Musím říct, že jsem se zpočátku bránila změnám a nechtěla jsem mezi knihy tahat i jídlo. Stačilo, že občas přibyl nějaký ten recept. Jenže jídlo, jeho příprava, informace a to vše kolem, se stalo součástí mého života v takové míře, že už to nemohu dále odkládat. Ano, vrhla jsem se opět do kolotoče kolem potravin.
Musím přiznat, že tato oblast mne vždy přitahovala a to asi proto, že jsem od dítěte byla tlustá. Ne jen oplácaná, já byla kulatá a měkká už od asi tří let. A táhlo se to se mnou přes pubertu až do dospělosti. V 18 letech jsem drasticky zhubla 35 kilo a byla vyloženě podvyživená - mohlo za to více věcí, hlavní bylo spojení hladovění s bulimií. Nepíše se mi o tom lehce, a to jako někomu, kdo se pohyboval většinu svého života na hranici 100 kg. Ale ano, vypěstovala jsem si v hlavě hraniční anorexii a bulimii. Odmítala jsem jíst, i když jsem jídlo milovala a když už jsem podlehla a něco snědla, muselo to ven. Ne však zvracením, to jsem se nikdy nenaučila, ale "spodem". Vytvořila jsem si závislost na projímadlech v takové míře, že jsem po roce skončila v nemocnici s několikanásobnou neprůchodností střev a hrozila mi operace. To mne donutilo se probrat a začít jíst normálně.
Musím přiznat, že tato oblast mne vždy přitahovala a to asi proto, že jsem od dítěte byla tlustá. Ne jen oplácaná, já byla kulatá a měkká už od asi tří let. A táhlo se to se mnou přes pubertu až do dospělosti. V 18 letech jsem drasticky zhubla 35 kilo a byla vyloženě podvyživená - mohlo za to více věcí, hlavní bylo spojení hladovění s bulimií. Nepíše se mi o tom lehce, a to jako někomu, kdo se pohyboval většinu svého života na hranici 100 kg. Ale ano, vypěstovala jsem si v hlavě hraniční anorexii a bulimii. Odmítala jsem jíst, i když jsem jídlo milovala a když už jsem podlehla a něco snědla, muselo to ven. Ne však zvracením, to jsem se nikdy nenaučila, ale "spodem". Vytvořila jsem si závislost na projímadlech v takové míře, že jsem po roce skončila v nemocnici s několikanásobnou neprůchodností střev a hrozila mi operace. To mne donutilo se probrat a začít jíst normálně.
Jenže já nikdy nezvládala balancovat uprostřed, co se jídla týká a tak jsem lítala od mantinelu k mantinelu. Jakmile jsem si povolila jídlo, dopřávala jsem si to, co jsem si dlouhou dobu odpírala. A samozřejmě jsem začala zase nabírat, sice pomalu, ale jistě. A to, co jsem shodila za rok a půl jsem měla za stejnou dobu zpět. Jenže jsem se bála, že by se mohl znovu objevit ten hlásek v hlavě, co mi říkal, ať radši spolknu pilulky, strávím noc na záchodě a bude mi zase fajn. A tak jsem se krmila a krmila a i když jsem nikdy nebyla vyložené prasátko, co se cpe fast foody, mastnými věcmi a sladkostmi, dala jsem si dle chuti a spíš doma vařené poctivé české jídlo. Občas nějaký ten dovoz a když mi diagnostikovali poruchu štítné žlázy, vše se ještě zhoršilo.
Lékař mi řekl, že dokud se nestabilizuje léčba, je normální, že mi váha lítá (i když mi jen stoupala) a v červenci loňského roku mi jaksi došla trpělivost. Měla jsem již delší dobu ženské problémy s hormony a hormonální léčba na štítnou žlázu mi to zhoršila natolik, že jsem krvácela dva měsíce v kuse a musela to nechat zastavovat těžkými dávkami hormonů. A tehdy jsem řekla razantně DOST! Přeci ve svých 28 letech nebudu sedět v koutě, bát se najíst, bát se někam jít a žít jako důchodce. A proto jsem zhlédla všechny dostupné díly pořadu Jste to, co jíte a s poznámkovým blokem v ruce jsem si zaznamenávala veškeré základní informace o potravinách, velikostech porcí, skladbě živin a tak dále. A pustila se do toho.
