce se mi křičet. Tohoto svědectví je tam nejvíce. A bezmoc stoupá. Nikdo s tím nic nedělal, protože by to mohlo vyvolat paniku a nedůvěru v režim. Díkybohu, že neměl již delšího trvání, kolik lidí zabila mizerná a odporná propaganda. Chce se mi křičet! A pak přichází část věnovaná dětem a jejich výpovědím. Dětem, které kolem desátého roku ví, že zemřou, jsou obklopeni smrtí, mluví o ní, cítí jí a loučí se se životem. Jejich kamarádi umírají. Chce se mi řvát! Končím s touto částí, nebo budu křičet opravdu - je to historie, nic na tom nezměním, ale ta bezmoc. BEZMOC!

Někteří se to snaží obrátit ve vtip. Pamatuji si z hlavy jeden. Bylo to asi takhle: Přivezli na střechu reaktoru k odklízení grafitu amerického robota a vydržel půl hodiny, přivezli německého robota a vydržel hodinu. Přivezli ruské roboty, po dvou hodinách vysílačkou zní povel: "Vojín Vasiljev může jít na kuřáckou přestávku." (Volně vyprávěno dle mé chabé paměti - berte s rezervou). Ano černý humor, ale lidem více nezbývalo.

A teď trochu smíchám seriál s knihou. Několik dnů po výbuchu byla zmíněna zpráva z Evropy - z Německa, že lidé musí omezit pohyb venku a děti si vůbec venku hrát nesmí. A jejich děti, pár kilometrů od reaktoru si hráli venku, lidé se bavili, lehali v trávě a žili, jakoby se nic nestalo? Kdo tohle dopustil? A další silná myšlenka - kdo je vinen? Čí je to chyba? Fyzicky, vědy, vědců, lidí, elektrárny, atomů, reaktoru? Na to nelze odpovědět a proto ani tuto odpověď v knize nehledejte. Nenajdete.

Ano, monology a modlitby nejsou úplně uspořádané. Ani časově, tematicky, oblastně, vlastně nijak. Jenže o to je to pro mě lepší, nemusím se držet návaznosti, vidím jejich výpovědi každý jako originál. Jako jejich příspěvek historii. Nekončí to pár let po katastrofě, pokračuje to až téměř ke třetímu tisíciletí. A díkybohu za to. Víme, co to s lidmi udělá za rok, dva, pět i deset. Jak zabíjí. Jak neviditelný zabiják vyčkává, on má statisíce let čas. Zní to jako z hororu, jenže ono to horor skutečně připomíná, jen to není fikce. Je to realita pro statisíce a miliony lidí.

Anotace

26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století. Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze 14. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral.

zdroj

Moje hodnocení: Máme vůbec právo hodnotit utrpení lidí? Je v naší moci ji hanit či pozdvihovat? Co se stalo, nedá se odestát. Každý ať si knihu přebere dle vlastního svědomí. Je to událost, kterou spoustu z nás pamatuje - já se narodila jen pár let poté a rodiče si vše dobře pamatují, byli v mém věku. Já jsem ráda, že jí mám a chci jednou s tímhle seznámit i své děti. Není to něco, co je nám hony vzdálené, je to stále součást našich životů a nesmí se na to zapomínat. Lež, amatérství, propaganda, chaos, víra, jednoduchost lidí a spousta dalších přísad vytvořila výbušnou směs. Já jí hodnotit nebudu, pro mě je emoční cena příliš vysoká. Zařadím ji na čestné místo knihovny a občas si pro připomenutí přečtu náhodně otevřenou výpověď. Nesmíme zapomenout jen proto, že nás se to přímo netýká. I když co my víme? Každý má v rodině někoho, kdo ho opustil kvůli rakovině ne? ...