Vařila jsem prakticky stále stejně, jen jsem vyměnila klasické věci za celozrnné (včetně mouky, kuskusu, rýže i snídaňových cereálií), odbourala špatné tuky a místo, abych v září začala opět docházet do naší školní jídelny, vařila jsem si jídlo doma a nosila si krabičky. COž praktikuji dodnes. Naučila jsem se po příchodu do práce nasnídat, občas si i udělám svačinu. A ono to zafungovalo. Místo trápení hlady jsem začala jíst, a zpočátku se skutečně přejídat správně poskládanou stravou. Váha začala už po týdnu klesat a děje se tak dodnes. Je to plus mínus kilo za týden, ale to stačí - pomalu ale jistě.
Lékař mi řekl, že dokud se nestabilizuje léčba, je normální, že mi váha lítá (i když mi jen stoupala) a v červenci loňského roku mi jaksi došla trpělivost. Měla jsem již delší dobu ženské problémy s hormony a hormonální léčba na štítnou žlázu mi to zhoršila natolik, že jsem krvácela dva měsíce v kuse a musela to nechat zastavovat těžkými dávkami hormonů. A tehdy jsem řekla razantně DOST! Přeci ve svých 28 letech nebudu sedět v koutě, bát se najíst, bát se někam jít a žít jako důchodce. A proto jsem zhlédla všechny dostupné díly pořadu Jste to, co jíte a s poznámkovým blokem v ruce jsem si zaznamenávala veškeré základní informace o potravinách, velikostech porcí, skladbě živin a tak dále. A pustila se do toho.
Vařila jsem prakticky stále stejně, jen jsem vyměnila klasické věci za celozrnné (včetně mouky, kuskusu, rýže i snídaňových cereálií), odbourala špatné tuky a místo, abych v září začala opět docházet do naší školní jídelny, vařila jsem si jídlo doma a nosila si krabičky. COž praktikuji dodnes. Naučila jsem se po příchodu do práce nasnídat, občas si i udělám svačinu. A ono to zafungovalo. Místo trápení hlady jsem začala jíst, a zpočátku se skutečně přejídat správně poskládanou stravou. Váha začala už po týdnu klesat a děje se tak dodnes. Je to plus mínus kilo za týden, ale to stačí - pomalu ale jistě.
A já bych se s vámi ráda podělila o své zkušenosti, o radost z příprav jídla i o vychytávky, které mi usnadňují orientaci ve výběru potravin, o recepty, ale i o účincích jídla na náš organismus a nutnosti výběru vhodných potravin. Dále se zaměřím i na vhodnou literaturu (to by bylo, abych nezmínila knihy), vlastní recepty a především skladbu jídla. Věřím, že si i v této oblasti najdou mé články své čtenáře, a i kdyby ne, bude to i pro mě úžasná sebereflexe, jak a kam se vyvíjím.
Pokud by vás o této problematice cokoliv zajímalo, pište mi do komentářů nebo do zprávy pro autora, na vše ráda odpovím, poradím i si nechám poradit.
Mějte krásné dny, věřte si a mějte sami sebe rádi a važte si svého těla, jiné už nikdy mít nebudete :)
Pokud by vás o této problematice cokoliv zajímalo, pište mi do komentářů nebo do zprávy pro autora, na vše ráda odpovím, poradím i si nechám poradit.
Mějte krásné dny, věřte si a mějte sami sebe rádi a važte si svého těla, jiné už nikdy mít nebudete :)
Žádné komentáře:
Okomentovat